DMD č. 29. pro 29. 4. 2026. Téma: Dobré rady druhé kategorie

Důvod, proč Freyja odešla do enklávy a opustila civilizovanou společnost, byl ten, že to byla společnost, ve které chybělo obyčejné porozumění, vřelost, láska.

Začínalo to už narozením. Oddělení matky a dítěte už v prenatálním stádiu, dál i po narození.

Vše obstarala různá zařízení. Houpala postýlkou, připravovala výživu, jen aby bezbranné dítě nepotřebovalo rodiče.

A když se u nějaké ženy přeci jen vyskytl záchvěv mateřské intuice, která se projevovala tělesnou potřebou dítě držet a projevovat mu něhu, hned si vyslechla rady, jak tímto chováním dítě poškodí, že ho má nechat vyřvat, aby nebylo závislé na druhém.

Ne, tohle už nedokázala vydržet.

Alberto, s nohama široce rozžabenýma, úplně neromanticky seděl na romantickém balvanu. Zíral do rákosí, ve kterém zmizela Kulevra.

„Lituješ?” zaskřehotal skokan.

„Vůbec. Já jí ten sud přeju!”

„A dál?”

Princ pokrčil rameny: „Bodla by dobrá rada!”

Všechen bodavý hmyz okamžitě zpozorněl. Včely se zarazily v letu a významně zabzučely. Vosy pomlaskávaly.

„Pusu!” zaduněl obrovský sršeň.

„Pusu! Pusu!” bažina ožila a začala skandovat. 

Alberto se rozzářil: „Ženiální! Když nevíš co, vraž tam polibek!” Přivřel oči a svůdně zamrkal.

Skokan protočil jazyk: „Jako vážně?! Co následky?!

Princ zamával do davu a rozjařeně našpulil rty: „Žábovina! V tomhle fandomu to nakonec vždycky dopadne!”

S omezením tělesného pohybu se naplno rozpohybovaly duševní procesy. Teď, v okamžicích před rozhodnutím, bojovaly obě podstaty za své zachování. Zvířecí radila ponechat si přímočarost, jednoduchost a vědomí sounáležitosti, lidská radila pochybovat a hledat. Někteří od lidské existence nepotřebovali utíkat a jiní se k ní nepotřebovali vracet. Kolik lidí, tolik příběhů a každý jiný, jiné premisy, intermezza i závěry. Někomu bylo snáze v lidské kůži, někomu ve zvířecí, někomu v obou a jinému ani v jedné. Hora jim zaujatě četla v duších a ptala se, kolik jsou schopni poznat, obětovat, změnit, nést dál a zapomenout. Mlha dál houstla a uspávala.

Jsou věty, jejichž znění si zapamatujete na celý život: "Srdeční ozvy nula, plod nedefinuji!" 
V tu chvíli se vám zastaví svět. Z počátku žijete od nádechu k nádechu, od minuty k minutě, od hodiny k hodině. Najednou se to překulí a je to měsíc, dva, půl roku. Bohužel se i v této době musíte potkávat se spoustou lidí. 

V lepším případě váš stav nekomentují, v tom horším vás chtějí dobře mířenou radou podpořit. 
"Vždyť to ještě nebylo dítě."
„Jsi mladá, máš ještě čas.“
"Bylo to takhle lepší, příroda ví, co dělá."

Nepomáhají! Naopak, máte sto chutí poslat dotyčného do prdele.
 

Kecají dva staříci a jeden povídá: „Ti řeknu Karle, je to děs, mám strašnou zácpu.”

Karel mu odpoví: „Venco, máš štěstí, že ses svěřil. Právě mi přišel nový superlék z Číny, jsou to takovýhle kapky, ale musí se pečlivě dávkovat. Jak dlouho ti to trvá k domovním dveřím?”

„Sedm minut.”

Karel nakape kapky a znovu se ptá: „Jak dlouho jdeš po schodech do bytu?”

„Dvě minuty.”

Karel znovu nakape a povídá: „Teď běž v klidu domů a uvidíš.”

Druhý den se potkají a Karel se ptá: „Tak co?”

A Venca odpoví: „Kámo, jsi borec, sekl ses jenom o tři schody.”

Píseň dojemná a varovná o strašlivém osudu těch, kteří špatným radám naslouchají.

Kumpáni radili, jen se vzmuž,

nenech si nic líbit, braň se už!

Tak hádku, zda pěšky či za ojem

řešil jsem na meče soubojem.

Neměl jsem poslouchat, mordyjé,

rady druhý kategorie!

Máti má dobře mi radila 

Abych už pálenku nepila!

V hospodě však vždy mi nalili

Až mě tou pálenkou zabili!

Měla jsem poslouchat, mordyjé,

rady první kategorie!

A my jsme se zas stali bandity, 

I když naši říkali, ty ty ty!

 Hojný lup práskači radili,

na katově oprátce jsme skončili!

Neměli jsme slyšet, mordyjé,

rady druhý kategorie!

"Dobrý den," pozdravil pán obří obrazovku.

"Dobrý den, čím mohu posloužit?"

"Jsem tady pro radu?"

"Samozřejmě, vyberte si prosím jeden z přednastavených balíčků," odpověděla obrazovka a nabídla možnosti.

"Neexistují ještě další možnosti?"

"Je mi líto. Mé možnosti jsou omezené. Jsem umělá inteligence vyvinutá společností KREBLOM. Kontaktujte prosím danou společnost."

"V tom případě si vezmu ten poslední balíček..."

"Je mi líto, ale na vašem kontě není dostatek financí. Ruším vaši objednávku." 

***

Pán procházel ulicí, když najednou vrazil do překvapeného žebráka. "Omlouvám se," řekl prostě.

"Nic se neděje! Určitě jste tady také, abyste vystál frontu. Rozdávají dobré rady druhé kategorie zcela zdarma!" 

“Pane, tam bych nech…”

Velvyslanec se otočil, ruku výhružně zdviženou.

“Jak se opovažujete? Vy máte sloužit, ne obtěžovat občany Republiky!”

“Pane, já vás chtěl…”

“Vy jste chtěl?” Velvyslanec zvolna nabýval čím dál červenější odstín: “Co máte co chtít?”

“Já jenom…” Lefty se naposledy pokusil, ale nebylo mu dopřáno.

“Vaše výmluvy mě nezajímají! Taková druhořadá náhražka za člověka mě nebude zdržovat od práce!” Kapky slin mu odletovaly od úst: “Můžete být rád, že vás nenahlásím!”  Znovu se dramaticky otočil. Plášť za ním vlál.

Lefty počkal pár vteřin. Ozvalo se zaječení a rána.

“...jsem chtěl říct, že je tam nezakrytý výkop,” dokončil.

Býval subalterním úředníkem říšepána. Celý život měl dobré nápady, ale nikdo mu nenaslouchal. Přestože se vyznal v mnohém, byl jeho názor skrz naskrz zbytný. Nikoho nezajímal, i když byl chytrý a... ano, musí se uznat že i přehnaně ambiciózní. Byl úředníkem úředníka - radou rady. Byl občanem druhé kategorie s prvotřídními postřehy, třeba: "Nenos na hlavě toho netopýra, vypadáš jak vocas." Věděl, že v něm je mnoho... že má světu mnoho co dát. Nejenom všední posluhu zvonílkům zvonečkem... Jenomže DOBRO, ve strnulosti vlastního "já na bráchu - brácha na mě", o jeho přínos nestálo... Tak teď... teď všem ukáže. A všichni uvidí!

Trnilam dopadl na zem a rychle okolo sebe vyčaroval zábranu. Jenže kouzelnou bariéru netvor záhy rozsápal. 

Kdo uteče vyhraje. Vajgorovi proběhla myslí jedna z otcových rad. Hned ji zapudil. Hloupost! Přece v tom Trnilama nenechá.

Vyskočil ze schránky. Netvor čekal jen na to. Vajgor se ani nenarovnal a už na něj stvůra útočila. Natlačila jej zpět do kamenné schránky. Stáhl ji tam s sebou. Vajgor rozpálil ruce a zanořil je do přízračného těla. Netvorovy pohyby zrychlily, jakoby mu žhnoucí dlaně způsobovaly zranění a on se marně snažil ze sevření vymanit. Trnilamova past zapůsobila. 

Škoda jen, že Vajgor uvízl na dně.