DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

Došli jsme do míst, kde se vyskytovalo ono stádo Sprůnklofů. S příchodem noci se Sprůnklofové začali ukládat ke spánku, zato jejich mláďata ne. Bandita zívl, "Tohle nemá konce..."
Najednou se začalo dít něco zvláštního. Obloha se rozzářila smaragdovým světlem a v dálce se objevil průsvitný tvor. Vypadal jako mléčná mlha ve tvaru jednoho ze Sprůnklofů. Neposlušná mláďata ztichla. Všechna k ní přiběhla a lehla si pod její svítící tělo.
"Zázrak." vydechnu tiše a Bandita přikyvuje. Aspoň jedna noc klidu, ať si můžeme promyslet, co dělat zítra.
"Prvně bych šel najít ta ztracená mláďata, pak bych se pustil do hledání příčiny."

Démon neměl šanci. Úder spojený magie ho roztrhal na cáry, který vodvál vítr. Zmizel s nim temnej mrak i temno v duších.
A náš nekonečnej den se konečně přehoupnul do noci. Začala párty.
Pařit s mágama má něco do sebe. Dokážou během jedný noci stáhnout skrblíka barmana vo chlast, starostu vo jídlo, nakecat veliteli vojáků i černejm brejlim z FBI megahovadiny vo vzdušnejch proudech, popelu z islandskejch sopek, jeho vlivu na lidskou psychiku, podpálit a uhasit drugstór a polejt pivem zkamenělý dračí vejce.
Neskutečná noc.

Tak proč se mi, kurva, klepou ruce, třese hlas a v krku mám knedlík beznaděje?

,Môžeš ho premôcť!Naplň sa šťastím. Svojím aj ich.´
Bolo to ťažšie, než si myslela. Pohľady v nej boli plné bolesti, zranení, hnevu...môže v nich nájsť niečo pozitívne?
Každá jej spomienka v sebe niesla smútok. Pozorujúc hviezdy si začala pohmkávať Alžbetínsku serenádu. Zrazu sa objavil obraz malého chlapca, ktorý sa naháňa so šteniatkom... dievčatko stojí otcovi na nohách a spolu tancujú...akoby mala na rukách malé chlapča, ktoré sa dotýka svojho úsmevu v zrkadle...Myseľ sa jej zapĺňa smutným šťastím viac-či menej známych ľudí. Zrazu vidí samu seba. Strapatú, zamúčenú, keď dokončovala Thomasovi tortu a cíti, čo cítil. Bolí to.

Nemohla jsem spát. Bylo už dávno po půlnoci. V uších mi hučelo ticho, a ačkoli venku silně pršelo, to, co jsem slyšela vevnitř - nebo spíše neslyšela - bylo hlasitější.

Přemýšlela jsem nad vším, co jsem za poslední dny objevila, a pak mi to došlo. V dědečkově pracovně býval deník.

Vzpomínala jsem, jak tam vždy psal takové zvláštní věci, ale zkusit jsem to musela. Byl v trezoru. Heslo na čtrnáct písmen. Zkusila jsem to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. MEZ BEZMEZNOSTI

Trezor se s cvaknutím otevřel a hned na první stránce to bylo: Nemoc šílených dětí. To nemohla být náhoda.

Noc nebrala konce.
Hermia byla zamilovaná do Lysandra. Lysandr byl zamilovaný do Hermie. Helena byla zamilovaná do Demetria. Demetrius byl zamilovaný do Hermie.
Stačilo pozměnit city Demetria a milostný čtyřúhelník se měl změnil na dva spokojené páry. Jednoduché.
Ne tak docela.
Tak si spletl Demetria a Lysandra.
Najednou jsou dva muži zamilovaní ne do Hermie, ale do Heleny.
Puk přemítá, jak tohle napravit.
Potře každého ze spící čtveřice kouzelnou květinou. Nějak to dopadne.
Ráno jsou na světě dva spokojené páry.
Hermia se lísá k Heleně, která její náklonnost opětuje. Demetrius a Lysandr jsou do sebe šíleně zamilovaní.
Puk to zvládl.

Jestli ještě někdo řekne, že to byla zázračná noc, tak mu natluču.
Posuďte sami.

To se sejdete s kolegy živnostníky, protože chcete nacvičit hru na počest svatby vašeho vévody Thésea s jeho nevěstou Hippolytou. Během zkoušky na okamžik poodejdete a vrátíte se s oslí hlavou.
Jo, je to příjemné, když se do vás zblázní královna víl a obskakují vás její elfíci a rarášci, jenže co z toho, když ostatní před vámi strachy utíkají. Copak takhle můžete hrát krasavce Pyrama? S Oslí hlavou. Tomu nikdo neuvěří, že se do mě Thisbé zamilovala.
Jasně nakonec vše dobře dopadlo, jen nepříjemné vzpomínky zůstaly.

"Ber bundu a nasedej!" zavolala jsem Martina a startovala auto.
Martin k nám jezdil skoro každé léto o prázdninách na týden, odpočinout si od Prahy, od shonu a od lidí.
Tehdy ještě po staré cestě přes Hrabyň (kdo zná, pamatuje ten šílený krpál), přes Opavu a dál až na Svobodné Heřmanice.
Teď už to bylo jen na odbočení na tu správnou polňačku.
Zastavili jsme a kousek do kopce skoro vyběhli.
Hodili jsme na zem bundy a žuchli sebou na záda.
"Tam! A tam! Vidělas ten bolid? Ten měl snad sto metrů!" nadšeně komentoval každý letící ocásek.
Tohle v Praze není.

Dobrý den, vážení studenti. Rád vás opět vidím ve svých sbírkách. Dnes budeme pracovat v oddělení mořské biologie. Je nutno prohlédnout a zanést do systému schránky korálů. Jsou velice křehké, proto vás prosím o zvýšenou opatrnost.
Korály jsou známé pro svou vápenitou schránku a náchylnost ke změnám životního prostředí, ukrývají však mnohem víc. Víte, například jak se rozmnožují?
Pro mořské biology je těch několik nocí v roce plných zázraků. Mělčiny ozářené úplňkovým světlem náhle zaplní oblaka spermií a vajíček. Vypadá to, jako by pod vodou sněžilo.
Všechny korály vypouští gamety naráz. Správný čas poznají díky krypochromům citlivým na modré světlo.

Tramvaj se nekontrolovatelně řítila nočním městem, přeplněná cestujícími, kteří hledali. Šátrali v přihrádkách, pod sedadly, v sobě navzájem. Snažili se najít něco, co by stroj zastavilo.
Paní v kabátu ze starých novin otevřela kabelku: „Bezpečnost.“ Nadějně vzhlédla. Vozidlo sebou škublo, polovina pasažérů popadala.
Pán v cedníkové kápi vytrhl lamel: „Suverenita!“ Souprava se řítila divočeji a hlučněji.
Hoch s recyklovaným batohem zašátral pod sedačkou: „Pravda!“ Disky se otřásaly v kolejnicích.
Pouze muž vepředu tramvaje nehledal. Střežil žulovou aktovku.
Dav ho obklopil. Neochotně couvl. S odporem, otevřel sponu: „Příměří,“ zasyčel.
Zběsilá jízda zpomalila. Lidé vydechli, ale hledali dál. Přesné slovo stále chybělo.

Padouch se otočil za hlasem. Uviděl tam Vratislava, jak klečí na jednom koleni s mečem v ruce. Nejspíš si stihl ovázat zraněnou nohu a teď se snaží tvářit bojeschopně. Plýtvá silami, ten už nenadělá moc problémů.
"Mnich je pryč, takže tady nemáš co dělat," prohlásil Vráťa.
"Cože?"
"Zatímco ses vykecával, dal jsem mu koně a poslal ho do města. Usvědčí tě tak jako tak, nemusíš se snažit zbavovat dalších svědků."
Padouch se zahleděl do dálky. Skutečně uviděl jakousi postavu na koni, jak se žene k městu. Nevadí, o Vratislava a Salvátora se může postarat později. A toho jezdce ještě dožene.