Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
U filmů, seriálů a knih mě vždycky pobaví, když vidím vědce vyobrazené jako pedantické suchary bez emocí. S pěknou řádkou vědců jsem se v životě potkala a zasvětím vás do tajemství.
Ti nejlepší vědci jsou v hloubi duše vypravěči. Nechtějí si zapamatovat dlouhý seznam faktů, chtějí příběh. Možná v názvu práce zmiňují reparační mechanismy buněčného dělení, ale ve skutečnosti vidí princeznu Buňku, místo draka nepovedenou rekombinaci chromozomů, a v roli prince hrdinnou molekulu. Vypráví příběhy, které objevují v mikroskopech, dalekohledech, nebo třeba v elegantní rovnici.
A každý, kdo kdy viděl diskuzi na vědecké konferenci, ví, že emoce jim rozhodně nechybí.
Ráno bylo mrazivé a Kateřinu většinou stálo spoustu přemáhání vymotat se ze spacáku. Zabalila se do péřové bundy, která jí zbyla po civilizaci, kterou už nenazývala svojí. Zkontrolovala stav baterií. Deset procent. Vedle kamen stála pečlivě vyrovnaná hranička dřeva. Ještě nedávno by mělo cenu zlata. Ale stromy se začínaly vracet a oni si mohli dovolit rychleji rostoucí druhy kácet.
Zatopila. Plameny byly luxusní. Natáhla k nim dlaně. Hladově polykaly teplo.
Indikátor baterie zapípal. Nabíjecí cyklus.
Navlékla si čepici a vyšla před obytný kontejner.
Svět byl plný zářivého a krásného světla. Na fotovoltaické panely po dlouhé zimě konečně dopadly sluneční paprsky.
"Dobře, tak za odměnu," odpoví Magda a posadí se na okraj postele.
Vypráví o rytíři Adolfovi, který se ničeho nebál a statečně se bil se stohlavou rudou saní z východu.
"Děkuju ti, maminko," zapřede Heide.
"Hodná holčička, a teď si vezmi prášek tak jako ostatní. Vidíš? Spapali ho a už všichni hezky spinkají.
Heide se podívá. Opravdu, všichni sourozenci už klidně leží na lůžkách.
Magda vstane a vyjde ze dveří pokoje. Tam už čeká muž v bílém plášti. Magda si od něj vezme skleněné pilulky a polovinu jich podá svému manželovi.
"Za deset minut, Josephe..."
Dne 1. května 1945 Magda a Joseph Goebbelsovi, spolu s doktorem Stumpfeggerem, ve zničeném Berlíně dali všem svým dětem morfiofou tabletu, aby tvrdě usnuly. Následně jim vložili do úst kyanidové ampule a stiskli jim čelisti, aby se ampule rozlomila. Následně oba manželé Goebbelsovi spáchali na dvoře před bunkrem sebevraždu stejným prostředkem.
Malý Phil se řítí z kopce, sleduje dravce kroužícího na obloze, zaškobrtne a skutálí se do trávy. Potlučený a poškrábaný se posadí, tečou mu slzy, ale pořád pozoruje rozepjatá křídla.
"Phile," konečně ho doběhne matka, "zpomal, proboha, nebo se jednou zabiješ."
*
Londýn se zahalil do šedého pláště. Není vidět na krok. Phil myslí na to, jak s Irene odjedou pryč od mlhy, přetvářky a špíny. Když uslyší její kroky, neubrání se úsměvu. Pak spatří její pohaslé oči.
*
Vyběhne do ulice. Slzící oči mu zaslepuje mlha stejně jako vztek. Krev mu buší ve spáncích tak, že blížící se kočár ani neuslyší.
Kočky už od věku 3-4 týdnů dokáží dopadnout na všechny čtyři končetiny. Během pádu si pomocí vnitřního ucha uvědomí, kde je dole a kde nahoře, správně natočí hlavu a srovnají se.
Krajíc vždy dopadne namazanou stranou dolů. Důvodem je skutečnost, že pomazánka, máslo nebo cokoliv jiného má větší hustotu než chléb. Těleso se proto stočí tak, aby dopadalo stranou s vyšší koncentrací hmotnosti napřed.
Nabízí se otázka, co když takový krajíc připevníte na záda kočce?
Začné takové nesourodé těleso rotovat nad zemí?
Dá se tak sestrojit perpetum mobile?
Snad se to nikdy nedozvíme, kdo by kočičákům chtěl takové věci provádět...
„Dědo, no tak, dědo, zastav!“ volá holčička, šlape na kole ze všech sil, ale stejně jede pomaleji. „Já se jenom vezu,“ odpoví se smíchem děda.
„Takhle vezmeš mezi prsty tu gumičku, takhle to tam poskládáš a vystřelíš. Třeba paní učitelce do zadku. Ale nesmí tě chytit!“ nabádá děda jen o něco starší školačku, jako by mu bylo znovu deset. „Ale dědo, to se přece nesmí.“ „No právě.“
„Co škola?“ zeptá se děda chraplavě, najednou mnohem starší. „Docela dobrý,“ odpoví vnučka. O rakovině nemluví.
„Přála bych si, abys ho poznal,“ řekne už dospělá žena partnerovi. „Jaký byl?“ „Šprýmař. A dobrý člověk.“
Hlouček francouzských, britských, amerických, italských a japonských diplomatů podrobně zkoumal mapu, jejíž inkoust ještě nezaschl.
"Jak vidíte," oslovil je drobný, kníratý pětatřicátník perfektní angličtinou, "jsou to pevné a historické hranice zpevněné horami a přetrvávající staletí. Jistota v nové době."
Přikyvování.
Pak dodal francouzsky: "Bajonet na prsou Německa."
Na hrotech per se začernal inkoust.
Zámek Grand Trianon
Jiný hlouček zástupců stejných zemí podezřívavě hleděl na nezvykle protáhlý tvar země, na níž krev ještě nezaschla.
"Cožpak nemají Slováci, tedy slovensky hovořící Čechoslováci," opravil se rychle Beneš, " a Rusíni nárok na vlastní stát po staletích maďarské poroby?
Ani zde námitek nebylo.
Názvy zámků beru jako jedno slovo.
Zatímco nám připadají hranice prvorepublikového Československa dobře známé a přirozené, během vyjednávání s Rakouskem v Saint-Germain a Maďarskem v Trianonu tomu zdaleka nebylo.
Československé hranice byly definované dvěma protichůdnými způsoby - Česká část vycházela z historických hranic a nehleděla na národnost (proto byly tzv. Sudety součástí ČSR), kdežto slovenská (a podkarpatská) část vycházela z národnostní příslušnosti obyvatelstva a nehleděla na historické hranice (protože bylo potřeba ohraničit území, která předtím žádnou hranici neměla).
Takový paradox by v době, kdy USA tlačily na sebeurčení národů, neprošel nebýt toho, že Masarykovo a Benešovo Československo se stalo miláčkem dohodových mocností. Přesto se vznik Československa neobešel bez konfliktů s našimi polskými a maďarskými sousedy i Němci uzavřenými v československých hranicích.
Drabble bez bodu. Již jsem na téma My chceme pohádku psal. Jen využívám bonusu pro pokračování v příběhu.
Marigold
„A ty teď půjdeš spát, Geralte. Spánek léčí,“ pronesla důrazně léčitelka.
„A ty nám budeš vyprávět pohádku,“ zvesela se ozval Marigold. Rychle zapomněl na své problémy a rady, které dostal.
„Já myslím, že pohádky vypráví profesionál,“ otočila se dívka s úsměvem na barda.
Marigold se načepýřil jako páv a spustil: „Byla jednou jedna princeznička, a to nebyla jen taková obyčejná princezna, ale její život byl předurčen sudbou, osudovým setkáním a přáním.“
„Chceme pohádku, ne skutečnost.“ Ošetřovatelka byla moc dobře obeznámena se zaklínačovým životem. „Toto by Geraltovi určitě neprospělo.“
„Tak pohádku o tom, jak zaklínač princeznu zabil, tu také ne?“
„Marigolde!!“
Že chtěl mluvit Marigold o Ciri, je jasné. Renfri z příběhu Menší zlo byla také princezna.
Enjorlas byl jako Slunce. Zářivý, spalující, nedotknutelný. Apollón se mu neříkalo pro nic za nic.Když přednášel v Musainu, bylo to jako koukat se přímo do slunečních paprsků. Oslepující, ale přesto nádherné.
Grantaire na něj dnes takhle hleděl, avšak z patřičné dálky. Občas sledoval celé jeho tělo, jindy jak s vášní gestikuluje rukama… Vlastně jeho přednášky málokdy vážně poslouchal.
Teď mu však koukal přímo do tváře. To však musel dělat z ještě větší dálky, protože kdyby se jejich pohledy náhodou střetly, mohl by se spálit.
Grantairův zrak se upřel na jeho čelo, pak na oči a postupně sklouzl ke rtům.
Tenhle týden se mi podařilo sepsat celé jedno drabble, ale místo v pondělí jsem ho napsala až v úterý... a tak no :D
Bylo kolem toho spoustu řečí, trochu pláče a pár výčitek (hledali ho už třetí den). Celý ten zmatek a hluk vyrušil hejno (stádo?), které se už ukládalo ke spánku.
"Zajímavý kluk," pravil jeden z učenců.
"Něco z něho bude," přitakal druhý.
"Veliké znalosti."
"Pronikavá mysl."
"Obratný v diskusi."
"Jen by mohl trochu zpomalit".
"To teda," kývl mudrc v růžové a štítivě odtáhl nohy od obřího motýla. "Drmolil tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl."
"Možná byl nervózní."
"Z čeho?"
"Třeba... Z nich?"
Pozvedli oči vzhůru.
Hejno (stádo?) už pokojně spalo, každý ve svém hnízdu.
