DMD č. 14. pro 14. 4. 2026. Téma: Nóbl

Hory mají vlastní ticho. Hluboké, základní, vytesané věky do vápence.

Neruší ho chlupatí bohové v medvědích kožiších. Zmije na dva lokty se sveze z vyhřátého balvanu a neslyšně zmizí v prachu.

Ledové potoky skotačí ve vodopádech, sníh zasviští v lavině, když ho pošimrají ranní paprsky. Kolem salaší měkce klapou polodivocí koně, kozy mečí ke hvězdám.

Svět sám pro sebe. Nežádá a neprosí. Zlacený něžnými východy slunce, voní čerstvým větrem a syrovou svobodou. 

Bytosti se rodí potichu, neradno na sebe upozorňovat. Zranění bývají fatální a smrt končí bez obřadu. 

Za lidskými vymyšlenostmi a pozlátkem musíte jinam. Plav nebo Dushkajē nejsou Grenóbl.

Nóbl společnost čeká. Poslední pohled do zrcadla. 

Asi jsem se zbláznil! Vyschlo mi v krku. Běžím se napít. Voda neuhasila žízeň. Horečně přemítám. Je to vůbec možné? To je nějaký eskamotérský kousek nebo co? Honem zpět před zrcadlo. Co se děje? Rozbilo se snad? Blbost. Nikde žádné střepy. Odráží obraz, ale to, co v něm vidím, odporuje veškerým fyzikálním zákonům. Přesto knihu na krbu zobrazuje správně. Přitom já vidím sebe zezadu. No to je schíza! Mám vůbec svou tvář? Štípnu se. Ne. Nezdá se mi to. Zkouším se hýbat. Lesklá plocha kopíruje moje pohyby. Žiju vůbec? Neztratil jsem svou identitu? 

Na zdi před Laděnkou visel obraz ubohé horské chatrče. V popředí s ní ostře kontrastovala tmavá postava noblesně zahalená do černého pláště.
Muž najednou promluvil. „Jmenuji se Severus Snape. Většinou to bývá naopak, Hagrid používá převážně praxi a já, vzhledem ke své situaci, spíše teorii. Přesto se kolega pokusil o teoretický přístup. K úspěchu ovšem nevedl. Proto jsem se rozhodl zvolit praktickou ukázku. Pomůže mi domácí skřítek. Winky, můžeš začít. Přesně podle instrukcí.“
Laděnka se pochybovačně usmívala. Plochá obrazovka, herec a loutka, samozřejmě.
Ozvalo se něco jako lusknutí prsty.
„Prosím, otočte se,“ pokynul jí Severus.
Poslechla a vytřeštila oči. Vykřikla.

O pilotech a dispečerce ze Mstitele už pár drabblů napsáno bylo, jméno kapitánky ale zatím nepadlo ani jednou a možná je to trochu škoda.
Danneth Avis totiž byla nejen důstojnice Republikového námořnictva, ale taky baronesa urozeného rodu z Eriadu. Pravda, vzrůstem nikoho neohromila, zejména otce, ale noblesou z celého operačního svazu jednoznačně vyčnívala. Rozuměla divadlu, pila kvalitní Sulong z malých hrníčků a se zvednutým malíčkem, hovořila klidně a přízvukem zapadla mezi příslušníky jakéhokoliv královského dvora.
A protože měla pod prestižkou Naval Officera pět levelů Nobla, mohla jednou za den třem spojencům na pět kol zvednout všechny záchranné hody o 2.

Na dveřích bytu byla ozdobně gravírovaná, mosazná cedulka: de La Rivette. 

Možná to Elišku mohlo připravit na to, jaký luxus uvidí uvnitř: perské koberce, starožitný nábytek, obrazy jako v galerii… Všechno nesmírně elegantní a uklizené tak, jako kdyby se o domácnost starala služebná. Eliška si pomyslela, že v Československu by v souvislosti s tímhle bytem nepochybně padla slova jako: buržoazní a nadměrné metry… 

„Bonjour, Madi,“ pozdravil Norbert Alexander snědou dívku, která je přišla uvítat. „Je madam doma?“

Takže doopravdy mají služebnou!?

„Ano, pane,“ odvětila s úsměvem a nepochybně cizím přízvukem. „Madam a doktor Lefebvre jsou v salonu. Hned vás ohlásím.“

"Týý vádo, to je ale nóbl," utřel si soplík malý klučina. "Mohu si na ni šáhnout?"

Průvodkyně se mírně na chlapce zamračila, aby dala najevo nesouhlas, a pak se otočila zpět k dospělému publiku.

"Zde vidíte unikátní zbraň, kterou využili naši předci, aby zlikvidovali vesmírnou hrozbu..."

"Je pravda, že..." skočila ji do výkladu nějaká paní. "Že devadesát procent lidstva se obětovalo, aby ten stroj pohánělo?"

"Ano, bohužel," odmlčela se. "Tehdy nebyla jiná možnost. Jednalo se o absolutní vyhlazení nebo přežití samotné lidské rasy. Lidé se dobrovolně nechali proměnit na ropu, z níž pak mohla zbraň neomezeně čerpat. Byla to jatka."

„Potřebuju zrcátko.“
Slávka rychle zaloví v kabelce.
Xénie začne roztírat hotový lektvar po lesklé plošce.
„Slávinko, mně se ta ženská nechce líbit,“ šeptá zatím Sylvie dceři do ucha. „Je divná, nemá úroveň, přitom se tváří jako bůhvíco. Nepoprosí, nepoděkuje… myslíš, že byl dobrý nápad ji volat?“
„Mami, ona tě slyší,“ vydechne Slávka nervózně.
„Slyším,“ potvrdí Xénie klidně.
„Aťsi,“ vybuchne Sylvie. „Omlouvat se nebudu. Slíbila jste, že přijde váš manžel a všechno vyřeší, tak kde je?“
Xénie se kousne do rtu. Muselo se přihodit něco, s čím Evžen nepočítal. A Drahoš… no ovšem, nedbal na její zákaz a vypařil se taky.

Tmavý les, o kterém víme prd.

Je noc a leje.

V dálce i hřmí.

Klepeme se zimou - tedy až na Klíšťáka, který jediný v klidu dřímá.

"Měli jsme raději koupit ten nóbl stan, co se sám staví a skládá, na koberci se nedá v tomhle lítat, akorát nám provlhne a chytí plíseň," mrmlá Fleuriot.

"Anebo zaplatit tomu theurgovi, aby nám řek něco o budoucnosti," napadá mne.

"Co máme, to máme, a koberec se ještě bude hodit, všechno bude podmáčený a rozvodněný," drkotá Jorcha.

Lehké, nepatřičné zapraskání větve.

Zježené chlupy na zátylku.

Jorcha loktem šťouchá Fleuriota, dvakrát.

Napínám sluch a svaly.

George Brummell měl jasný plán: zapůsobit. 
Způsob jeho provedení byl ovšem šokující. 
Oprostil svoje oblečení od veškeré nádhery, kudrlinek i barev. 
Rozhodovala jen kvalita látky.
Každý kousek oděvu si nechal šít u jiného krejčího, aby se jednou, až bude slavný, nemohl nikdo chvástat, že ho proslavil. 
Tmavomodrý kabát v jedinečném odstínu brzy napodobovala půlka Londýna. Včetně prince z Walesu. 
Psal se rok 1800, když pořádal svou první ranní recepci. 
Nejbohatší gentlemani se přišli podívat, jak se obléká.
Úspěch se dostavil rychleji, než sám čekal. 
A nakonec se ještě zbavit toho obyčejného jména a nosit to, které ho doopravdy vystihuje: Beau.

 

Netopýr je elegantní nóbl zvíře. 
Vždy čistý a učesaný. Čistící se stejně často a za stejných okolností jako kočka nebo potkan. Tedy když se cítí v bezpečí, aby místo okolí mohl věnovat pozornost svému dokonalému vzhledu. 
Na velkoakci bylo na můj vkus moc čumilů různých živočišných druhů, a tak jsem si zprvu čistila křídlo v úkrytu.
Odkryli mě a nahnali lidi, ať se podívají.
Zkusila jsem čistit… všechno. 
Zase mě odkryli! Čumilové byli nadšení! 
No tak dobře. Příští čistění jsme udělali mimo úkryt a v tandemu. Julián křídlo, já ocasní blánu. 
Lidi pro změnu brblali: „A zrovna když balíme stánek…”