DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

„Já věděl, že se vrátíš,“ zajásá Felix.

„Ale chci vědět proč to děláš. A pravdu!“

Felix zaváhá. 

„Laskavost kamarádovi,“ přizná nakonec. „Dneska umřel.“ 

Klaudie změkne. „To je mi líto,“ začne. Felix jen mávne rukou.

„Nemusí, plánoval to.“

„Por que?“ vyhrkne Walter překvapeně.

„Likvidovali jsme jeden kult a on schytal plnou dávku magie, co měla přivést k životu jejich boha,“ uvolil se Felix dodat pár detailů. „Usadila se v něm a žrala ho zevnitř. Buď mohl umřít nebo se změnit v to, co chtěl zničit. Takže umřel.“ 

„A ta laskavost?“ 

Felix se na Klaudii ušklíbne. 

„Postarat se, aby nevstal z mrtvých.“

Seděla jsem na kraji a už asi posté mě napadlo, co by se stalo, kdybych skočila.

Jestli by si někdo vůbec všiml. Jestli bych někomu chyběla. Jestli někdy někomu na mně opravdu záleželo. Jak dlouho by trvalo, než by mě někdo začal postrádat.

Jestli by to bylo dřív než moje další schůzka u doktora, na kterou bych tím pádem nepřišla. Jak dlouho by trvalo těm dole, než by zjistili, kdo vlastně jsem.

Nakonec ty myšlenky zavrhnu a začnu se zvedat.

Naposledy se podívám dolů. V tu chvíli mi podklouzne noha.

Moje poslední myšlenka patří tomu, kdo mě bude muset najít.

Mágové a čarodějky vědí, kdy zemřou. Je to výhodné. Čarodějky dají do pořádku záležitosti, které by se jinak řešily systémem 'Porcelánový servis má dostat naše Drahuška, babička jí ho slíbila' a rodinnou válkou táhnoucí se generace. Mágové si nechají vyčistit roucho, vypůčí si co možná nejvíc peněz a naposledy se pořádně nají (což v některých případech i vede k tomu setkání, kvůli kterému se přejedli k prasknutí). Ovšem v obou případech je to datum jasné. Nezapomenutelné. Vážně. Opravdu.
Přesto byl Entonox Pravidelný překvapen.
UCTIVOST prohlásil Smrť.
"Už?"
UŽ
Entonox vytáhl kalendářík.
V kolonce 'dnes nezapomeň' stálo ve spěchu zaškrábané umřít.

Stopy mě neomylně vedou k plotu chránícímu první zónu. Ten je zle vyvrácen, poleptán žiravinou a proražen. Kruci, zvládla to ta mrcha sama, nebo je jich tu více? Kontroluji skeny obou dronů.

Nic. Vypadá to klidně. Potvora je mrtvá, co se může stát?

Ale jistotu s nimi nemůžeš mít nikdy. 

Půjde se protáhnout dál za plot do volné zóny? A mám to vůbec zkoušet? 

Pokyny zní jasně: problém nahlásit a soustředit se na obranu druhé zóny. 

Ale zvědavost je silnější.

Odjistím zbraň a pomalu se protahuji ven. 

Volná plocha za zónou jako by mi říkala - tady ty můžeš kdykoli umřít. 

Plán byl, jako všechny, které kdy kluci spáchali, dokonalý. Tyros se odevzdal do rukou bratří a generála a účastnil se všech nanicovatých ceremonií, které byly v tom onom království zvykem. Zbytek týmu kul pikle, pletichy, snoval plány a tvářil se, jako kdyby neuměl do pěti počítat. Budoucí tchánstvo, ukolébané tímto zdáním klidu, pokračovalo v přípravách na svatbu, která se čím dál tím víc začínala podobat stěhování města kombinované s vojenskou přehlídkou. Dny plynuly. A tu blížící se katastrofu předpovídal akorát malý trhací kalendářík na Tyrosově stole. Již jen týden zbýval do dne, přes jehož datum bude napsáno 'DNES NEZAPOMEŇ: UMŘÍT!!!'

„Máš všechno?“ zeptal se Cameron.

Gabriel si zkontroloval kouzlo nachystané v kapse a zažil deja vu – jeho cesta začala tím, že použil v sebeobraně podobné kouzlo. Tehdy ho použil, aby si zachránil život. Dnes měla lahvička v jeho kapse zajistit, aby zemřel.

„Nejdřív rozbij lahvičku, pak vdechni prášek,“ kladl mu Cam na srdce.

„Takže náš geniální plán je zabít ho?“ založila si Evangeline ruce na hrudi.

„Zastavit jeho organismus v čase, aby vypadal mrtvý,“ opravil ji Cameron. „A shodli jsme se, že musíme být o krok napřed tentokrát my. Takže, Gabrieli, nezapomeň – lahvička a pak prášek, opačně to nebude fungovat.“

Ze střechy bylo slyšet krákání.

"Ticho pořád, já vím, já vím" mávl rukou černou od uhlu a dál se věnoval papíru před sebou. Nakonec ho zmačkal a hodil na zem k ostatním.

"Půjď, půjď!" vyzýval sýček.

Podíval se k oknu. Potom na prázdný list a hotové nákresy náhrobku. Anděl smrti měl správnou tvář, jen nezapadala do vzpomínky na skromné hroby kamenických předků.

Smetl papíry a praštil do kreslícího pultu. Stejně mu na tom hřbitově nedovolí ležet...

Pod okny vyl pes.

"Pojď už spát..."

Přišla k němu a chladnou rukou pohladila jeho ztrápené čelo.

"Už jdu, křepeličko."

Smrt bude muset počkat.

Pánbůh píše Gamebook Svět,
jeho pěšec táhne vpřed,
synáček si vzdychne těžce
posune vpřed svého pěšce. 

Pozemšťanka malou chásku
vypravila na procházku. 
Píšci měli bezva výlet, 
než po sobě začli střílet. 

Bláto - skvělá munice, 
jezdec prchá v panice. 
Dáma ustupuje stranou, 
prchá též - má na vybranou?

Druhý jezdec s odrážedlem, 
kupředu hnul vlastním sedlem. 
Dáma jde dál přes mrtvoly, 
pěšec leží sražen v poli. 

Tohle nebyl dobrý tah, 
výlet, zdá se, končí šach. 

Pánbůh vyhrál, syna zdraví, 
nezapomeň zemřít, praví.
Víš, že dneska už je pátek
tak ať lidi mají svátek. 

Samozřejmě Otče drahý, 
příště šach mat na dva tahy.

 

Ležala rozčapená a premočená na mramorovej dlážke. Potkan ju škrabal na krku. Zdrapla ho a vyskočila.  Musela padnúť na hlavu. 

Kamenná podlaha utekala do nekonečna a v ňom mizla. Ozrutné vyrezávané stĺpy, ktoré mala z dejepisu poznať, nepoznávala. Keď zaklonila hlavu, končili až v hviezdnej oblohe. 

„Miau, koho si přivedl?“ zaznelo zovšadiaľ.

„No way!“ Paula uskočila. Šedivý bradatý starec v habite sa zjavil odnikade. 

Boh, pomyslela si. 

„Som mŕtva?“ zakoktala, stiahla si kapucňu, utrela si nos a snažila sa vyzerať, čo najdôstojnejšie. 

Zároveň si kýchla tak silno, že opľula dlažbu. Na mokro mala alergiu, nútilo ju kýchať.

„Zjevně ještě ne!“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine. Malý Dodo sa chce znova zabiť.
- Zasa? Veď to chcel už asi dvadsať razy a ani raz mu to nevyšlo.
- Veruže nevyšlo. Furt si dal pol deci na odvahu, potom ešte jedno, potom fľašku, a po tretej fľaške na všetko zabudol.
- Myslíš, starý môj, že mu to dnes vyjde?
- Neboj, Pištík. Dodo si to síce na papier napísal, aby nezabudol, ale krčmár tak hovoril, že mu ten papier hneď po prvom poldeci vezme a spáli.