DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

„Dobré ráno!“ zvolala Lura. Ostatní už byli také vzhůru. „Měla jsem úžasný sen! Byla jsem princeznou, všichni obdivovali mou krásu…“
„Mně se zdálo,“ přidal se Korak, „že jsem byl velitel královské stráže v zářivé zbroji.“
„Já byl druhý v rytířském turnaji,“ pokračoval Arku. „Porazila mě Alaba.“
„Já byla arcimagou,“ vzdychla blaženě Ílie.
„Já vlastnila knihovnu se všemi berdelonskými spisy,“ dodala Karmína. „Za ty sny může určitě tady Bělásek.“ Podrbala jmenovaného jednorožce za ušima. „Kdepak je Notha?“
„Za úplňku chodí do lesa,“ vysvětlil Korak.
Pala špitla: „Můj sen… viděla jsem nás. Tak jak si teď povídáme.“ Rozplakala se. „Bylo to nádherné!“

"Počkejte, soudruzi, kam se hrnete?" hulákal na celé kolo soudruh Studnička, člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu.
Hana, Dana a Jana uklízely chodbu poblíž vchodu a nenápadně vykoukly, co se to zase děje.
Soudruh Studnička šermoval pendrekem před obličeji několika mladých lidí jako z jiného světa, divně oblečených a usměvavých.
"Žádní soudruzi už nejsou, ty soudruhu jeden," objasnil vlasatý kluk s brýlemi.
"Co si to dovoluješ, smrade?"
Vlasatec si všiml dívek a hvízdl na ně: "Komunismus dávno padl, zaspaly jste půl roku svobody!"
"Nám to nikdo neřekl. Hurá, konečně můžeme odejít ven z podzemí!"
Tak začala noc plná zázraků.

V prvním patře muž. Hraje na housle na památku ženy, která mu byla vším.
V druhém patře milenci. Na vrcholu vzrušení se k sobě tisknou, být si blíž, poznat se úplně.
Ve třetím patře student. S posledním hrnkem kávy si naposled opakuje otázky.
Ve čtvrtém patře manželé. Po dlouhých hodinách konečně uspali dítě.
V pátém patře žena. Pláče u filmu a ujídá zmrzlinu přímo z krabice.
V šestém patře my. Stojíme na balkóně, díváme se na zářící město a o životech lidí kolem nemáme ani tušení. Možná si je jen sníme, obyčejné mezilidské zázraky. Noc, kdy se může stát cokoliv.

Mohlo by se zdát, že na spánkovou deprivaci je bocman zvyklá. S plavčíky narozenými v rozmezí pod tři a půl roku si už přece musela zvyknout. Na některé věci se zkrátka zvyknout nedá. Na jiné se naopak zvyká snadno. Třeba na možnost prospat celou noc, když se nejmladší plavčík odstěhoval k bratrům.
Midshipmana si přebírala s informací, že spinká od osmi večer do pěti do rána.
První noc proplakal. Budíček ve dvě ráno se stal železnou pravidelností. Když poprvé skutečně způsobně chrněl až do rána, rovnalo se to téměř zázraku.
Na rozdíl od plavčíků mu to netrvalo ani tak dlouho.

Na Vlastní Nebezpečí přešla do nočního režimu, přesto velká část posádky zůstávala vzhůru. Zpráva o převratu se už rozkřikla, a nikomu se nechtělo spát.

Kapitán Caledri zastihl admirála Bossacka na pozorovací palubě, jak vyhlíží ven na vesmír plný hvězd, mlhovin a vzdálených galaxií.

„Zatím nevíme, kolik lodí se přidá na Zenerovu stranu,“ referoval Caledri, „ale postavit se na odpor nebude snadné. Budeme potřebovat zázrak – možná několik.“

„Neděláme to proto, že by to bylo snadné,“ připomněl Bossack, „děláme to, protože je to správné.“ Za průzorem proplula Hlava v Oblacích, jejíž kapitán už jim přislíbil podporu. „A na těch zázracích se pracuje.“

Doteď byl pro Alenu Radek jenom položka na seznamu. Přijde, odejde. Ona zůstane.
Horké odpoledne tráví v cukrárně a plkají. Alena vidí gesto. Pohyb, jakým Stanislav setře kapku zmrzliny z Radkovy tváře, jednoznačně ukazuje, že tentokrát je to jinak.
Dech se jí na okamžik zkrátí. Vzpomínky na jedinou noc, kdy se stal zázrak, má znovu před očima. Stáňu měla v posteli tisíckrát. Ale tu noc před odjezdem na kolej jí odhrnul vlasy z ramen a jeho oči se dívaly jinak. Milování bylo tak krásné, až uvěřila, že by mohl být její.
Ale přišlo ráno a další zázrak se nikdy nekonal.

Hanse probudil silný otřes, jak mu jeho milovaná žena lomcovala ramenem.
"Hansi, Hansi, vstávej, tohle musíš vidět!"
Obvykle by to ignoroval a jen se převalil na druhý bok, ale něco ve výrazu její tváře jej přimělo vstát.
Na ulici stály hloučky lidí s obličeji obrácenými k nočnímu nebi, které bylo nezvykle jasné.
Na obloze se míhala jasná světla různých tvarů. Některá blikala, jiná měnila barvy.
Mezi nimi pomalu a zlověstně plul ohromný trojúhelník, na který okolní světla dorážela a pak se sršící řítila dolů.
"Takový tanec..."
"Ne, to je válka, hvězdná," odpověděl Hans Glasser a odběhl domů pro kreslicí potřeby.

Tu noc jich ještě bylo všech pět. Zip a Zap, Lefty, Beam a on - i když někteří ještě neměli jména.
Probudilo je ticho - najednou slyšeli hučení krve v uších a šepot hlasů ve vedlejších pokojích, kde se ostatní probouzeli ve stejném zmatku. Ticho z absence něčeho, co ani nevěděli, že slyší.
Vyšly na chodbu. Podlaha ho studila do bosých chodidel, a v namodralém světle záložních lamp vypadali všichni přízračně.
Ven, naléhal hlas v jeho hlavě, musíš ven.

Poprvé v jeho životě nepršelo, a hvězd bylo víc, než oblohy mezi nimi. A kolem každé z nich - světy, které byli stvořeni bránit.

Krabička je z hladkého ořechu.
Dřevo pochází ze sadů de Villiers, u našeho sídla.
Je vystlaná červeným brokátem. A na něm leží... kamenné srdce.
Vločkový obsidián.
V obličeji se mu nehne jediný sval. Její slzy jsou nekonečné. Proč nemůže ten zázrak sblížení trvat déle?
Přichází ale další. Phoebe přežije dobytí Akkonu, i když jí kvůli jeho daru, pro který se vracela, ujela loď. Přežije i svou smrt, z rukou vlastní matky. Jeho najde zraněného ve sklepení Černého hradu a s pomocí muslimského lékaře se jí ho podaří zachránit.
Svítá. Noc končí. Teď potřebují ještě jeden zázrak.
Doplout bezpečně na Kypr.

„Když lidi mluví o zázracích, většinou myslí něco mimořádnýho. Andělé na obloze. Vítězství dobra. Vítězství Kudleyských kanonýrů v lize,“ ušklíbl se Sirius. „Pro mě je opravdový zázrak, že jsem se jedné temné noci dostal z Azkabanu.“
„Myslel bych, že jako kouzelník budeš mít ty zázraky takové… zázračnější…“ rozhodil Doyle ruce. „U nás je všechno jednodušší. Když se tvůj parťák postaví do cesty střele, která by tě trefila do hlavy, a sám se nechá zmrzačit, máš chuť se smát a brečet zároveň.“
„Mít přátele, kterým můžeš věřit, to je ten největší dar,“ doplní Sirius.
„Nepřeháníme trochu úroveň patosu?“
„Zázraky se dějí…“