Svět bez dotyku

„Máš sbaleno?“ zeptal se jí Henry. Postával ve dveřích a sledoval, jak Grace bezradně stojí uprostřed místnosti.

Nechtěla odejít. Konečně se poprvé v životě cítila doopravdy doma, cítila to celou bytostí.

„Mám, ale…“ hlesla.

„Musíme se vrátit,“ řekl, aby nedovolil znovu zaznít jejím námitkám. „Je to pro vyšší dobro.“

Grace měla pocit, že celý její život se skládá jen z toho, co potřebuje někdo jiný. Co potřebuje jejich společnost.

A přitom každý jeden člověk, který ji tvořil, zapomněl, kým je a co doopravdy chce.

Naposledy se rozhlédla po prostém nábytku.

Až naplní vyšší cíl, vrátí se, slíbila sobě i Jasonovi.

Důvod, proč Freyja odešla do enklávy a opustila civilizovanou společnost, byl ten, že to byla společnost, ve které chybělo obyčejné porozumění, vřelost, láska.

Začínalo to už narozením. Oddělení matky a dítěte už v prenatálním stádiu, dál i po narození.

Vše obstarala různá zařízení. Houpala postýlkou, připravovala výživu, jen aby bezbranné dítě nepotřebovalo rodiče.

A když se u nějaké ženy přeci jen vyskytl záchvěv mateřské intuice, která se projevovala tělesnou potřebou dítě držet a projevovat mu něhu, hned si vyslechla rady, jak tímto chováním dítě poškodí, že ho má nechat vyřvat, aby nebylo závislé na druhém.

Ne, tohle už nedokázala vydržet.

Grace pozorovala Jasonovy prstíky, jak se pevně ovinuly kolem Henryho prstu. Stále nemohla pochopit, že už tu s nimi je. Že je jeho máma.

Cítila obrovskou vděčnost, jakou cestu všichni tři ušli. Doslova. Kdyby tu nebyla, kdyby nešla za Freyjou, dost možná by teď měla jiný osud. Obličej jí přelétl temný stín, když koutkem oka zachytila Henryho rozněžnělý úsměv nad Jasonem.

Dost možná by tu nebyla ona. A Jason už vůbec ne.

Nechtěla na to myslet, ale nepříjemně se to drželo vzadu v hlavě jako kus pečiva nalepeného na patře. Nešlo to spolknout, ani zahnat.

Ale teď mají nový život.

Považoval to za geniální plán.

Zachrání lidstvo, když podpoří enklávu v Nordkappu. Pošle tam Grace s Henrym, respektive je nezastaví, jen je nechá sledovat.

Andrageny bude chlácholit, co to půjde, že rozjíždí plán na uskutečnění jejich plánu, aby získal čas. I když mu dost šlapali na krk a byli netrpěliví.

Nakloní si zpátky Henryho, zapomenou na těch pár výhružek, které možná jeho směrem vypustil, obejmou se, však jim jde o totéž… a pak ho nastrčí místo sebe.

Lockwell měl skoro chuť si oklepat dlaně v gestu dobře odvedené práce.

Jenže se nechal uchlácholit vlastní bláhovostí a zapomněl na plán B.

Ne všechny ženy, o které v Nordkappu pečovala, tam byly od založení. A ne všechny přicházely z Nového světa a ne všechny rodily poprvé. Řada z nich žila v enklávách, kde se nikdo o těhotné ženy nestaral s respektem.

Bylo pro ně těžké mluvit o tom, co prožily. Nesly si šrámy na duši a často i na těle.

Některé přišly bez dítěte.

„Nemusíš o tom mluvit,“ říkávala Freyja, když viděla, že se ženě tlačí do očí slzy, když se pokouší vypovědět, co prožila.

Teplý stisk zpocené ledové dlaně. Byly jí za to vděčné.

A pak společně přepsaly ty hrozné vzpomínky.

„Edith, usnula jsi,“ řekl jemně Viktor a sundal jí z obličeje vrstvu dokumentů.

Zmateně na něj zamrkala. „Promiň, už jsem vyčerpaná. Měla bych jet domů.“

„V tomhle stavu tě nikam nepustím. Přespíš tady,“ oznámil jí.

Edith se zamračila. „Nevšimla jsem si, že bys měl pokoj pro hosty,“ řekla a rozhlédla se po neuklizeném jednopokojovém bytě osamělého muže, který se tak podobal tomu jejímu.

„Nemám. Vyspím se na gauči.“

„Nemáš gauč. Jen rozkládací křeslo,“ podotkla. „Zítra budeš nepoužitelný.“

„Takže co? Podělíme se o mou postel?“ povytáhl Viktor obočí.

„Máš snad nekalé úmysly?“ oplatila mu Edith.

Usmál se.

„Aspoň přinesu čisté povlečení.“

Dveře Freyjina domu tiše vrzly. Napjatě vzhlédla, ale když uviděla ženinu tvář, zase se uvolnila.

“Zdravím tě, Freyjo,” pozdravila ji Grace.

“Co tě přivádí?”

“Chtěla jsem ti ukázat, jak Jason vyrostl, a poděkovat ti,” řekla Grace a podávala jí košík.

Freyja nahlédla do peřinky v Graceině náruči, kde spokojeně oddechoval Jason.

“Má tak klidnou tvář,” usmála se. 

Grace z košíku vytáhla dřevěné korále s jedním velkým uprostřed, na kterém byla vymalovaná nádherná květina.

“Malovala jsem ho sama. Na památku, jak jsi mi pomohla.”

Freyja marně potlačovala slzy. Každá žena se jí zapsala do srdce, ale tohle ji vždy tolik dojalo.

Henry nevěděl, komu věřit. Chtěl ochránit Grace a jejich syna, ale k čemu by to bylo, pokud všichni na Zemi zemřou?

Držel v ruce logpad se zprávou od Lockwella a hlavou se mu přesypávaly myšlenky jedna přes druhou.

Lockwell chtěl moc. To bylo jasné už v okamžiku, kdy došlo k nehodě a všichni členové rady zahynuli.

Chtěl zachránit lidstvo, ale jen proto, aby mohl mít ještě víc moci. Nezištnosti by se v tom nenašlo ani za okousaný nehet malíčku.

Ale Henry toho mohl využít. Zachránit Grace, dítě, co nosí, Zemi i budoucnost.

A Lockwella se někde cestou prostě obyčejně… zbaví.

Edith složila hlavu do dlaní.

„Spojili jsme dohromady všechna vodítka a víme, že za tím stojí Lockwell a ti Andrageni, ale nemáme žádný důkaz, který by obstál!“

„A taky neznáme motiv, na to nezapomeň. Každý čin nějaký potřebuje mít. Dobře, Lockwell je chtivý moci a zjevně neváhá jít přes mrtvoly, ale proč to chtějí oni?“ Viktor si poklepával prstem o spánek.

„Chtějí naši planetu?“ zeptala se Edith.

„Jasně… ale proč by likvidovali jen nenarozené? Nebo myslíš, že mají nějaký plán i s námi?“

Edith se otřásla.

Měla tušení, že pravda bude hlubší.

„Musíme nalíčit návnadu. A možná taky skřípnout Lockwella.“

Edith se skláněla nad dokumenty už několik hodin, nejedla, nepila, jen četla, jako kdyby jí šlo o život.

„Ty ses do toho zažrala,“ zasmál se Viktor, když se vrátil z venku s donáškovým jídlem. „Přinesl jsem večeři, musíš se najíst, nebo zkolabuješ.“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Mám pocit, že už už na něco přijdu, ale pořád to nemůžu polapit.“

Nakonec přeci jen zvedla oči.

„Jsi už unavená, nevidíš jasně,“ podotkl Viktor. „Měli bychom jít spát. Ráno na to přijdeme.“

„Čím dál víc mám pocit, že to je šifra. Ty záznamy komunikace nedávají smysl.“ Zaťala zuby.

A pak se jí rozsvítily oči.