DMD č. 23. pro 23. 4. 2012. Téma: Šedesátá

Poslední vteřina.
Poslední nadechnutí, sbohem, krok a pád.
Poslední minuta.
Šok, nedůvěra, chaos. Spěch, strach a rozbité tělo.
Poslední hodina.
Vztek, žal a vířící emoce, které zabraňují spánku. Po dvou a půl dnech milosrdné bezvědomí.
Poslední den.
Dva měsíce návštěv u hrobu. Truchlení, popírání, výčitky a jiskra naděje.
Poslední měsíc.
Smíření a nový začátek. Pět let od chvíle, kdy jsem tě poznal, konečně dokážu žít bez tebe.
Poslední měsíc.
Pět let od našeho prvního setkání se k tobě vracím.
Poslední hodina.
Dva a půl dne ve tvém náručí. Teď už věříš, že jsem opravdu naživu?
Poslední vteřina poslední minuty.
Polibek.

Rozběhnout se, skočit. Zachytit se zdi, vytáhnout se nahoru, proplazit se branou, než se úplně zavře. Obratně přeběhnout přes vachrlatá prkna, vyhnout se pádu do jam s naostřenými hroty. Kudy dál? Jak dlouhá cesta ho ještě čeká, teď, když každá minuta má cenu krve?
Mladý muž v bílém chvátá spletitými chodbami. Spěchá zachránit svou milovanou.
Bez dechu vpadne do dalšího patra.
Strážce! Žlutý! Tasit meč, sekat. Není čas na finesy. Přežít, zabít a dál.
Nepřežil. Padá mrtev. Znovu vyskakuje ze dveří.
Rozběhnout se, skočit. Rychleji!
V prázdném pokoji stojí opuštěné přesýpací hodiny.
Dvanáctý level se za minutu stihnout prostě nedá.
>Prince of Persia

Poprvé netušila, co se děje. A než jí to mohlo dojít, bylo už příliš pozdě.
Podruhé žila v jedné z nejchudších částí světa a celý její život se nesl ve znamení dosud nepředstavitelné bídy.
Potřetí se ocitla v nemocném těle.
Podesáté se snažila napravit všechny minulé chyby, aby nakonec seznala, že je to marné.
Potřicáté týrala samu sebe v zoufalé snaze cokoliv cítit. Fungovalo to... vždy jen na chvíli.
Popadesáté rezignovala a jen přemýšlela, kolikrát si tímto bude muset ještě projít.
A pošedesáté se konečně probudila po jeho boku a seznala, že ten život přece jen není tak úplně špatný.

A/N: Ještě jedno nesoutěžní.
Bylo to divné období. Barvila si nehty nafialovo, poslouchala až moc metalu a v jednom kuse žrala Prinzenrollen. Z dalekého domova neměla žádné zprávy a pro ty, které se k ní přeci jen donesly, se děsila ptát na další.
Džouí (tomu to v zimě obzvlášť slušelo) se nijak netajil se svou posedlostí South Parkem. Párkrát ho pozvala k sobě, už jen pro těch pár okamžiků, kdy mohla šňupat jeho kolínskou a v duchu si vykreslovat obraz vířivky, šampaňského a jahod se šlehačkou.
Přetáhla si od něj pár epizod.
Někde u šedesáté jí došlo, že se baví. Velice ji to znepokojilo.

Nesoutěžní drabble
Volná hodina na školní zahradě vyplněna rozjímáním a asociačním psaním.
Šedesátá ruka naklání se ke Slunci, šedesátá hrdlička uždibuje lísteček sedmikrásky, šedesát miliónů trávových listů, šedesátá šestá pampeliška kvetoucí v zahradě, šedesát tisíc lístečků na kaštanu, šedesátá třetí hlavička jitrocele ozdobena bílým věnečkem, šedesátý mravenec tohoto jara lezoucí šedesátkou po dlaždici šedesát krát šedesát, šedesátá šestá příčka plotu skví se červení jasnou, šedesátá první kniha tohoto roku otevřená na šedesáté stránce Kerouac utratil šedesátý dolar na cestě, šedesátá tisící hodina znuděnosti v životě kontejnerů modrý se stále nebaví se žlutým a zeleným, šedesátá smrt malého kaštánku potomku jednoho ze šesti stařešinů noži sekačky, mínus šedesátý prostor výjimka pro šedou Ostravu

Svoji první popravu si pamatuji dodnes. Kluk, kterého jsem měl stít, nevypadal o moc starší než já. Byl bílý jako křída, oči měl vytřeštěné a když poklekal a skládal hlavu na špalek, hrůzou se pomočil. Přesto jsem mu téměř záviděl, protože pro něj to byl konec; pro mě teprv začátek. Večer jsem se šel vyzpovídat a pak opít. Přesto jsem v dlaních ještě dlouho cítil náraz, jak sekera dopadla a slyšel křupnutí oddělovaných obratlů.
Teď dokážu člověka stít čistě, rychle a bez emocí, jak jiní sklízejí hlávky zelí. Dávno jsem přestal počítat, kolikátá poprava to byla. Padesátá? Šedesátá? Šestistá? Nevím.

„Tahle byla šedesátá…“ povzdechl si Viktor a odstrčil nohou kotě, které mu před chvilkou přicupitalo ke kotníkům a začalo si s ním hrát na ebonitovou tyč a liščí ohon, „co jsem vám říkal? Ano, můžete si pořídit nějakého mazlíčka, ale tohle už trochu přeháníte,“ Pan Tau seděl ve svém křesle a tvářil se natvrdle. Upír pomalu prohrával souboj s roztomilostí kotěte, kterému přicházely posily.
„Měl bych vám to ,Chcete mě?‘ zakázat,“ rezignoval, když už se k němu lísala celá smečka kočičáků, „přeci si nemůžete pořídit každou kočku bez domova, co tam maj?“
Nic.
„Chm, raději si toho Srstku si proklepnu…“

Stejně jako všichni ostatní je napjatá - zanedlouho se dozví, kdo bude tvořit prvních sto lidí, jež se vydají na Mars jako osadníci. Mnoho měsíců strávili v Antarktidě v izolaci od zbytku světa. Neustálý dohled výběrové komise a celého světa byl opravdu velkou zátěží. Mohla samozřejmě využít magie - to by ale nebylo správné. Jako ostatní se spoléhala na své znalosti. Mezi těmi, kteří vydrželi, jsou některá z největších jmen různých vědeckých oborů. Samozřejmě mnoho kosmonautů. A jedna čarodějka -alespoň se Hermiona domnívala, že všichni ostatní byli mudlové.
Už za chvíli.
Ano, zvládla to. Šedesátá.
Teď ještě, jak na loď propašovat Harryho...
Poznámka: inspirováno crossoverem Magical Mars (http://www.fanfiction.net/s/4826239/1/Magical_Mars)

„Miláčku, kolik párů bot si ještě plánuješ zkoušet?“
„Tolik, kolik bude potřeba, lásko.“
„Ale…“
„Hele, pro krásu se musí něco vydržet a ty pro moji krásu musíš také něco vydržet,“ zasmála se a sundala ze stojanu levandulové lodičky. „Až se budeš na tvém firemním večírku dmout pýchou, jak to tvé partnerce sluší, tak si na tuhle nepříjemnost ani nevzpomeneš. Och, to je nádherná kabelka! Tu musím mít.“
„Miláčku, nemáš už dost kabelek?“
„Počet kabelek každé ženy by měl být zhruba dvojnásobek jejího věku.“
Muž se zamyslel.
„Takže tohle je tvoje sedmdesátá?“ Zeptal se bezelstně.
„Né,“ vyjekla žena. „Šedesátá, pouze šedesátá!“

A/N: Hádejte. A hádejte i souvislost s tématem.
Čísla beru jako jedno číslo (celé) = jedno slovo.
****
Je noc. Je tu sama.
Tiše si čte v knize z roku 2012.
1477. 18. srpna 1483. 1508 -1512.
Prosím?
V číslech se nevyzná.
Pamatuje si jen to jméno. A pak to známější jméno. To její.
Vzhlíží vzhůru, ale nemůže se dopočítat. 60, 61, 62... 64...
Nazí mladí muži ji uvádí do rozpaků. Raději oči zase sklopí.
Pak počítá znovu. Letopočty a vojenské hodnosti toho, pro kterého bylo toto dílo stvořeno.
Nakonec si matka neslyšně povzdechne, pohrozí nepřítomnému geniálnímu synovi roztřesenou rukou – jak jen mohl v Svaté Kapli namalovat něco tak nemravného? – a rozplyne se v stovky let starém vzduchu.