DMD Bonus č. 05 pro 19. 4. 2026. Téma: Ponožka profesora Snapea aneb Cesta tam a zase zpátky

A potom ucítili, jak jim vlhko cvrnkalo do nosu spolu s řadou dalších pachů. Z cel se ozývaly různé vzlyky, vzteklý ryk, kašel nebo bylo v nich ticho a mrtvo. Občas se za mřížovaným oknem ukázalo oko a kus špinavého obličeje. Vida hezkou ženu spustil se na čas randál smíchaný s různými zvuky, nechutnostmi a poznámkami, které ona nechávala v ledovém klidu za sebou jako táhnoucí se pochod švábů.

Došli k dalším dveřím, které však nebyly zamčené a za nimiž narazili na muže dřímajícího v prostorné světnici. U krbu se mu sušily navlhlé fusekle spolu s kabátcem. Chlap tvrdě spal.

A potom Frances došla k potoku. Odložila škopek s hromádkou prádla na vyprání a stáhla z nohou punčochy. 
Otloukala o kameny košili, když se ozvaly dětské hlasy. Zvedla hlavu.
„Vy nemáte nic na práci?“
Kluci si vyměnili provinilý pohled.
Frances vytáhla ze škopku punčochu. Zarazila se. Byla černá, trochu zvláštní. Rozhodně jí nepatřila.
„My...“ zakoktal první.
„...se chtěli zeptat...“ ošil se jeho kamarád.
„Z vás to leze jak z chlupatý deky.“
„Proč nikdy nenosíte šaty?“ vyhrkli oba naráz a zrudli.
„Žádný nemám. Chytej a per.“
Hodila punčochu po chlapci. Ta jako by byla živá. Proklouzla mezi prsty. Zmizela v potoce.

A potom se rozhlédl po zanedbaném kutlochu a hluboce se zamyslel. Ten poslední střet mu pocuchal psýché víc, než by si byl pomyslel. Než žít úplně na dně, v tomhle odporném pelechu, na okraji společnosti – nebylo by nakonec lepší přidat se k nim? Radostně budovat, radostně se družit, zpívat radostné písně o radostném budování a radostném žití, ohnout se a přizpůsobit? Tiše zíral na lichou ponožku, jako by to byla lebka toho imperialistického feudála Hamleta. Pak se vzchopil. Ponožku zavěsil na okenní kličku a naházel do ní vajgly, protože v tom čurbesu nemohl najít popelník. Konformita? Nikdy! 

Jen počkej, zajíci!

A potom se podívá pořádně. SS. Černé na černém, přímo nad kotníkem. 

Prohrabává hromadu tmavého prádla, ruce přehazují Filipovy softshellky, Markétčina legíny i její čelenku. Určitě ji sbalil ji omylem v šatně. Cítí kov činek, pach testosteronu. Smrad z posilovny. Vůni jeho potu. Nebuď pitomá. 

Posledních pár kousků na dně koše. Další. A třetí a čtvrtá. Dech se jí zasekává v krku.

Neschopná pohybu zírá na písmena. Oči ji pálí. Ramena se začínají chvět. 

Válí se po zemi a hystericky se chechtá. Severus Snape aspoň nebyl nácek. A dokázal opravdu milovat.

Nastrká hromadu špíny do pračky a zavře dvířka.

Klap.

A potom přiběhl Tomík a volal: „Pipy, pojď sem, honem. Něco ti nesu.“
Pipy vystrčila rozespalou hlavu z okna. „Co mi neseš, že u toho tropíš takový povyk?“
Nesu ti tvoji punčochu, kterou jsi ztratila a týden jsme ji hledali.
„To není moje punčocha,“ řekla zklamaně Pipy.
„Ale je,“ trval na svém kamarád. 
„Tomi má pravdu,“ přidala se Anika. „Maminka ji vyprala, protože byla hodně špinavá, zablácená a páchla."
„To je punčocha pro trpaslíka, ne?“ ušklíbla se Pipy.
„No, trochu se srazila.“ 
„Trochu? Ale co, dejte mi ji, budu ji nosit jako ponožku.“
„Na, Pipi Krátká Ponožko,“ rozřehtal  se Tomík.

A potom se na kameni, za kterým jsme se skrývali, jen asi stopu a tři a půl palce daleko od tváře mého bratra,   objevila ponožka. 

Nevím, kde se tam vzala, ale vypadala (a páchla) jako všechny ponožky, ve kterých greenhorni urazí non stop cestu ze Staré vlasti až sem.

Oba jsme se Instinktivně přikrčili.

"Uff," pravil Vinnetou, "ani skunk..." Nedořekl. 

Třeskl výstřel.

Zděšeně jsem sledoval, jak můj rudý bratr několikrát mrkl a pak se v bezvědomí skácel k zemi.

Okamžitě jsem se k němu vrhl.

Rollinsova kulka nás oba minula, jen prach z rozťříštěné skály dopadl na tvář  jemnocitného náčelníka.

A potom se v teleportační místnosti otevřel portál. Z něj vyskočilo drobné stvoření s netopýříma ušima, rozpláclým nosem a rukama a nohama tenkýma jako hůlčičky. Ječelo jak na lesy, ale nikdo mu nerozuměl. Čarodějové se kolem něj seběhli ve snaze zjistit, co je zač.

„Rozumíte mu někdo?“ zjišťoval Nejvyšší.

„Zkusím překládat,“ ozval se Drachomyr, spolkl větník a zaposlouchal se do vetřelcových výkřiků.

„Prý chce azyl. Sebral… přinesl…“

„Cože to přinesl?“

„Prý ponožku profesora Snapea. Zdá se, že jí ukradl…“

Najednou se portál otevřel znovu, vystrčila se z něj ruka, popadla vetřelce i s ponožkou a protáhla jej kamsi do neznáma.

A potom se za Thomasem ozvalo tichoučké našlapávání. Ve tmě nic moc neviděl, ale poznal, když se mu o nohu otřel liščí kožíšek.

Ostré zoubky si snadno poradily s lany a chlapec byl volný. Po špičkách prošel kolem šesti spících loupežníků a posbíral co se dalo. Kde se tam vzala osamocená ponožka? Kdo ví, ale sbalil ji taky.

A pak už honem pryč. Za liškou. Nebo, jak už někteří vědí, za lišákem.

Thomas si toho nabral trochu víc, než jeho raneček dokázal unést. Ona zatoulaná ponožka mu z něj v půli cesty vypadla a pokračovala ve svém vlastním dobrodružství jinde.

A potom začal ten milostný příběh, jak se jeden z milenců utopil v mrazivé vodě, když nepotopitelná loď narazila do ledovce. Byl to právě Jack, kdo byl chycen do spárů ztracené ponožky. A její jméno znělo Rose. Na jeho obranu, obyčejná lidská mysl nedokázala rozlišit realitu od fikce. 

Rose vlastně nikdy neexistovala. Byla jen vedlejším účinkem magie a nenaplněné lásky. Všechno, co se odehrálo na palubě lodi, víceméně vystihuje, jak si to Snape představoval hluboko ve svém srdci. Se všemi jeho obavami, vzpomínkami i nadějemi. V jeho obavách však veškerá krása lásky vždycky skončila velkou tragédií nebo jen obyčejnou náhodou.

A potom se ponožka vyděsí. Tohle je hygienický šok!

Vysoké domy prolezlé opicemi a plesnivou omítkou se mačkají jeden na druhém. Úzké uličky páchnou zkaženým jídlem a močí. Smrad. Vedro. Pozůstalí. Těla v bílých řízách zasypaná hromadami zářících afrikánů. Další plná nosítka mizí za rohem, kde Svaté město rozděluje Svatá řeka.

„Vyprat?" ponožka stáhne nitě. „V tomhle?”

Voda je kalná, bahnitá. Běží vpřed a omývá gháty. Nese odpadky, popel, nafouklé mrtvoly. Na březích to žije. Barevné postavičky se koupají, myjí, skáčou šipky a čistí si zuby. Ženy perou, hned vedle stáda rochnících se krav. 

Fusekle zasténá a urychleně mizí.

„Nikdy!”