Lišák ho vedl tmou a jen občas se zastavil, aby počkal na klopýtajícího Thomase za sebou. Lidi jsou po tmě prostě nemehla. Omezte jim zrak a jako kdyby zapomněli na všechno ostatní. A ještě u toho mrmlaj!
„Já vážně chápu, že se musíme dostat co nejdál do bezpečí, ale jsem unavený, hladový a potřebuju aspoň chvilku,“ protestoval kluk, když se jak dlouhý tak široký natáhl po zakopnutí o kořen.
Lišák k němu tedy přišel, chlácholivě mu olízl tvář a pokojně se usadil stranou. Thomas vděčně přikývl, vyškrábal se do sedu a vydoloval z ranečku sušené maso, co nevlastním sourozencům ukradl.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit