Svět bez dotyku

Vše se schylovalo k rozuzlení katastrofy, ale chyběl poslední úkol.
Projednou se vypořádat s Androgeny. A nastolit novou rovnováhu ve společnosti.
Grace, André a jejich syn se stali tváří nových časů. Ukazovali lidem, že se bez výdobytků moderní technologie docela dobře obejdou.
Edith a Viktor nenechali jedinou nit suchou na spiknutí za účelem vyhladit lidstvo.
Gerard Lockwel po dohodě upadl v zapomnění. Na planetě ve vzdálené galaxii, kam ani vliv Androgenů nedosáhl. Perfektní příležitost…
Společnost ovládl chaos. Odhalil nerovnosti a mnohým vzal to dobré, co moderní technologie umožňovaly.
Ale chaos byl to, co lidem pomohlo hledat nové cesty a sblížení.

André choval v náručí svého novorozeného syna. Byl tak malý, křehký, voňavý. Do očí se mu draly slzy.
„On je… můj,“ vydechl s úsměvem a podíval se na Grace.
„O tom jsi snad nepochyboval?“
„Ne, promiň… chci říct… že je neuvěřitelné, že on je z nás obou. Že jsem opravdu jeho táta.“
„A já jeho máma,“ řekla Grace.
Jejich štěstí zaplavilo celou místnost. Freya v rohu místnosti tiše zářila. Vnímala pokoj toho jedinečného okamžiku, kdy se formovala nová rodina. Kdy se z ženy a muže stávali matka a otec.
Děkovala bohům, že může být svědkem těchto okamžiků.
Že zbývá naděje.

Lockwell hlasitě polkl. Edith se na něj mračila, Viktor jistil dveře.
„Na severu. Je tam enkláva. Odešla tam Grace Marcusová, otěhotněla přirozeně. Věděli jsme o tom, že tam jsou, ale až ona upoutala naši pozornost.“
Jeho věznitelé na něj zírali.
„Otěhotněla… přirozeně? Vždyť to přece… nejde?“ vydechla Edith.
„Ona je důkazem, že ano. A je nutné ji ochránit za každou cenu, než na sebe strhne pozornost Androgenů. Svedla dohromady způsoby naší pokročilé civilizace a jejich zpátečnickou kulturu. Ona je naše jediná naděje, nový proud spojující nové a staré.“
Edith a Viktor na něj stále překvapeně koukali.
Ale dávalo to smysl.

Pod skalním převisem se ukrývala jeskyně, kde podle bájí přežívala Živa, matka všech víl, které posílala, aby se staraly o ženy. Pomáhaly jim při porodu i při nemocech.
Den trávila sběrem bylin, které sušila ve své svatyni, a přijímala dary od žen, kterým víly pomohly.
Byla vlídná, ale znala i spravedlivý hněv. To když nějaká nevděčnice nepřinesla oběť, kterou bohyně za svou pomoc požadovala.
Za úplňku se zjevila na prahu jejího obydlí, neviňátko pohladila po buclaté tváři a ženu ještě ve spánku přenesla do své jeskyně.
Tam ji proměnila v jednu ze svých víl, která za trest musela pomáhat ostatním.

„Přišli jsme o miminko během té tragédie,“ řekla Grace se sklopenou hlavou. „Vím, že tehdy jako kdyby ani nebylo naše. Mělo jen pár týdnů, přesto na něj pořád myslím. Jaké by bylo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček, jaké by mělo oči. Je to hloupé,“ potřásla hlavou.
„Není,“ řekla zničehonic žena naproti ní. Měla smutné modré oči. „Také jsem přišla o miminko. Není dne, kdy bych na něj nemyslela, jaké mohlo být, kdybych ho donosila.“
„Já také.“
„I já.“
Ženy se společně semkly. Sdílely s Grace svou bolest. Nezmenšovaly tu její, i když své miminko nikdy nenosila pod srdcem.

Nový věk přinesl novou formu společnosti. Výchova v respektu jeden k druhému.
Přinášelo to nové možnosti.
A také naději lidem, kteří doposud žili na okraji.
Umělé dělohy tu nebyly jen pro heterosexuální páry. Své biologické dítě mohl počít kdokoliv.
Efektivitě se prostě muselo leccos obětovat, třeba staré konzervativní pořádky.
Co je dobré pro jednotlivce, je dobré pro celou společnost. To bylo naše hlavní motto.
Nebylo to jen tak. Emoce ohlodané na kost držely lidstvo v pospolitosti, bratr nestál proti bratru, ale proti mnohem většímu nepříteli.
Plížilo se to ve snech. Ten vtíravý pocit, že největší nepřítel leží v nás samotných.

„Snad mě nechcete vyhodit z okna?“ vyjekl Lockwell. Viktor ho držel za šosy kabátu z otevřeného okna nad 130 patry prázdna.
„Další oběť, stejně by vás dostali, ne, tak co ten povyk?“ poznamenala suše Edith.
„Kde se ve vás bere tolik cynismu?“ zaúpěl dříve ctihodný senátor. Teď z jeho cti už příliš nezbývalo.
„To mi povězte vy,“ opáčila. „Co tím Andragenové sledují? Proč se podílíte na vyhubení lidstva?“
„Ne-nemyslel jsem, že to berou tak doslova…“ zajektal zuby Lockwell.
„Prahnul jste po moci,“ zavrčel Viktor a ještě ho trochu popostrčil do chladného nočního vzduchu.
„Ano… ale asi vím, jak to napravit.“

„Co to je?“ prohlížel si adolescentní chlapec zpuchřelý prezervativ.
„To je historická antikoncepce. Pochází z postmoderního věku. Celkem účinná nejen proti oplodnění, ale i proti pohlavním chorobám,“ odpověděl mu druhý mladík.
„A jak se to… používá?“
„Nasadí se to na penis.“
„Aha…“ tvářil se první, že rozumí. O tomhle aktu měl ale jen mlhavé představy.
„Dnes je to přežitek. Jednak pohlavní styk lidé neprovozují, jednak jsou ženy plodné asi jako Sahara. Bezvýznamné.“
Ponořili se do mlčení. První chlapec se po chvíli vytrhl ze zamyšlení.
„To musel být tehdy krutý život, když lidé neměli umělé dělohy a všechno museli oddřít sami.“

Měl strach.
Jeho dosavadní životní hodnoty se bortily. Vše, co André znal, se rozpadalo, přestávalo dávat smysl. Společenství, postavení, kariéra.
Jeho žena byla těhotná. Těhotná. Ani pořádně nevěděl, co všechno to obnáší.
Ale něco to v něm zažehlo. Prastarý pocit, potřebu ji ochránit. Ochránit jejich dítě. Oheň rozpínal hruď, kterou zároveň svíral strach. To byla emoce, kterou dobře znal. Oni všichni.
Trvalo dlouho, než si uvědomil, co je důležité. Ale teď byl tady připravený bránit jejich jedinou naději.
I kdyby mělo dojít na pěsti.
„Vydáme se na sever,“ pohladil Grace po vlasech.
Mravenčení v podbřišku mu říkalo, že dělá dobře.

Lockwellovi pomyslně teklo do bot, ale když se to tak vezme, nebyly to tak docela jeho boty.
Sice má absolutní moc nad Zemí, má v rukou třmeny rozhodování, ale to taky neznamená, že musí řešit všechny průsery, co se namanou.
Kapesníčkem si usušil zpocené čelo a popadl sbalený příruční kufřík.
Už nehodlal dál snášet ten stres.
Andragenové ať se jdou bodnout.
Lidstvo ať si klidně vymře.
On to zachraňovat nemusí. A nebude.
Otočil se ke dveřím, ale cestu mu zastoupily dvě postavy.
„Hezky se vraťte zpátky, Lockwelle. Máme si o čem povídat,“ řekla Edith Keplerová a zamračila se na něj.

Cítí, že je na konci sil. Jedna vlna střídá druhou a přemáhá ji nepotlačitelné nutkání tlačit.
"Už to nezvládnu. Chci umřít," vzlyká. Hlavou jí probleskne myšlenka na umělé dělohy.
"Jsi na konci, už to nebude dlouho trvat," konejší ji Freya. Vnímá, jak ji porodní bába laskavě pohladí bok. Teplo její dlaně jí vlije trochu energie do těla, než ho sevře další kontrakce.
Její miminko se pomalu rodí. Cítí, že ho Freya chce zachytit, ale zarazí ji.
"Já sama," zasténá uprostřed ohnivého kruhu bolesti a vzápětí má v ruce hlavičku. Magický dotyk.
Tohle by nikdy nevyměnila za všechny umělé dělohy světa.

Když se před mnoha desítkami let začala společenská situace měnit, mírně řečeno, spojili se a rozhodli se, že založí komunitu.
Budou žít postaru. I kdyby to znamenalo, že své společenství vystaví od úplných základů. Ale strach z toho, co jim přinese budoucnost ve světě, který nezná lidské pohlazení, lásku a soucit, byl silnější než potřeba pohodlného života v tom, co dobře znali.
Vydali se na sever. Tam, kde příroda zůstávala ještě nedotčená. Drsná, často nevlídná, ale ryzí. A tam zůstali.
Říkali jim Nordlingové, s pohrdáním, ale oni to přijali za své. Přijali vědomosti svých předků a žili podle starých tradic.

Vše se centralizovalo, protože centralizace znamenala efektivitu.
Úspora času, financí, výsledky byly ohromující.
Zpočátku za zřízením centrální odběrové místnosti stály rozpaky, sklopené pohledy, nesmělé návrhy, aby se alespoň pořídily plenty, ale nakonec se vše podřídilo jedinému: efektivitě.
Právo jedince na soukromí bylo reliktem minulosti. Pravda, historické pokusy o takové zřízení společnosti končívaly neúspěšně, ale tentokrát to bylo jiné.
Koncept rodiny, matky, otce a dětí, bylo jen zdání, které ještě reprodukční centra poskytovala.
Ve skutečnosti už nic takového neexistovalo.
Bylo to jasné každému, který se rozhlédl po místnosti, kde na lehátkách ležela jedna žena vedle druhé.
Interně tady tomu říkali slepičárna.

Grace se sklonila a rukou si sáhla mezi stehna. Pod prsty ucítila hlavičku, která se už pomalu sunula ven.
Poprvé se dotkla svého syna. Přes plodové obaly nahmatávala ten nový život, který tak dlouho ochraňovala uvnitř sebe.
Pak přišla další vlna a tělo vypouzelo dítě ven na svět.
Po několika dalších okamžicích, při kterých se pro Grace zastavil svět a kdy existovala jen ona a její dítě, jí miminko konečně vyklouzlo do rukou.
Jeho jemný křik jí říkal, co má udělat.
Poslechla.
Přivinula ho na hruď, naprosto instinktivně.
Držela ho, jako kdyby to byl jediný úkol, pro který byla stvořena.

Viktor Clark si ji zkoumavě prohlížel.
"Než se s vámi podělím o informace, rád bych věděl, že vám můžu věřit."
Edith pokrčila rameny. "Byla jsem u toho. Když vidíte umírat stovky nevinných duší, které se ještě ani nenarodily, nemáte chuť pracovat pro systém."
"To máte asi pravdu. Jenom... musím být obezřetný, pochopte. Nosit nepříjemnou pravdu na světlo je v dnešní době o malér. Známka punku."
"Kde jste přišel na jméno Gerarda Lockwella? Proč on?" zeptala se Edith.
"Protože je za vším. I za dodávkou chleba, co si dáváte k snídani. Nedivil bych se, kdyby si nás na něj jednou namazal."