"DMD č. 29. pro 29. 4. 2026. Téma: Dobré rady druhé kategorie

Dny splývaly. Večer se posádka scházela na přídi. Báchorky prokládané přístavními odrhovačkami rozptylovaly zemdlelost z dlouhé plavby. 
Toby lodníky zaujatě poslouchal.
„Až doplujeme, zlíbám první holku, kterou potkám,“ kasal se Torney.
„S holkama je kříž. To já zaplatím všem rundu,“ přisadil si Bowes.
„Neposlouchej je,“ ozval se Fergus. Opíral se o brlení a bafal z dýmky. 
„Tam kam plujem, čeká jenom smrt. Radši se drž na lodi.“

Osm měsíců ode dne, kdy vypluli, se z koše ozvalo očekávané zvolání. Toby sledoval cizí nevlídnou pevninu. Přístav, který si maloval v představách, hledal marně. Jen chatrče roztroušené po pobřeží. 
Fergus měl pravdu.

Kantorka vzdychla. 
"Mám z webu stažené příklady vzdělávacích cílů podle Bloomovy taxonomie, materiály pro kolegiální podporu a mentoring, pracovní listy pro sebereflexi... dobře, ty se budou hodit až po hodině, metodické materiály k tandemové výuce... já si to všechno pročetla, ale tak nějak nevím, jak vlastně konkrétně učit."
Fendra povzbudivě kývla. "Víte, pochybnosti jsou normální. A zkoušet nové postupy je záslužné. Některé fungují lépe, jiné hůř. Nicméně - klíčové jsou tři věci: Vědět, co studentům říct. Vědět, co jim prozatím neříkat. A hlavně - nejdřív stanovit pravidla práce v hodinách. Protože škola bez kázně...
... je jako mlýn bez vody," dodala kantorka spokojeně.

Anluan usilovně hledal ten správný klíč pro odpojení těžkého železného řetězu. Zkoušel jeden po druhém ze sady, které sebral strážci, ale ani jeden nepasoval.

Zbývalo jich už jen pár, když se konečně ozvalo slibné šťuknutí, když klíč úspěšně vplul do klíčové dírky. Nový problém nastal s odemčením. Ať se snažil sebelíp, klíč se ani nehnul. Zkoušel to i Fergus, ale mechanismus se snad rzí kompletně znehybnil. 

Hned padlo několik velmi platných rad z obou stran, jako použití paklíče, který neměli, naolejování zámku, což bylo jen zbožné přání, nebo dokonce jeho vylomení, na což ani jeden neměl potřebnou sílu.

Úporně přemýšleli.

Srdce mu bušilo. Vzpamatuj se, poručil si. Nic o tobě neví. Nemůže ani tušit, žes ji sledoval. Navíc jsi perfektně zametl stopy podle rad na internetových fórech, nemáš se čeho bát. Pomalu se uklidňoval. 
„Nepotřebujete se napít?“ 
Trhni si nohou, děvko. 
„Chci podat trestní oznámení,“ zasípal. 
„Samozřejmě, k tomu dojdeme. Ale nejdřív – říká vám něco jméno Brigita Hořejší?“ 
„Ne.“ 
„Opravdu?“ 
„Neznám!“ 
Přistrčila k němu fotografii. 
„Nikdy jsem ji neviděl!“ 
„Jak mi pak vysvětlíte, že v kabelce, nalezené u jejího mrtvého těla, jsme našli vaše otisky prstů?“ 
„Nevím! Možná jsem ji někde náhodou potkal!“ 
„V mém bytě jste byl také náhodou?
 

Ludmila leží na hřbitově. Sebevražda byla překvalifikována na vraždu. 
Markétu po pozitivním ztotožnění DNA předali příbuzným. Po patnácti letech čekání a nejistoty. 
Eriku a Terezu hledá Interpol mezi neztotoženými těly vylovenými z moře. 
„Ty dvě těžko najdeme, ale máme na něj nabito dostatečně. Plus přiznání jako bonus.” 
„Co když to ten magor odvolá?”
„Neodvolá.”
Blanka hledí do dřevěné krabičky. Čtyři kusy šperků, čtyři suvenýry. Pozůstalí je identifikovali. Krabičku Dušan schovával za postelí. Chtěl je stále vlastnit. 
„Mohli bychom je nafotit, dát rodinám a nahlásit jako ztracená,” navrhne člen týmu. „Prstýnky a řetízky se ztratí snadno.” 
„Nemůžeme. Potřebujeme to do důkazů.” 

Maminka mi vždycky říkala, ať ty ženské časopisy pořád nečtu, že je to tam všechno vymyšlené a rady tam rozdávají druhořadí odborníci, ale já jsem jednu takovou radu poslechla a konečně jsem našla klid v duši. 

Rada zněla takto: "Způsob dosažení vnitřního míru spočívá v tom, že dokončíte úplně všechno, co jste začali." 

Tak jsem se doma rozhlédla okolo sebe po všem, co jsem začala a v půlce nechala.

Než jsem vyrazila do práce, dopila jsem láhev červeného, potom jsem dorazila Bailey´s, Martini, vodku, rum, fernet, sáček chipsů a krabici čokolády.

Nedovedete si ani představit, jak je mi teď fajn.

Povšimla si urozená paní Johana, že rytíř z Pálče všelijak se ošívá, jako by snad něco říci chtěl, ale zároveň nevěděl, jak začíti. 
"Vidím, že cos trápí tě, bratře," oslovila jej podle jeho zvyků.
"Sestro královno," začal Pálček, "že jsi žena nad míru rozumem požehnaná, proto odpusť mi, co chystám se ti říci."
"Nuž spusť už, co nedá spát tvé prosté mysli?" vybízela jej Johana.
"Toliko zlata jsi vynaložila na svatoprokopskou pouť ke klášteru v Sázavě, ale slyš, nebylo by lepší, kdybys čas ten i dary využila k práci pro nejubožejší z ubohých? Bohu by jistě větší radost to udělalo."
 

Sylvie posté drhne stolky, až se z povrchu loupe bílý lak. Leští vyklizenou vitrínu. V odrazu skla pozoruje vlastní vyděšené oči. Když jsi nervózní, zaměstnej se, přijdeš na jiné myšlenky. Tak ji vždycky nabádala matka, jenže rada proti ochromujícímu mrazení nezabírá.
Venku se něco děje. Na obzoru se mihotá podivná oranžová záře. Hoří? Slyší sirény. 
Proč se Slávka nevrací? Má tam jít? A co když mezitím přijde, bude potřebovat mámu a najde jen prázdno a tmu?
Zavolat manželovi? Třikrát uchopí telefon. Odloží ho. Proč ho plašit? Není čaroděj, nepomůže, neporadí. 
Zabušení na dveře.
Sylvie poskočí leknutím. 
"Mami!"
Rozvzlyká se úlevou.
 

Seděl s oběma u Bubnu a snažil se opít.

Nešlo to. Byl pořád bůh*.

Začali ankh-morporským pivem, levným, tmavým, hustým, a podezřelým. Když to se Šichtusem nic nedělalo, postupně se propracovali ke kořalkám. Samozřejmě že nezůstalo jen u pití, Noby s Fredem to prokládali svými nejlepšími radami ohledně života policisty, jejichž úroveň klesala úměrně tomu, jak v nich stoupala hladina alkoholu.

Hostinský pozoroval jejich snažení a rozhodl se pro experiment. Nalil Šichtusovi tu kořalku**, co mu tu kdysi nechala ta veselá babka v klobouku odněkud ze Středu.

Šichtus se napil.

A v tu chvíli se s ním otřásl celý vesmír.