DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

"A když všechna příkoří Osudu byla překonána, žili štastně a spokojeně, král panoval moudře a spravedlivě, a princezna mu byla věrnou manželkou, moudrou rádkyní, a celému městu dobrou královnou."

Dovyprávěla to, co vyprávět měla. Lůžko ozařoval bledý měsíc, král ležel opřený o pelest, ve tváři výraz naprostého klidu. Myslela si, že přemítá o tom, co slyšel, ale po chvíli si uvědomila, že spí. Vzápětí se ozval šustot z druhé strany pokoje a zpoza závěsu vykoukly tři střapaté hlavy.

"Jak dlouho tu posloucháte?"

"Už měsíc každou noc, mami," přiznal ten nejstarší. "Ale dneska se musel stát zázrak, že táta usnul první."

V noci rostlina utichla, to byla jeho šance. Plukovník odsunul zástrčku, ale dveře se neotevřely. Rostlina už obsadila zápraží, zarostla dveře a pár drobných výhonků se dokonce plazilo nad prahem. Pokusil se vylézt oknem z ložnice, rostlina ho ale chňapla za kotník, ještě než stihl dopadnout a táhla ho sebou do zahrady. „Jesss.“ zašustila a panovačně ukázala na jeden z kbelíků s mízou. Plukovník se kolem sebe oháněl pěstmi, ale vymanit se nedokázal, ani když mu rostlina nacpala sousto do úst. Bylo omamně sladké a chutné a on pocítil nesmírný pokoj a to, že v životě právě nepotřebuje nic jiného.

Obloha se koupe v řece. Hvězdy skotačí na hladině. Svítí nám na cestu. Tají se mi dech. Je můj život také jen odrazem na hladině? Předurčují mi hvězdy můj osud? Předurčují mi tebe?
Nemohu tomu uvěřit. Je to zázrak, že jsi se mnou. Je to zázrak, že jsem s tebou.
Jsi do mě zavěšena. Obejmula mne tvá něha. A já vnímám závany vánku a tvou jemnou vůni. Tvoje zorničky se rozšiřují úžasem stejně jako hvězdy v nich. Dobrá nálada ve mně trylkuje jako slavík. Jsme ve spáru tajemné noci. Prostoupilo mne blaho. Chlad od vody hasí mé srdce, aby neshořelo.

V přítmí se ozvaly kroky. Stíny se mihla krysa.
Klíč zarachotil v zámku.
„Co to děláte?“ zvedl Donnelly hlavu.
„Potřebuju všechny zdravý ruce. Ber to jako šanci na lepší smrt.“
„A když přežiju?“
Chytal se stébla naděje.
„Neslíbím, že tě neoběsí.“
Dávno nevěřila na zázraky.

Frances vyšla na palubu. Pan Layton jí podal dalekohled. Fragata se blížila. Způsob, jakým byla vedena, jí byl vzdáleně povědomý.
„Připravte děla!“
Nepásla po konvoji. Jejím cílem byl Skřivánek. Měla čtyřicet děl a dychtila ho dostat.
Snad se udrží do tmy. Čekal je dlouhý den a ještě delší noc.
V zázrak, že by zvítězili, nedoufali.