DMD č. 14. pro 14. 4. 2026. Téma: Nóbl

Popíjíš čaj a kocháš se výhledem do průtrže.
Po dvaceti minutách dorazí Francouz. 
Nabízíš místo u stolu a čaj, ale rovnou pokračuje.
Po dalších deseti minutách je tu Simon.
Nabízíš místo u stolu a čaj, s díky přijme.
Po dalších deseti minutách je dopršeno a čaj dopit. Vydáváte se dál, dáš mu náskok.
Chceš se s jezerem rozloučit o samotě. 
Klesání do Inveraranu trvá věčnost, krajinou jako z oka vypadlou Rohanu. Začne les, velmi silně si připadáš jako Bilbo. Cítíš únavu, ale nechceš, aby to skončilo.
Dnes bydlíš v hotelu, který těží ze své pověsti.
Kecá, stejně v něm nestraší.

Zvedla oči od země a rozhlédla se po lese. Zahlédla veverku, která se pohybovala jako na vzdušné bublině, rychle a efektivně, přímo nahoru a pak plavným skokem na vedlejší strom. Támhle si vykračuje srna, štíhlá a elegantní a mrká těmi nekonečnými řasami, jako by byla něco víc. Nad ní proletěl jestřáb, neslyšně a obratně, přímo cítila tu radost z letu a svobody. A pak tu byla ona. Po vší snaze, po všem co si zažila, se ocitne tady a promění se v divoké prase, hřmotnou chlupatou kouli. Nespokojeně chrochtla. Pak ucítila neuvěřitelně krásnou vůni a slastně zabořila rypák do země. 

Jan mě varoval, že na tyhle pány musím udělat co nejlepší dojem. Mohou nám přinést víc peněz, jeden z nich je snad dokonce urozený! Oblékám si své nejlepší šaty, které mi nechal ušít, a snažím se hodně usmívat. 

Pánové jsou dva. Mají spoustu šperků a klobouky s cizokrajným peřím. Když jdu do kuchyně pro další chod, ten mladší za mnou přijde, násilím mě přitiskne k peci a políbí. Odstrčím ho a uteču, pak už k jídlu nepřijdu. 

Když pánové odejdou, dostanu výprask, protože se prý kvůli mně neuskutečnil jakýsi obchod. 

Kdybych věděla, čeho je to předzvěst, skočila bych do studny. 

„Stůjte rovně, slečno!" Napomene mě komorná.

Ještě mi naposledy upraví šaty, jako by i ten nejmenší záhyb mohl všechno pokazit, a pak už mě pustí. V celém paláci není ani živáčka. Vypadá to, že všichni už tam jsou.

Dveře se otevřou a na okamžik mě oslepí světlo. Hudba, tlumené hlasy. Všechno je to tak, jak jsem si to představovala.

Ujdu jen kousek, když mě osloví muž s pozvánkou k tanci.

Je to tak překvapivé, že chvíli jen stojím a civím na něj. Zdá se mi to takové nesprávné, že jsem to já, koho oslovuje.

Nakonec na to kývnu. Budu tančit.

Člověk si někdy říká, jak může být většina Páté koleje z nejvyšších společenských vrstev a jestli je to vůbec statisticky možné. Dobře, vyrovnává to menšina, který pochází z nuzných poměrů; jsou chudé, tak chudé, jejich rodiče jsou taky chudí. I jejich kuchařka a zahradník jsou chudí, ach, jak jsou chudí. Mají jen tři skříně šatstva. Se zrcadlem, v kterém se shlíží, když popisují svoji postavu.
Povzdychnu si.
A s tímhle, prosím, musíme sedět u večeře.
Večeře vypadá dobře!
Jedna z nich, držíc příbor v úchopu vztyčenými malíčky, asi aby se neušpinila, do svého talíře zakrojí...
Au.
Takhle se špagety nejedí.

"Kde je ten kluk? Já ho přetrhnu!"
"Vyspává, tatínku. Však ho nechej!"
"Nechej? Nechej? Je už skorem poledne! Bůh ví, kdy si to milostpán přihasil domů!"
"Bůh neví, ale já bych řekla, že kolem páté."
"Ženská nešťastná, a to se ho zastáváš? Takhle se flákat po nocích? Co vůbec dělá, kam chodí?"
"Neklej mi tady! Náhodou chodívá do nóbl společnosti s lepšíma pánama."
"No já myslím, že jsou za tím holky. Já ho přetrhnu!"
"Tatínku, uklidni se. Jsou to móc slušný a vzdělaný pánové, povídal. Muzikální! Co když dělaj do opery! Tatínku! Von to ten náš chlapec ještě někam dotáhne!"

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, si sa zas s Ančou do stodoly neschoval.
- Jarík môj, Anča sa ti načisto zbláznila. Tak hovorila, že už so mnou nebude do šatní kultúrneho domu na naše stretnutia chodiť, nieto ešte do stodoly. Že chce na plesy. A do opery. Že si mám oblek kúpiť. A ešte také krepie reči mala, že sa budem musieť minimálne dvakrát týždenne umývať.
- Jáj, Pištík, to určite v Bratislave pochytila. Ja som vedel, že to nedopadne dobre, keď ju tam predseda na školenie posielal.

Grace nečekala od obydlí v Nordkappu nic nóbl, ale když otevřela dřevěné dveře jejich přiděleného domu s doškovou střechou, byla v šoku.

Hliněná podlaha, dřevěné nenalakované lavice a stůl, otevřené ohniště, lůžko vystlané místo matrací kožešinami.

Byl to naprostý kontrast k jejich čistému bílému domu.

“Proč žijete takhle, když je dostupné mnohem větší pohodlí?” obrátila se na starší ženu.

Freyja ji zamyšleně pozorovala. “Protože někdy je potřeba vrátit se na úplný začátek, aby mohlo dojít k obrodě,” řekla nakonec. “Zvyknete si. Jako všichni.”

Grace přikývla.

A ačkoliv by to neřekla, na kožešinách se nakonec nespalo tak špatně, jak se obávala. 

"Kostým vám padne?" zeptala se operátorka částečně skrytá za průsvitnou obrazovkou.

"Ano," odpověděl budoucí cestovatel časem a zatahal se za lem své modré vlněné suknice.

"Nechcete si připlatit upgrade na program pro nižší šlechtu? Je to jen sto eurodollarů navíc."

"Ne, pro svůj výzkum potřebuji zapadnout mezi venkovany."

"Hmm." Operátorčiny prsty se rozeběhly nad klávesnicí z tvrdého světla a pak gestem ruky obrátila monitor ke klientovi. "Tady potvrďte, že jste s rozuměn s podmínkami dodržování historického kontinua. Moment. Máte potravinové alergie?"

"Na humry a ústřice, ale to asi nebude problém."

"Tím bych si nebyla tak jistá. Tu alergii si vyřešte."

Byla spokojená, úkol splnila dokonale

V klášteře šlo vše snadno. Sestry viděly dámu na útěku, ušlechtilé způsoby, unavené oči, hedvábí vonící lepším světem. A Constance? Ta ji považovala za spojenkyni, protože slušné ženy prý poznají jedna druhou.

Což je jejich nejmilejší omyl.

Když jí podávala pohár, dívala se na ni s důvěrou, skoro s vděčností. Jak málo stačí, aby člověk vypadal vznešeně. Trocha elegance, pár tichých slov… vražda bez komplikací.

D´Artagnan udělal osudovou chybu. Zabít jeho milou představovalo jen první bod z pečlivě promyšleného plánu pomsty. Navíc, jako třešnička na dortu, jí za to byli vděční i její mocní spojenci.