Star Wars: the Clone Wars

“Crack se to řekl 72ce, ale přinutil ho slíbit, že dál to nikomu nepoví…”
Začínal litovat, že včera pil. Kadet ještě nevyrostl z toho vysokého dětského hlásku, co se mu zavrtával do mozku.
“...jenže 72ka vyžvaní vždycky všechno, takže to zaslechl 88čka…” ukazoval si na prstech, jak v hlavě procházel trasu, kterou po Kaminu putovala nejnovější legenda: “...od něj se to dozvěděl…”
Pomalu mu došlo, co provedl. Roztřásla se mu brada.
“Budeme mít průšvih?” popotáhnul.
Povzdechl si.
“Ne,” zavrčel, a kadet se rozzářil: “Jen dej vědět ostatním, že jste teď oddíl Kurník.”

Vážně. Budoucí elita GAR, a nedokázali zavřít zobáčky.

Jango ležel v odpočinkové zóně a četl si Barevnou encyklopedii jedovatých členovců Divokého vesmíru, když mu na stránky padl stín.
Dřív by sahal po zbrani, ale relativní bezpečí Kamina trochu otupilo jeho reakce. “Copak, ad'ika?” zeptal se.
Nervózní zahihňání ho přimělo zvednout hlavu.
Mohl by to být Boba. Koneckonců, geneticky se lišili jen minimálně.
O to víc hledal drobnosti, které jiné byly.
Drobné jizvičky na prstech. Trošičku jiný tvar nosu. Ramena držená předpisově přímo.
Černé prázdno v očích.
Možná si ho jen namlouval, aby se mu nedělalo zle, když viděl svoji tvář - tvář svého dítěte - každý den v tisícech jiných.

Nad střechou něco zařvalo. Dělalo to pokaždé, když vyšlo slunce.
Vyhrabal se z postele a studený vzduch se mu zakousl do kůže. Přitáhl si deku blíž kolem ramen.
Nějak se mi podařilo dojít do koupelny bez toho, aby si zakopnul o nohy. Opláchnul se. Sprcha prskala, ale alespoň tekla. Pokusil se učesat, ale kartáč se mu zasekával ve vlasech.
Tuniku a legíny našel zmuchlané v rohu místnosti. Ponožky se pořád nezjevily.
Snídaně už na něj čekala na stole. Nabral lžíci, polknul…
Rozkašlal se
“Měl by ses probouzet ještě před snídaní, Dazi,” povzdechl si Hush: “tu kaši jsem ještě nestihl zalít.”

Dots se s rostoucím neklidem probíral nabídkou holopuků. Většina byla na uprchlé klony, zbytek směs marných honiček za dávno mrtvými generály, a směšných lovů za pár kreditů, které by mu nezaplatili ani palivo.
Lovení nikdy nebyla práce, kdy si člověk mohl být jistý zítřkem. V poslední době to už přerůstalo všechny hranice.
“Nic lepšího nemáš?”
Zavrtěl hlavou: “Ráno tu byl ten skrček v zelený helmě, vzal, co mohl.”
Sebral nejméně hrozný puk, a šel chvilku řvát za popelnice.
Když se s ostatními začínal učit střílet, tak s sebou ještě nosil plyšového mythosaura.
A teď mu ten Jangův spratek kradl práci.

“Já se na to…”
DR-4174 odhodil přilbu do rohu a začal se přehrabovat medkitem. Ostatní ani nezvedli hlavu od partie sabaku.
“Dělám, co můžu, snažím se jim pomoct, a co z toho mám?”
Ani je nenechal odpovědět, jen zvedl ruku. Prsty měl prokousnuté na kost.
“Zase ses popral s Wookiem?” zasmála se DB-024: “Říkala jsem ti, ať k nim nechodíš sám.”
Konečně našel bactovou náplast. “Ne,” zavrčel: “takovej blonďatej pazdrát. Motal se po tržišti, nikdo dospělej v dohledu, tak jsem ho chtěl vzít na stanici…”
“A nechal sis ukrást kreditovku.”
DR-4174 odpověděl něco, z čeho by se červenal i Hutt.

Senátor za Mon Callu nejdřív protestoval, pak křičel, potom mlátil pěstmi do stolu, začal bublat, a nakonec se unaveně zhroutil do židle.
Jediné, co udělal Fox bylo, že nadzvedl svůj hrnek s kafem. Jedna z noh stolu byla trochu kratší a byl by nerad, kdyby jeho dnešní dávka kofeinu skončila na koberci. Už tak nešla pro skvrny poznat původní barva.
“Vy mě vůbec neberete vážně, CC-1010!” zakvílel senátor: “Mě, ani svoji práci, ani Republiku!”
“Buďte si jistý,” řekl Fox: “že všechno beru vážně přesně do výše svého platu.”
Chlupaté papuče, které celou dobu měl na nohou, tu výši dost napovídaly.

Doktorka Sai se zamračila. Myslela si, že tak očividné chyby už budou za nimi. Ale přesto…
Duplikace vznikaly chybou v nasazení nebo v dělení zárodků, a obvykle nepřežívaly déle než několik dní. Problémy s výživou, s okysličením, neúplné rozdělení - zajímavé vzorky pro výzkum, ale jinak nepoužitelné. Určené k odstranění.
Těmhle dvěma se podařilo vyhnout detekci - srdeční rytmus obou plodů se synchronizoval natolik, že je počítač vyhodnotil jako jeden.
Měla by je zničit.
Jenže každá dekomise obnášela stránky a stránky hlášení. Plody vypadaly životaschopně, i když o něco menší, než byla norma.
Další měsíc nebo dva péče se zas tolik neprodraží.

Císař - no, oficiálně ještě kancléř, ale u sebe v kanceláři si to mohl dovolit - Palpatine s úsměvem zmáčknul tlačítko komunikátoru a zaposlouchal se do vyzvánění. Jen pár hodin a celý tenhle nesmysl bude za ním. A všechno to začne tady, na Coruscantu.
"Coruscantské kafilerie, denně čerstvé na váš stůl, jak můžu pomoci?"
Palpatine se zarazil, a pro jistotu zkontroloval, kam se vlastně dovolal.
Možná by měl dát CC-1010 chvíli volno. Už se na něm to vyčerpání začínalo projevovat.
“Proveďte rozkaz 66." Než stihnul klon něco odpovědět, zavěsil.
Teď už se mohl jen opřít a sledovat, jak se jeho plán plní.

Bad Batch, tak jim říkali. I mezi svými bratry, klony, vyčnívali. Byli jedineční, zapadl mezi ně i Echo. To, že po pádu Republiky začal pracovat s Rexem, nesl nejhůř právě Tech.
Echo teď vešel do Marauderu, pozoroval jeho záda.
Technický expert posádky o něm dobře věděl, odstoupil od vylepšeného radaru. Otočil se. „Myslel jsem, že jsi už pryč.“
„Ještě ne, Techu… a zase se vrátím.“
„Kvůli výměně informací, předpokládám.“
„Ne! Nejen… kvůli tobě. Moje místo je u tebe…“ přešel blíž.
Zlaté oči se setkaly s hnědými.
„Hnědoočko… až bude po všem… mohli bychom si napsat kapitolu sami pro sebe.“
„Slibuješ?“

Ostatní se na něj koukali trochu divně, když řekl, že ze zdi někdo mluví. Backup začal hledat na datapadu, ale než přišel s diagnózou, Hush ho odvlekl z místnosti.
Prý se mu to zdálo.
Možná, ale stejně kvůli němu nemohl Daze spát. Bzučící hlasy nezavřely pusu celý den a večer. Ráno se málem utopil v snídani.
Hush kvůli nim byl klepat u sousedů, ale vedlejší byt byl prázdný.
Když to trvalo asi týden, rozkopal Daze stěnu u své postele a vytahal ven všechny dráty. Bylo mu jedno, že bude mít průšvih. Chtěl ticho.
Imperiální rozhlas neběžel celému domu ještě měsíc.

Crosshair uhasil cigaretu o podrážku, nedopalek cvrnknul někam do křoví, a zapálil si další.
“Strašně si tu holku rozmazlil,” zachraptěl. Kdyby to byl kdokoli jiný než Cross, měl by Hunter obavy, že ho někdo přiškrtil. “Neposlouchá, odmlouvá, myslí si, že všemu rozumí…”
Odfoukl kouř a probodl Huntera pohledem: “Všechno jí dovolíš. Se nediv, že tě nerespektuje.”
To už Hunter nevydržel.
“Já? Crosshaire, teď jsem tě viděl, jak jí kupuješ další zmrzlinu…”
Ušklíbnul se. “Ty seš její táta. Já jsem tvůj mladší brácha, co jí poprvý koupil cigára.”
Zvedl se a nechal Huntera, ať přijde na to, jestli to myslel vážně.

Než šel spát, zamkl Hush dveře a vstupní kartu schoval pod polštář. Než se trochu usadí, byly všechny samostatné výpravy zakázané.
Jenže Backup zrovna byl ve věku, kdy kadeti začínali s bojovým výcvikem, a nebyl k zastavení.
Jakékoli zákazy byly jen důvodem, aby se o to víc snažil.
Už dostat se oknem ven byl problém - keře jeho pád naštěstí zbrzdily - ale zpátky…
Stěna byla moc hladká, a kamínky proti sklu nepomáhaly. Zbývala jediná možnost.
Klávesnice zvonku byla hned vedle dveří, na dosah ruky.
Oprava…
Na dosah ruky někoho, kdo nebyl deset palců pozadu proti tabulkám.
Snad někomu brzo začne scházet.

„Jsou to jedni z nejlepších vojáků, se kterými jsem kdy bojoval. Echo, pokud máš pocit, že je tam tvé místo, pak k nim taky patříš.“
Echo si Rexova slova musel připomínat. Ve snech se mu vracelo věznění na planetě Skako Minor, ve stázové komoře. Bílá mlha všude kolem, pocity apatie, touha zemřít. Živě vnímal zapojené kabely skrz, které se mu hrabaly v hlavě. Využívali jeho znalosti proti Republice, proti jeho bratrům.
„Nemůžeš spát, Echo?“
„Ne, Techu. Vrací se mi to. Je to jako, kdybych kousnul do otráveného jablka. Noční můry.“
Brýlatý klon ho objal. „Nikdo ti už znova neublíží. Slibuju.“