DMD č. 17. pro 17. 4. 2025. Téma: Prodaný ženich

V silně věřící vesnici se domlouvá svatba. Už už se začínají řešit konkrétní podrobnosti svatebního obřadu, když tu ženich prohlásí, že nebude kupovat zajíce v pytli. Chce vidět nevěstu, jak ji pánbůh stvořil.

Její rodiče bojují těžký duševní boj, ale protože jde o velmi dobrou partii a oni na peníze budoucího zetě čekají jako na smilování, dají konečně svolení.

Ženich pět minut důkladně prohlíží svlečenou nevěstu, několikrát ji obejde kolem dokola a dokonce si dřepne, a pak prohlásí rezolutně: „Já si ji nevezmu. Nelíbí se mi její nos.”

Nastávající noci ženich neženich zmizel. Šušká se, že byl prodán na orgány.

"Jsem čůrák a chcípnu sám." Sklenka se vyprázdní a Stanislav ani nemusí mávnout, aby mu číšník dolil.
"Oceňuji přesnost tvé sebereflexe, ale pochybuju, že umřeš sám. Spíš tě klepne při snaze někoho sklátit," mudruje Alena. "Nebo si mě vezmi," vypadne z ní nečekaně.
"Lenny, na světě není tolik peněz, aby sis mě mohla dovolit," zakření se, ale najednou zvážní. "Ale můžu ti udělat děcko, kdybys chtěla."
Lenny zamrká.
"Tak za pět let," kývne nakonec. Oba mlčí.
Ťuknou si.
"A teď zpět k tématu Radek, pane Čůráku, jak to hodláš vyřešit?"
"Eh... odjedu na dovolenou. A pak... budu muset hodně škemrat."

Alex zabořila vidličku do išelského dortíku. V Bad Ischlu ho jedla poprvé. Byl výborný.
Na stolek padl stín a starší interesantně prošedivělý muž se dovolil, zda může přisednout. Alex v zamyšlení omylem odpověděla česky: “Samozřejmě, prosím.”
“Fy Česka?” rozzářil se muž. “Můj babičchek byl taky Česka! Aus Pilsen!”
Alex se konverzačně usmála.
“Babičchek milovala rakouska opereta a česka opera! Co vy, taky rada opera? Nebo opereta?”
Než se Alex zmohla na odpověď, muž pokračoval: “Ja milovat chlavně česka opera. Česka skladatela… die Sahne… ehm… Smetana!” Rozzářil se. “Znala vy? Ta… Die verkaufte Braut! Znala vy? Prodana… ženich?”
Alex jen zamrkala.

Večerní služby byly zajímavější. Plout, vznášet se v červáncích, které postupně tmavnou do večerního šera, a pak ještě víc, do inkoustového závoje noci. Někdy jí bratři dělali společnost, ale dost často byla sama. Nevadilo jí to. S dětským nadšením se dívala po večerní krajině, pozorovala lesk oblohy na vodní hladině, mihotavá světla lidských sídel. Lidé ji zajimali nejvíc, se svými radostmi a strastmi, rodinami, přátelstvím, láskou...

Láska musí být úžasná, když dokáže změnit nejen člověka, ale, jak si všimla, i její bratry. Dívala se na zámek, na který poslední dobou zamilovaně hleděli, a rozhodla se vzít věci do svých rukou.