Pěkný večer,
Jsme v cílové rovince.
Pěkné drabblení
Téma pro 29. 4. 2026: Dobré rady druhé kategorie
Toto téma bude uzavřeno 29. 4. 2026 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Metodika počítání slov.
NESOUTĚŽNÍ
Pokračujeme v napínavém sestupu...
"PA3110, zhasly nám všechny monitory kromě umělého horizontu. Žádáme o vektorování."
"PA3110, jste 15 mil od Crawley, 35 mil od letiště. Držte kurz 340."
"Díky... Siriusi, máme problém." Snape zvedl oči od výpočtů.
"Nepovídej, ani bych si nevšiml."
"Jsme moc vysoko a sestupujeme příliš pomalu. Takhle Gatwick mineme. Musíme ztratit výšku."
"Nechci klesat pod větším úhlem než 5 stupňů. Když vyměním výšku za rychlost, nemáme šanci zastavit na dráze."
"Souhlasím. Co obrátka?"
"S tím pocuchaným křídlem jsem rád, že udržím podélnej náklon. Do třistašedesátistupňový otočky se mi nechce."
"Fajn, zbývá jediná možnost. Skluz."
Poprvé spatřil v Blackově tváři čirou hrůzu.
Navazuje na Logické paradoxy pod třešní.
NESOUTĚŽNÍ
"Třeští mi z vás hlava," zabručel Jaroslav.
"Vezmi si špunty," radil dobromyslně Vraspír.
"Vraspíre... Neprovokuj!" varoval Jaroslav pobaveně.
"Nemáš rád dobré rady?" škádlil ho Vraspír dál.
"Ne," přiznal oslovený. "Víš kolik jsem jich už dostal?"
"Asi méně než já," vmísil se do debaty Daniel.
"Možná. Ale tobě zachraňujeme život." Teď už starší učitel nezněl příliš pobaveně.
"Vím a děkuji. Jen... Někdy jsou všechny ty rady břemenem," vzdychl mladší.
"Nechte vážné debaty, bratříčci," přerušil je Vraspír lehce. "Život je krátký a čas je vzácný."
"Máš ještě nějakou druhořadou radu, Vraspíre?"
"Plný pytel!" rozesmál se Vraspír, div mu nespadla z hlavy kápě.
Psáno v rámci mé letošní výzvy - každý den jeden padouch, pěkně podle abecedy.
Ležel ve stínu a poslouchal. Šakal mu šeptal, že lidé jsou slabí. Opice tvrdily, že síla je v počtu. Starý had syčel cosi o trpělivosti.
Dobré rady? Jen stěží.
Olízl si zuby. Slabí lidé? Možná. Ale to lidské mládě mu už jednou uniklo. Počet? Opice umí počítat jen své pracky držící banán. Trpělivost? Ta většinou hlad nezažene.
Zvedl se. Les ztichl.
„Děkuji vám, druhořadí tvorové, za vaše nápady,“ zavrčel do prázdna. „Teď to zkusím po svém.“
O hodinu později byla džungle o něco tišší. A Šér Chán trochu nasycenější.
Rady jsou levné.
Chyby drahé.
Ovšem cizí chyby… ty se vyplatí.
Šér Chán kulhá ze scény. Zítra... končíme tuhle velkolepou dubnovou show písmenem Ž :-)
Udržovať deti v nevedomosti o aktuálnom dianí vo svete, ktorého sú súčasťou, sa nemusí vyplatiť.
Predlhé dni hodín zameškaného učiva. Domáci učitelia s jemnými hlasmi. Skúšajú, kárajú, chvália.
Prázdnotváro, akosi úkosom, akoby im nestála za výraz naviac, akoby miesto dievčaťa, ktorého svrbia nohy i mozog videli čosi iné. Niečo, načo je lepšie nemyslieť.
Zatúži po umastených laviciach ukričanej triedy predmestia, takmer vytratená spomienka.
„Slečna Tirgramová?“
„Ano Orianna?“
„Ako dlho som spala?“
„Váš otec věrí, že se s tým zatím trápit nemáte.“
„Von sa vraj bojovalo. Lode cestujú cez svetlo. A už nie sme dve mestá.“
„Přejdeme si násobilku."
„A máme mágov! Čo ten, čo mi pomohol? Nestaví sa znova? Počula som, že bol ako ja."
Nad vecami: Cesta astrálnych alchymistov Viktora a Jayca, kyborgky Orianny a záhadného kocúra Oneiropanta vo svete, nad vecami a odčas trochu nad vecou >> Začiatok
Nevlastním Arcane, nič z toho nemám a píšem čisto pre zábavu a lepší spisovateľský skill :)
Zdá se, že letošní duben byl příležitostí pro paní Magdalenu Vytáčkovou. Copak nám poví dnes?
Magdalena se posadila na lavičku u pomníku padlých. Natáhla nohy před sebe a zakroutila palci.
"Odpočíváte, Vytáčková?" zahlaholil předseda.
"Odpočívám, odpočívám. A co ty tady, neznaboh u kapličky?" kývla Vytáčková hlavou ke svatostánku.
"Jdu si pro radu k Truhlářovum," zabručel předseda.
"Nechoď, starej je zas ožralej," radila Magdalena.
"Jenže tomu jinej nerozumí," vjel si rukama na počínající pleš předseda.
"Nervi si ty vlasy, co ti zbývají a svěř se," vybídla ho Vytáčková.
"Já se na ty vaše rady, babo..." Nestihl doříci předseda, protože ho cosi přetáhlo po hřbetě. Upadl.
"Mé rady nejsou druhořadé zboží," zabručela Magdalena a šla předsedu zvednout.
Drzé a nevyžádané rady jsou rady druhé kategorie, ne? Byť jsou nepochybně dobré. Nechce přece tu pleš mít přes celou hlavu...:-D
Filoména a její život.
„Chvíli neposedíš, poletucho! Dívka musí být klidná!“ hubuje jedenáctiletou holčičku matka.
„Zase sis nezapletla vlasy?! Prostovlasé chodí jen bosorky!“ hodí po ní ve třinácti hřebenem.
„Dávej si pozor na pusu! Muži nestojí o užvaněné ženy,“ zahrozí patnáctileté prstem.
Svého prvního manžela si dívka bere o rok později. Manželství dopadne špatně.
Když je jí čtyřiadvacet, zamiluje se do ní jiný muž. Nevadí mu, že nosí mužské oblečení a vlasy ostříhané pod uši. Těší ho její bojovnost, odvaha i řeč.
A ona už dávno od nikoho rady nepřijímá. Udělala všechno správně, a štěstí jí stejně nepřinesly. Je čas začít důvěřovat sama sobě.
Mayor Byron was settling in his new office. He had so many plans for future development of the city, but first he had to take care of some paperwork.
He opened the letter that his predecessor left him and read it. It contained mostly unasked-for advices that he had no intent of heeding, but one passage caught his eye.
Lastly, do not dismiss those that are of different opinion and might oppose you; their concerns may be real, and you should dispel them, not suppress.
Byron set the letter down, looking pensively. Even the staunchest adversaries deserve respect, he thought.
Byron (7) vystřídá Hermanubise (452) na postu starosty na konci hry, pokud to tak ovšem zařídíte...
Nesoutěžní
Nejsou tam žádné drastické scény, ale mluví se tam o některých zatraceně traumatizujících věcech (smrt, neplodnost, narušené rodinné vztahy), takže prostě doporučuji číst opatrně.
Nu, vychovali mě jako pravou královskou nevěstu. I pro nejvznešenější dvůr.
Jenže…
Na svatební noc mě nemohlo připravit dočista nic.
Ani na život s manželem, který vymetá pochybné lokály. Nemiloval mě, ale nakazit mě stihl. Po dcerce už další děti nemohly přijít.
Obratem býval přepracovaný a zoufalý.
Až potom – konec. Tohle si nikdo nedovedl ani představit.
Svobodná, ale pro jaký život? Jen pro dítě…
Až po letech přišlo opravdové štěstí. S mužem, kterého mi otec ani tchán neschválili.
Jenže dcera se mi úplně odcizila.
A tahle poslední válka mi vzala všechno, i domov. Nezbývá než zavřít oči pod cizí střechou.
Příběh korunní princezny Štěpánky Belgické, dcery krále Leopolda II., provdané za rakouského korunního prince Rudolfa. Ve skutečnosti by tam těch traumat bylo víc, už výchova byla zřejmě docela hrozná (otec byl onen král, za jehož vlády se prováděla zvěrstva v Kongu, a doma byl také tyranem). Princezna se vdávala mladičká a svatební noc popsala jako naprosto otřesný zážitek. Jak známo, její manželství s Rudolfem nestálo za nic už pro zcela rozdílné povahy a záliby, manžel vyhledával jinačí uspokojení, uhnal si nepříjemnou chorobu a svou ženu nakazil také. Jeho žena si nicméně jako asi jediný člověk všímala jeho zhoršujících se depresí, které skončily sebevraždou v Mayerlingu.
Korunní princeznu čekala léta osamělého, byť zajištěného vdovství (nějaký čas zpestřeného mileneckým vztahem). Po letech se nakonec vdala za maďarského hraběte, což byl svazek společensky nepřijatelný a otec ji za to zavrhl; tchán František Josef měl větší porozumění. Na zámku na Slovensku, v Rusovcích, žila s manželem, časem povýšeným alespoň na knížete, velice šťastně, ovšem svou jedinou dceru nesměla vzít s sebou a dalším řízením osudu (to by vydalo na další stovky slov) se jejich vztahy nenávratně pokazily.
První světovou válku nějak přečkala, ale druhá světová válka pro ni skončila katastrofálně, její zámek obsadili sovětští vojáci a ona na konci sil našla poslední útočiště v Pannonhalmském klášteře.
Na tohle všechno těžko mohla někoho připravit klasická průprava dívky z nejlepší rodiny pro manželství...
Štěpánka Belgická napsala paměti nazvané Měla jsem být císařovnou, ale tohleto je jen moje podání.
Sedím na kamenném prahu, zády opřená o trám, na klíně skicák. Snažím se spoutat světlo. Šedá růžoví, stříbřitá zeleň přechází v olivovou a na stéblech jiskří kapky.
„Zůstanu tady.“
„Ino, neblázni.“ Rita vyskakuje jako čertík ze škatulky. „Přišly jsme spolu, odejdeme spolu.“
Marta nevěřícně kouká. „Normální život je dole.“
Ovíjejí mne teplé ruce. Na krku cítím slzy. „Mám tě ráda. Moc. Chci, abys šla s námi.“
Zpod lesa sestupuje postava. Opírá hůl o stěnu, pokládá kbelík. Snědá ruka láme kus divoké plástve. Vrásky nezmizely, brada je hladká. Bez stínů strniště. Vlasy má sepnuté sponou.
Burrnesha, panna z přísahy, voní medem.
