Neviditelný

Ta kniha způsobila nevídaný skandál; samozřejmě ji musí mít. Neví určitě, co čekal. Knihu však otevře na první straně a čte:

The artist is the creator of beautiful things.

Stále si není jistý, co čekal. Začíná ale chápat, co dostal.

Koupí si několik vydání jako módní doplněk - každému dá udělat jinou vazbu. Přátelé v klubu si ho dobírají, ale on jen odsekne - je přirozené mít u sebe svoji podobenku, vy sviňáci.
"Tu knihu jsi přečetl, naučil nazpaměť, nosíš v kapse - co bude dál?" popichují ho. Pozvedne sklenici k přípitku.

"Dál? Potkám se s autorem."

Opilý smích zaperlí jako bublinky šampaňského.

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

S příchodem jara začal sníh na horách tát. Studená voda si hledala cestu dolů. O kousek níže se spojila s potůčkem, skákala přes kameny a nabírala na rychlosti.
Losos.
Ano. Mezi kameny čas od času poskočil losos…
Hodně lososů.
…hodně lososů. Krajina se pozvolna měnila. Jehličnaté lesy ustupovaly listnatým a pak ty polím a prvním domkům. Řeka nabírala na síle…
Ale ti lososi tam jsou…
Jo pořád!
Slévala se s dalšími a dalšími řekami z kopců. Nezpomalovala. Spíš naopak.
Přehrada nad městem nebyla na tak prudké tání projektována…

“Calvine! Proč je všude puštěná voda! A proč tu plavou ty konzervy?”

Napadlo vás někdy, děti
Co se děje dál
Když pohádka dobře skončí
Z chudáka je král?

Princezna ta to má jasné
Stane se z ní královna
Honza zase v roli krále
Nepravosti narovná

Z Jeníčka se stane tesař
Mařenka se dobře má
No ale co Ježibaba?
Kdo se o ni postará?

Karkulka si až do smrti
S chutí trajdá po lese
Co se ale stane s vlkem?
Ten to všechno odnese?

Pokud vám snad, milé děti
Jeho osud nedá spát
Vyslechněte dobrou zprávu
Chcem všem na vědomí dát

Těm, kdo si v pohádkách, vytrpěli nejvíce
Klidné stáří zajistí… záchranná stanice!

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.

“Ne.”
“Ani nevíte, o co jde.”
Pohrdavě si odfrknul: “Ani mě to nezajímá.” Vstal, zapřený o hůl. Nějak při tom dokázal vypadat cool, a ne že se za minutu poroučí k zemi. “Všechno zajímavé už jste si vypotřebovala. Můžete nabídnout jen opakování, a za to kliniku nedělám.” Když neprotestovala, otočil se k odchodu.
Nechala ho dojít skoro ke dveřím, než promluvila. Pro ten efekt.
“Pacient má dvě srdce.”
House se málem zadusil vikodinem.
“Cože?”

O dvě hodiny později už byl Gregory House v roce 1994 a řešil, jak mohla krev Glorie Ramirézové otrávit půlku nemocnice. Na kliniku si ani nevzpoměl.

Zase tam byla ta skvrna.
Doufal, že třeba jen někdo hází balonky s barvou, jako protest proti… Nenapadalo ho proti čemu. Jeho firma vyráběla to žluté chlupaté na tenisové míčky.
Raději moc nezkoumal, co jsou ty divné kousky.
Jednoho dne si zrovna vařil kafe, když se ozvala strašná rána. Vyběhl k oknu, ale zahlédl jen červenou postavu, jak se odlepuje od skla a padá k zemi.
Výtah nikdy nejel pomaleji.
“Jste v pořádku?” zeptal se opatrně.
“Nálepky,” zaskučela postava.
“Cože?”
“Pořiďte si ty pííp nálepky na okna,” řekl Deadpool: “až tady jednou narazí Spíďa, tak ten to tak snadno nerozchodí.”

„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.

Zhluboka se nadechla.
Tato část bude ta nejsložitější.
Pohlédla před sebe, na cestu, která zbývala; ve tmě noci se zdálo, že se táhne donekonečna.
Pomalu, soustředěně vypustila zadržený dech, aby vyprázdnila svou mysl.
Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení…
Vykročila.
Její kroky by okem vnějšího pozorovatele nedávaly smysl; připomínaly tanec, avšak postrádaly rytmus.
Přeskakovala lehce z nohy na nohu, někdy chvíli posečkala, než pokračovala dál, tu byl krok velmi dlouhý, jindy hned po něm následoval další, drobný… A znova… A ještě…
Jenomže najednou…
Vrznutí parkety.
Ach ne…
Tiché cinknutí zatoulané gumičky s rolničkou.
Nee!
Oči v postýlce se doširoka otevřely.

Vítáme Vás u třetího dne každoroční soutěže Na Pěst, jediného souboje, kde je počet rukou vždy stejný, jako počet soutěžících. Ukončete, prosím, veškeré sázky.
Po včerejší překvapivé diskvalifikaci našeho šampiona pro nepovolené využití motorové pily nás dnes čekají tři zápasy. V prvním kole nás čeká Alchymista - nohu si výjimečně mohl ponechat - proti Královrahovi.
V druhém kole pak máme dámskou jízdu - Soví dáma proti Imperátorce. A žádné podvody, prosím. Ano, mluvím na jednu z Vás. Žádná kouzla, ano?
A třetí - muž z minulosti proti…
(Povzdech)
Mohly by se zástupci Předaleké Galaxie konečně dohodnout, kdo bude soutěžit? Otec, syn, a nebo klon?

V jiném koutě světa by se situace vyvinula docela jinak.
Juanitovi by vyhlásila krevní mstu polovina vsi spřízněná s jeho krutě odvrženou milou Marií Rosou, která by, zaprodaná, za hlaholení zvonů cvičně halila hlavu tradičním vyšívaným ubrusem, aby se před nechtěným sňatkem s jiným uchýlila do ústraní kláštera.
Juanito by prchl i s jejím zlomeným srdcem. Za jinou, za jejími zlaťáky, haciendou a novým armorio.

Zde, na malebném českém venkově nanejvýš hrozilo, že ho vynesou ze vsi v zubech, přičemž jemu bude pár zubů chybět.
Mařenka zazpívala tklivou árii, a jakmile Jeník vyjasnil situaci, mohli si znovu padnout do náručí.

„To musíš protřepat! Takhle – švihnout při tom zápěstím!“
„Ten pohyb zápěstím je doleva nebo doprava?“
„Prostě s tím švihni.“
„Nejraději bych s tím úplně švihnul!“
„Ne, počkej! Neštěrkej tím tak, to se musí zamíchat!“
„Ty trole, hlavně to nemíchej!“
„No u všech sov, mě to zrůžovělo!“
„Protřepej to! Znovu to protřepej!“
„Proč se to nemá míchat?“
„Ta slizovitá konzistence je v pohodě?“
„Jenom to trošičku zakvrdlej, ale nemíchej!“
„Když se to míchá, tak to bouchne? A když se tím třepe, tak ne? Já tomu nerozumím!“

Severus Snape se mračil a v duchu znechuceně počítal, kolik týdnů ještě zbývá do prázdnin…

Zámek cvakl a já otevřela dvířka. Napětím a vzrušením jsem skoro nedýchala. Tatínkova Praga měla tmavě červenou barvu, vnitřek laděný do tmavě hnědé. Byl to ten nejlkrásnější stroj, jaký jsem kdy viděla.

A teď si ho půjčím.

Sedla jsem za volant, pravou rukou stáhla okénko a levačku položila na řadící páku.

Motor škytl a zapředl jako kočka. Ten zvuk jsem zbožňovala.

Pomaloučku jsem se rozjela, ale zastavila se těsně u výjezdu z garáže. Vedle vrat visela na zdi fotografie pána s hustým šedým knírem, bradkou a skřipcem na nose.

Jeho vždy přísný pohled jakoby najednou změkl v úsměv, koutky zacukaly...

"Co sakra myslíš tím, že jsou pryč?"
Chovatel kytovců akvária Zoologické zahrady v Londýně se potil jako příslovečná děvka v kostele. Ještě dnes ráno krmil svoje svěřence makrelami a oni se mu za ně odvděčili obzvlášť komplikovaným trikem. Vlastně si ani nevzpomínal, že by ho delfíny někdy učil. Na odpoledne už bylo naplánované nové představení pro veřejnost. Jenže teď byla nádrž prázdná, a ředitel na pokraji infarktu.
"Museli to udělat nějací ti pošahaní bojovníci za práva zvířat," soptěl: "nenechali nějakou zprávu?"
Chovatel mu nervózně podal promočený lístek: "Jen tohle."
Děkujeme za všechno, stálo na něm, a prosím, zhasněte po nás.

Tatínek něco vaří. Hrnec nad ohněm bublá a voní, ale něco tomu chybí. Něco jako… Aha! Přestaň se cukat!
Ta se musí prvně vykuchat!
Vykuchat? Pak už to nebude ono. Tak teda svačinka. Stejně mám už hlad.
Hmmm… Ty vypadáš dobře. Křupavě. Hlavně ty nožičky. Šup s tebou do polívky!
Osi'kyr… Fuj to je!
Fuj? To není fuj, táta tomu nerozumí.
Něco mu přece musí chutnat…
Tohle?
Vidíš ty puntíky? To znamená jedovaté! Bude ti špatně!
Už jsem to snědl a jedovaté to nebylo.
Co třeba…
Neutíkej, večeře.
Co to zase… Ka'ra, pane, jste v pořádku? Grogu, okamžitě se omluv!