Divadlo Palais Royal, Paříž, 1661.
Aramis s Porthosem z galerie sledují taneční rej alegorických postav. Na scéně kulisy malebně rozbořeného antického chrámu, v pozadí vysoká hora.
Porthos (pohled upřený na právě tančící postavy, zmatený výraz): Co je zase tohle za ženské?
Aramis (šeptem) : Pravda a Láska.
Porthos: Jak ty dvě souvisí s předchozím dějem?
Aramis: Nijak. Ovšem Pravda se díky svým půvabům těší značné přízni Jeho Veličenstva. Nějakou roli jí Moliére s Lullym prostě napsat museli.
Porthos: A ty další postavy, co se k sobě tak tisknou?
Aramis: Porthosi, sledujeme balet. Pravda s Láskou právě alegoricky vítězí nad Lží a Nenávistí.
Porthos: Vážně? Protože jinak to vypadá jako…
Vtom na jeviště vtančí další postava, sbor v pozadí zpívá:
Již dosti běd, co líce chmuří,
já ověnčím tvé skráně vavřínem;
jen ať si líté boje věčně zuří,
v stínu Parnasu my tiše spočinem.
Tam upadneme v sladké noci snění
dokud tento svět nezhyne neb se nepromění…
Porthos (ještě zmateněji) : A tohle je zase kdo?
Aramis: Glorie.
Porthos: Copak ona neumřela v předchozí scéně „ranní pastorela“?
Aramis: Nikoli, Porthosi. Ta, co umřela ráno, byla Naděje.
Alegorické postavy pod Parnasem s posledními ladnými tanečními gesty usínají, opona padá…
Potlesk. Děkovačka. Koše s květinami.
***