DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

Život si užíval plnými doušky, a nezastavil se před ničím.

Prozrazování božských tajemství? Pozorovat, jak se všemocný Zeus málem utopil, když se bránil rozzuřenému Asópovi? Zábava k popukání.

Podvést smrt? Toho naivního mladíčka, který se nechal napálit a zavřít do sklepení, odkud ho musel vylámat Arés. Smíchy se neudržel na nohou.

A hned potom útěk z Podsvětí pod tou nejtroufalejší lží, na kterou mu Persefona naletěla. Jak je možné, že jsou bohové tak hloupí.

Až teď, při pohledu na Herma, který se tvářil tak strašlivě, že mu přeběhl mráz po zádech, si Sisyfos uvědomil, že je konec.

Tentokrát zemře doopravdy.

Kdysi dávno jsem se setkal se Smrtí. Byla tak blízko, že jsem mohl zahlédnout, co se skrývá pod temnou pokrývkou. V hlubinách kápě jsem nenalézal hrůzu a děs, ale něhu a smíření. Z toho dne jsem si odnášel tajemství, které už nikdy neopustilo nitro mého srdce.

Od té doby jsem kráčel nesmrtelný napříč časem. Vyhledával jsem staré, nemocné, války i vraždy. Jen na prahu skomírajících životů jsem ji opět mohl zahlédnout a připomenout, že jsem nablízku.

Zvolila si totiž mě, abych ji vyprovodil ze světa na konci všech dní. Aby neodešla sama. A abych ji připomněl, že dnes musí zemřít.

Žár drtí led, vichr zahlušený tekutou zemí se prodírá skrz plameny.
Drahoš lapne po dechu. Krunýř nečekané hrůzy ho sevře jako těsná rakev. Jako by ho cosi úplně vymazalo ze světa. Jeho životodárná magická podstata, jeho prázdnota, která propojuje a usměrňuje všechny živly, jako by se vytratila.
Příšerný pocit trvá jen pár úderů srdce a odezní. Ale dojem, že byl několik vteřin úplně mrtvý, se nedá zapomenout jako špatný sen.
„Co je s tebou?“ vyplaší se Slávka. „Jsi bledý jak mrtvola.“
Sylvie spěchá pro sklenici vody.
Drahoš potřese hlavou. Mlčí, neví co říct. 
Sám sobě ten strašlivý zážitek nedokáže vysvětlit.

"Tedy čekal jsem něco většího. Jedna cimra a čtyry sarkofágy, pche!"

Jorcha opatrně odšoupla i čtvrté víko, které s rachotem spadlo. "Zas jen shnilá kostra a rezivej šrot."

"Třeba to někdo odnes před náma?" zakuňkal Klíšťák.

"Co ta čmáranice tady?"

 Fleuriot se naklonil: "To je elfsky, znamená to Dnes nezapomeň zemřít. Ne! Tady je kus umáznuto. Má to být Dnes nezapomeň zavřít."

Jorcha se naklonila přes Fleuriota a pak pomalu obešla sarkofág s nápisem. "Pomozte mi tady zatlačit."

Squířřchrrrrřííí!

Chrchly, pšík!

Když se prach trochu usadil, odhalil úzké schodiště.

Jorcha mě plácla po zadku: "Vidíš? Je to větší!"

"Vzhůru dolů!"

Domove, sladký domove! Skopnu boty, svalím se na gauč. Práce! Občas jí mám plné zuby, ale prachy potřebuju, byt se sám nezaplatí a cestovat po světě mě baví.
Probudím se s přeleželým krkem, prochladlá, nohy ledové. Do ložnice nebo do koupelny? Na vanu nemám náladu, rychlá sprcha to spraví.
Pouštím na sebe proud horké vody, miluju horkou vodu. Malá koupelna je rázem plná páry. Zabalená do měkoučkého županu si chci vyčistit zuby, ale při pohledu před sebe zamrkám.
Na zamlženém zrcadle vystupují křivá písmena.
DNES

MUSÍŠ

ZAVŘÍT

Cože? 
Nakloním se blíž.
Slovo je špatně čitelné, ale… 
Opravdu tam stojí ZEMŘÍT?

Žena sedí u věštkyně. Ta zasmušile kouká střídavě do křišťálové koule a do karet, pak se nadechne a povídá: „Vidím vaši budoucnost, ale není to moc dobré.“

„Zemřu?“ vyděsí se žena.

Věštkyně kývne.

„Brzo?“ zašeptá žena.

Věštkyně znova kývne.

 Žena se chytá stébla: „A půjdu do nebe?”

„Ano,” odpoví věštkyně.

„Och, aspoň že tak, ale nevím, jak to tam chodí, vidíte co tam budu dělat?” ptá se zoufale žena.

Věštkyně zvedne hlavu a povídá: „Umíte hrát fotbal?”

„Ne, ani neznám pravidla,” praví žena zmateně.

„Tak byste si je měla fofrem nastudovat a ještě si trochu potrénujte, večer hrajete první zápas.”

Když všichni tři byli ještě děti, často hrávaly na půdě pro kamarády divadlo. 

Tentokrát nacvičili klasiku - Romea a Julii. 

"Emmo, hlavně nezapomeň umřít...ne jako minule, když jsme to zkoušeli."
"Nesmíš ten dřevěný nožík pohodit tak daleko, Andy."
"Já ho nepohodil, on mi tam sám omylem upadl."

Trojité zachichotání za starou dekou, která je natažená přes prádelní šňůru a připomíná divadelní oponu. Před ní sedí pár malých diváků na starých krabicích. 

Opona najednou spadne a Emma začíná potichu číst. 

"Dva rody, oba stejně vznešené,
jež proti sobě léta vedou boj, 
zas vyvolaly v krásné Veroně 
ze staré zášti nový nepokoj."