DMD č. 17. pro 17. 4. 2025. Téma: Prodaný ženich

Vážený pane starosto,
na základě předběžné socio-demografické analýzy v rámci Městské Části Praha 7 identifikujeme signifikantní a dosud nedostatečně adresovanou skupinu občanů, která se v online prostředí identifikuje jako „incelové“ (nedobrovolně celibátní).
Výzkum naznačuje překvapivou korelaci mezi pocity vyloučení této skupiny a nárůstem popularity politických subjektů, nabízejících jednoduchá řešení složitých problémů a apelují na pocity sounáležitosti (byť i na základě sdílené frustrace). Existuje prokazatelná tendence k identifikaci s rétorikou strany „Motoristé sobě“.
Na základě našich zjištění navrhujeme cílenou komunikační strategii s názvem „Dražba partnerů.“
Případný výtěžek bez zdanění přineste v hotovosti.
S úctou,
Mgr. et Mgr. Kecal
Vedoucí výzkumné jednotky

Twi’lecký žoldák vztekle nakopl stěnu cely. Skoro se jim povedlo zdrhnout.
Za průhlednou stěnou se objevil rytíř Jedi. Ještě lepší. Mladičký, hříva světlých vlasů. Generál Skywalker osobně.
„Můžeš z toho ještě vyjít velmi levně, když všechno vyklopíš,“ řekl. „Jinak tady můžeš zkejsnout ve vězení pěkně dlouho. Tvůj parťák tě dřív nebo později napráší, aby si zachránil kůži.“
„Kolik je ti let, generále? Dvacet? Pětadvacet?“ odsekl žoldák. „S Valekem žiju pětatřicet let. To je dýl, než ty jsi živ. Jednou se konečně vezmeme. Vážně věříš, že prodám muže svého života?“
Zase žádná reakce.
„Hledáte ta dvě děvčata, že? Milerádi vám pomůžeme.“

Muži mají takovou hodnotu, jaké věno dokázala jejich rodina nashromáždit. To malé klinkavé cosi, co se jim pohupuje mezi stehny, je dobré pro zábavu sotva patnáct minut, pokud má jedna štěstí. Jsou silnější, ale k čemu je dneska síla, máme na všechno stroje a těžiště hospodářství leží tam, kde se myslí, ne tam, kde se napínají svaly. Pak zbývá jen mohutné tělo, které vyžaduje trojnásobek jídla co děti. Samozřejmě, pro početí jsou nezbytní, ale tu skutečnou práci odvádíme my, pak už se muži stanou jen nákladnou hračkou a každá by si měla rozmyslet, jaká výše věna je pro ni dostačující.

Hranici už překročili tolikrát, že zůstala jen vzpomínkou na dávný strach. Mladí a sytí rychle zapomínají.
Drzý ukradl Naháčkům další světelnou skvrnu a vítězoslavně ji kutálel k družce. Smáli se. Triumfovali uprostřed tančícího palouku.
Zdálo se, že ani tentokrát odpověď nepřijde.
Pak se vzduch změnil.
Zašustil. Nebylo to náhlé jako úder hromu. Spíš jako otáčení stránky v knize, kterou nikdo nečte nahlas.
Pomalý tanec se zpřesnil. Světlo zkřehlo.
Zlodějíček se tiše rozpouštěl v mlze.
Černooká vyrazila na pomoc. Pevná vlákna aflézie ji nekompromisně přitáhla k zemi.
Do mozku zašeptal hlas.
„Udrž ostatní daleko a zůstaneš naživu.“
„A on?“
„Naše cena.“

Další den na cestě nepřetržitě lilo, takže v noci neodolali a zaplatili si pokojík v hospodě. Sucho a postel. Ta úleva!
Ráno je probudil křik. Rozčilený ženský hlas chrlil vodopád výčitek, mužský jen sem tam něco zahučel. Elin se podíval z okna a potřásl hlavou.
„Verbíři. Jak se zdá, paní matka právě zjistila, že ženich její dcery se radši zaprodal Vládci než její dceři a hospodě,“ ušklíbl se. Mikael chtěl jít také k oknu, ale Elin ho naráz se zaklením zarazil.
„Vojáci!“
Mikaela sevřel strach. Věděl, že odsud nemají šanci utéct.
„Dobrá, čas na záložní plán. Díkybohu, fousy zatím nemáš.“

Svatba je vždycky velký zmatek. I když se berou dva, co spolu žijí a mají dceru. Největší průšvih tentokrát čekal v kuchyni.

„Bože, dort! Kde je ženich?“

Pes schoulený v koutku cosi žvýkal. Usvědčující šlehačkové stopy vedly od něj k dortu.

„Bobíku! Tys sežral ženicha!“ rozbrečela se nevěsta.

„Neboj, zaběhnu do cukrárny pro nového, ještě je čas“, vyběhl nastávající manžel ven. Smůla. Posledního ženicha prodali paní před ním.

„Mami,“ přinesla Adélka jednu ze svých Disney figurek, „dej tam tuhle, stejně se tátovi podobá.“

Svatba nakonec dopadla skvěle. A nikomu nevadilo že na dortu stojí vedle nevěsty figurka Zvířete ve fraku…

Manžel v zástěře vešel do ložnice.
“Miláčku, věděl jsem, že po svatbě se ledacos změní, ale musíš nechávat krvavé obětiny roztahané do půlky obýváku? A co ty lebky? Musíš z nich stavět ty hromady kolem svého trůnu?”
Manželka se otočila a škrtla zakroucenými rohy o nízký strop panelového bytu.
“Na moje rituály nesahej! Krev musí proudit!”
“To bude nějaký vtip, ne? Asi jako když jsi mě na svatbě nechala podepsat do matriky krví.”
“To nebyla matrika, to byl smlouva na tvoji duši. Jsi můj na celé milénium.”
“Takže když maminka říkala, že jsi zplozenec pekel…”
“Tak si ji měl poslouchat.”

Tak jsem se konečně dočkala a můj syn mi podaroval prvního vnoučka.
Krásný usměvavý blonďáček.

Říká se, že tmavá barva je dominantní.
Kdysi neuspěl hnědooký otec mých kluků a teď ani hnědooká linie ženy mého syna - je modrooký, po tatínkovi. Moje geny prostě mají na vrch.

Po půl roce se narodila kolegovi Rozárka.
Chlubil se fotečkou, oči jak dva uhlíky, skoro čertovsky černé.
"Hele, já mám vnuka, v celku zajištěný, jediný dědic majetku. Co abychom to dohodli. Tvoje černooká Rozárka a náš Daník modroočko. To bude partie"

Však víte, jak to kdysi bylo - domluvené sňatky, dobré sňatky.
Láska se přidá.

Toužíte po pravé lásce? Navzdory nízkému věku hledáte la(s)kavého ženicha? Máme pro vás kompletní přehled nejžhavějších tipů (typů a týpků) letošního tábora.

Old Shatterhand. Neodolatelný. Sexy obleček s koženými třásněmi. Jedinou ranou pěsti rozdrtí vaše srdce.

Barbucha. Pro utajené kuřačky. Zahrne vás nekonečným objetím přitažlivě štiplavého dýmu.

Hagrid. Sladký obr. Neopakovatelná příležitost prakticky otestovat moudro Mileniny babičky: Líbat fousatého, je jako strkat hubu do smetáku.

Shrek. Vyznává zelený životní styl. Pro skalní fanynky trampu a milovnice ekologie.

Ručně malované plakáty vybraného id... ola lze zakoupit každý den o poledním klidu u vchodu do třetího kolosea. Zn. Jednejte rychle - limitovaná edice.

„To by mě nenapadlo, že mi setkání s lidmi udělá tak dobře,“ pochvaloval si hrbáč Melchior cestou k brodu.
Anina se usmála. „Možná nejsi založením poustevník.“
Melchior se zakabonil.
„Válka, co,“ řekla s pochopením Anina.
Hrbáč přikývl. „Býval jsem hraběcí podkoní. Jenže… zamilovala se do mě jeho dcera. Chtěli jsme utéct, vzít se a zmizet ve světě. Nějak na to přišel. Jednou ráno jsem se probral ve vojenském ležení, v ruce peníz, který jsem prý v hospodě dobrovolně přijal. Kdo ví, kolik za mě dostali.“ Ušklíbl se, když mu neušel Anin pohled na hrb.
„Nemíval jsem ho. Zranění z boje.“