DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

Hůůů, hůůů.

Škrnk.

Haůůůůůůůůůůůůůůůů

Všude kolem je tma. Již tři hodiny ležím zahrabaný v bahně. Poslední instrukce zněly jasně, dosáhnout kóty 211, sejít se s pátou četou a jít na další kótu.

Jenže cestou zbytek mojí čety padnul ve střetech s nepřítelem. Zůstal jsem jen sám. A co když pátou četu taky dostal nepřítel.

Jsem tu sám s myšlenkami, ale né na dlouho. Slyším zvuky. To nezní jako pátá četa.

Nepřítel!

Vrhám po nich vše co mám, ale stejně cítím ránu v zádech.

Je to tu.

Odcházím tam kam odešli i ostatní moji kamarádi.

Zpátky na objekt na vyhodnocení bojovky.

Nový stadion pro psy se bude stavět podle návrhu světoznámého psího architekta, který tvoří pod pseudonymem In-Teriér a je proslulý svými neotřelými metodami.

Také projekt stadionu vznikal neobvyklým způsobem. Architekt nejprve pečlivě očichal plochu, na níž by měla stavba vyrůst. Pak se na místě nechal až po bradu zakopat do země. Prý aby souzněl s prostředím.

Samotné sportoviště je navrženo poměrně konzervativně, pozornost však budí zázemí pro sportovce. Například šatna pro pudly je zařízena ve stylu kosmetického salonu, ta pro knírače jako holičství. Kontroverzní je pak zejména místnost vyhrazená pro psy puli, která je designovaná jako kumbál s uklízecími prostředky.

Yerga tu nabídku považovala za stěží uvěřitelnou. Nestávalo se často, že by si vysocí imperiální činitelé najímali námezdní lovce. Navíc s tak vysokou odměnou.
„Co je to za práci?“ zeptala se svého klienta poté, co se ze stovek zájemců probojovala do hrstky vybraných.
„Dávám dohromady tým, který se mnou odletí na Chandar’s Folly a pomůže mi při honu na jednoho…“ imperiál se na chvíli zarazil, „…člověka.“
„Chcete ho živého?“
„V ideálním případě, ale není to podmínkou.“
Neměla z toho dobrý pocit. Dvacet profesionálů proti jedinému člověku, žádný požadavek na přežití cíle a takový balík za to? Muselo to mít háček.

-Vzpomínáte, kolego, jak naše domácí odjela na pár dní k rodičům?
-A druhá domácí nás měla na starost? Na to si vzpomínám velice dobře. I na to, jaký šok jste jí způsobil. Prý jak naší domácí vysvětlí, že jí zdrhnul šnek... A jak jí matka radila, aby doběhla do zverimexu koupit nového...
-A ona to odmítla, že prý by to stejně poznala. Já ale nikam nezdrhnul, kdyby každý den řádně prohrábla substrát, tak by mě našla...
-Každému nemusí vyhovovat prohrabávání substrátu... Stejně jste naší domácí připravil k návratu překvápko.
-Myslíte tu snůšku? Ale prosím vás. To už žádné překvápko není.

„Ještě potřebuju pár metrů kabeláže,“ hlásil Rick, skládaje jakési zařízení z vybuchlých toptér a dalšího odpadu v základně, a Edvin si vzpomněl, že nedávno něco čouhajícího z písku viděl. Vrátil se, tlustý svazek popadl a tahal, leč z písku vytáhnout nedokázal.
Když jeho počínání spatřila Catherina, šla přiložit ruku k dílu, nicméně nevytáhli tu věc ani o píď a Edvinovi přišlo, že to vlastně vůbec nejsou kabely.
„Možná to je vocas toho psa, co tu chcípnul,“ zahumorizoval si Rick a šel jim na pomoc.
Ovšem nebyl to ocas psa.
Byl to ocas šaj-hulúda, stařešiny pouště, nechť jeho příchod očistí svět.

“Azor odešel žít na farmu na venkově. Postarají se o něj hodní lidé a bude se mít líp, než tady ve městě.”
Holčička i přes tatínkovo utěšování nepřestala bušit pěstičkami do země: “Já chci Azora!”
Hned druhý den jí otec pořídil koťátko. Chvíli se na něj dívala a potom ho s výkřikem ‘Já chci Azora!’ hodila ze schodů.
Podobně se to opakovalo s andulkou, křečkem a ještěrkou. Když spláchla rybičku do záchodu, otec to již nevydržel a vyběhl z domu do deště.
Vrátil se celý mokrý a zamazaný, v ruce rýč. Hodil na zem pytel obalený hlínou.
“Tady máš Azora!”

Tezárie se Rise líbila. Sice ne tak moc, jako Aldorma, ale dovedla si představit, že zde bude žít. Chápala Amy, která se zde chtěla usadit a mít klid od všech intrik a válek. Doma o Amy nikdy neslyšela. Tušila, že zakopaný pes bude v tom, že její maminka byla vnučka Noemi, která mohla za vyhnání Amy, a tím pádem nemohla být v jejích očích ta špatná. Ale když slyšela příběh o velké válce, která vešla do dějin jako válka o Dračí trůn, i z druhé strany, uvědomila si, že není vždycky vše tak, jak se píše v kronikách. Povzdechla si.

,,Jsi si jistá, že tam nikdo není?"
,,Jasně. Neboj. Šla jsem tudy včera a nic."

Dvě kočky se protáhly pod vraty a plížily se ztemnělou zahradou. Jedna podél chalupy, druhá mezi kmeny holých jabloní. Našlapovaly tiše, vrstva sněhu pod jejich tlapkami ani nekřupala.

,,Tyjo. Fakt tu nikdo není. A přitom tu býval takovej malej vzteklej pes... Pamatuješ?"
,,Pamatuju. Kdo ví, kde je mu konec. Třeba už je dávno zakopanej pod sněhem."

---------------

Ve vzduchu voní jaro. Ptáci v korunách jabloní hlasitě zpívají. Náhle vzduch prořízne ostrý štěkot a dusot několika párů nohou.

,,Tak ten zakopanej pes asi vstal z mrtvejch, vole!"

„Toni,“ začala opatrně Doramo, ještě než došly domů. „Myslím, že ten muž, víš, ten, co se jí chce pomstít kvůli té vodičce… nejspíš nebyl houslista. Muselo jít o něco jiného.“
„Taky mám dojem, že háček byl v něčem jiném,“ přiznala mladší. „S vodičkou na ruce pro houslisty by moc nevydělala. Kdepak, to bylo něco delikátního!“
„Velmi delikátního,“ přisvědčila významně Doramo. „Domnívám se, že se to týká zcela jiného nástroje. Který neladil. Možná až ochabl.“
Antonie se zastavila. „Nástroje? Neladil? Ochabl? Doramo, ty se nezdáš! Onehdy jsi zapáleně tvrdila, že ve vědecké debatě je třeba užívat přesné pojmy, zde impotentia coeundi.“

“Tady bydlela?” vydechl mladý spisovatel.

“Ano. Drsné, co. Chcípnul tu pes.”

“A zakopali ho někomu pod postel.”

Neochotně vstoupili do budovy ubytovny.

“No to je dost,” zahučel recepční a na pult vyndal malou sportovní tašku.

Múza překvapeně zamrkala.

“Ještě dva dny a šlo to na charitu. Nejsme úschovna.”

“To jsem tu nechala?”

“To nevíš?” Recepční přimhouřil oči.

“No… Mám to trochu v mlze.”

“Tohle zbylo. Pokud vím, všechno ostatní si rozdala.”

"Tak jo.” Múza si vzala tašku. “Díky moc," řekla a vykročila ke dveřím.

"Hej, holka," zavolal za ní recepční.

“Hmm?” Otočila se.

“Dej si život do pořádku.”

Přikývla.

“Dám.”