Neviditelný

Na té kočce od sousedů bylo něco… divného.

Samozřejmě, všechny kočky byly trochu zvláštní, ale tahle byla podivín i na jejich poměry. A ostatní jí to dávaly nepokrytě najevo.

Ne, že by se s ní praly. To občas zkusil nějaký obzvlášt natvrdlý kocour, a pokud ho nezpacifikovala sama, dostavil se rychle její páneček. Ale vyhýbali se jí, jak jen to šlo, v té obří plíživé partii šachů, které kočky hrávaly na dvorcích a zahradách.

“Kirjavo, nevíš, kam jsem dal klíče od auta?”

Ono taky s pánečkem, který s ní nejen mluví, ale taky za ni odpovídá, je těžké být normální.

„Nevěřil bych, že mě má nedobrovolná pouť zavede až do země Hyperborejců. Ale proudy byly nelítostné… Tehdy jsem ještě s sebou měl většinu mužů…“ Zmlkne. Svraští čelo, jako by je přepočítával. Vrásky na čele se mu prohloubí. „Má to být země věčného slunečního svitu, tepla a hojnosti. No… toho svitu tam bylo požehnaně. Viděl jsem pod hladinou šupiny obřího hada, který obtáčí svět. Zadíval jsem se do oka krakenovi. A pak tu byla ta obří ryba… velká jako ostrov, dočista bílá…“

Penelopé chápavě přikyvuje.

Její muž se poslední roky čím dál častěji vydává na cesty do míst, která nikdy nenavštívil.

Někdy má pocit, že je to ten nejhorší spolubydlící na světě. Vadí mu, když se nádobí nechává odmočit ve dřezu, nevyžehlené oblečení rozházené po místnosti i všechny vůně mýdla kromě jedné konkrétní, na kterou je zvyklý. Je náladový, nepříjemný a dotěrný.
Někdy ho má plné zuby a nemůže se dočkat, až bude zase mít svůj prostor.

Teprve když se do něj ostře zabodne kopí zrady a jeho srdce se rozsype na kousky, dojde mu, že v něm kromě spolubydlícího měl i přítele - a možná ještě víc.
Zůstane sám, zrazený, naštvaný. Jen kdesi na dně duše pořád zní zlomené: „Chybíš mi.“

Věštec se zhluboka nadechl, naklonil se dopředu a nechal si tvář ovanout sálajícím žárem. Netrvalo dlouho a tetelení se začalo ustalovat do obrazů.
„Vidím zasněženou krajinu a čtyři muže se sáněmi,“ začal popisovat. „Další obraz: Šest lidí ve vichřici. Snaží se udržet na místě, ale vítr pořád zesiluje. Teď vás vidím tlačit trakař po kolejích. Další výjev: jeskyně a v ní rytíři šermující meči. A teď-“ zarazil se, „teď vidím muže v sednici, jak se dívá do trouby. Skoro jako bych tam seděl já sám.“
Věštec odtáhl hlavu od dvířek.
„Tak nevím, pane Cimrman,“ přiznal zákazníkovi. „Jste z toho moudrý?“
 

Vojín Jackson už dobré tři minuty vejral do optiky sprinfieldu. Levé oko přimhouřené, ukazováček pravé ruky volně položený na spoušti.

Zbytek mužstva netrpělivě čekal, jestli se esesáci pohnou dál, nebo odhalí zbytky jejich tábořiště. A začnou lovit.

Kapitán Miller průšvih vytušil o zlomek vteřiny dřív, než Jackon vystřelil. Vždycky ztuhne, dech se mu zatají a výraz ztvrdne.

"Taaak, podminovat!" Tlumeně zavolal Miller a dal pokyn. 

"Oficír?" Tázavě pohlédl na Jackona.

"Nevim, frčky měl. Už nemá."

"Jak?" 

"Už už odcházeli, když mu někam zapadla noha. Začal řvát, všichni se rozutekli."

Kapitán Miller protočil panenky. 

"Caparzo, vy blbče! Zase jste nezahrnul latrínu!"

„Tak kolik dneska?“ zeptal se kapitán žoviálně Todhuntera. 
„Šest,“ povzdechl si Todhunter.
„Jenom šest?“ uchechtl se kapitán. Ono je to vlastně docela zábavné, když se to děje někomu jinému. „To je hluboko pod průměrem. Neonemocněl?“
„I přesto, že skoro celá posádka má opušťák na Titanu? Až se vrátí, tak se bojím, že mě čeká tsunami,“ postěžoval si Todhunter zoufale.
„Promiň Franku, nechci si z tebe utahovat,“ odpověděl kapitán. „Nemám mu zkusit domluvit?“ nabídl chvíli nato.
„To už jsem zkoušel několikrát,“ zavrtěl Todhunter hlavou. Kdepak, každodenního štosu nových Rimmerových hlášení na jeho podřízeného Listera se mu jen tak lehce zbavit nepodaří.
 

Konečně přišlo jaro a sluneční svit lákal k vycházce. 
Coural jsem se kolem Dunaje, z břehu pozoroval husu, za níž se kolébala housata.
Najednou jsem v křoví uviděl mladého myslivce, jak na ně míří flintou.
Naštvalo mě to.
"Hej, myslivče," zvolal jsem, "nemyslíš si, že už to přeháníš!"
Měl jsem toho vážně dost. Věděl jsem, že nedávno prodal hospodáři nepokácenou jedličku, předtím vzrostlý doubek. Vínečka vypil celý soudek.
"Pokud  tu starou zastřelíš, půjdu to nahlásit do kanceláře správci. Víš, že tohle by nebyl tvůj první průšvih."
Ošklivě se na mě podíval, odsekl, že na mě taky jednou dojde a odešel.
 

Rose, full of hope, smiled across the table at a man who returned her smile warmly. She blushed.
She had never met anyone like him. Their souls aligned, needing no words.
Her gaze lingered on his perfect hair as she readied herself to finally confide in him.
Her voice trembling slightly, she leaned over and whispered: "I love you dearly, my–!"
She gasped when he opened his mouth, far too wide. Smoke was pouring from his ears.
She gave a little shriek and tumbled onto the floor.
The waitress at the bar didn’t even look up. Dating robots, how desperate…

Sedlák Hlavsa byl bohat. Jeho grunt čítal na devadesát korců polí a luk, deset korců lesa, jeden rybník, deset kraviček, tři bejčky, dva páry koní, tucet prasat, drůbež nepočítaje.  Navíc k tomu měl ve slamníku schované peníze na parní mlátičku. 

Tohle všechno nabyl nejen poctivou sedláckou dřinou, ale také vizionářstvím, věštěním z trouby. Jakmile pohlédl do jejího temného vnitřku a nechal se ovinout horkým vzduchem, spatřil obrazy budoucnosti. A tak byl na spoustu životních nepříjemností včas připraven, dokonce za úplatu radil ostatním. 

Z trouby seznal i datum svého skonu, ale když tento den nadešel, zapomněl na něj jako na smrt.

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.