DMD č. 23. pro 23. 4. 2012. Téma: Šedesátá

U mne klasicky HG/SS ;)
...Padesátá devátá... šedesátá...KŘACH! Baňka spadla na podlahu a roztříštila se na milion kousků, zatímco obsah se rozléval po zemi. Ztuhla. Tolik se snažila, aby byly dokonale srovnané, protože ve skutečnosti měla radost, že dostala tenhle trest a může s ním být. I když on ani netuší...
"Grangerová? Co to bylo za lektvar!"
"Omamn..." omdlela.
Když se probudila, seděl u ní.
"Málem jste umřela, pořezala jste se, a lektvar se dostal do oběhu." zkonstatoval. Všimla si náznaku strachu o ni v jeho hlase. Nebo ho jen chtěla slyšet?
"Omlouvám se..." pípla. Začala usínat. A najednou ucítila jemné pohlazení po vlasech...

Byla jako mladá gazela: tělo štíhlé a ohebné, oči veliké a plaché. Trhala lotosy.
Král na ni okouzleně hleděl. „To je ona!“ pomyslil si. „Představím se jako písař písaře svého nosiče vějíře, získám její lásku … otec mi ji však nebude chtít dát … utečeme spolu … nakonec bude mojí první královnou.“
„Krásná dívko, jak se jmenuješ a kdo je tvým otcem? Požádám jej o tvoji ruku.“
„Vaše veličenstvo, synu Reův … (atd.)! Jsem Neferet, vaše šedesátá manželka. Přivedli mne před pěti lety a máme spolu (ukázala naproti, kde běhal asi čtyřletý hošík) syna Pentaura.“
Král si povzdechl. Kdepak, romantická láska není pro něj.

Autorská poznámka: Toto drabble je pouze zkrácení mojí starší povídky „Zítra bude líp.“ Zatím jsem ji nezveřejňovala, ale doufám, že i bez povídky pochopíte, co jsem chtěla vyjádřit.
„Pavle?“
„Ano miláčku?“
„Já mám opravdu, ale opravdu strach.“
Chápu ji. Stojíme v zástupu lidí mířících do centra. Kvůli dnešnídemonstraci jsem se ulil z přednášky o historii a vývoji socialismu ve střední Evropě. Stejně bych ty kydy k ničemu nepotřeboval. Lída je pořád nějak nejistá.
„Jestli se na to ve škole přijde…“
„Neboj, nemají tě za co trestat. Když nám to nevyšlo v šedesátých, tak sedmnáctý listopad osmadevadesátej si zapamatuje každý.“
„Jsi si tím jistý? Vzpomeň si na Hanku... a Vráťu…nebo Milenu…“
Stisknu jí ruku a povzbudivě se na ni usměju. „Neboj, půjdeme jenom na Albertov. Nic se ti nestane.“

A/N: Hádejte, kam právě vyrazila moje dcera? Volných míst je tam sedm...
Zběsile vyráží ze dveří paneláku a u silnice se taktak rozhlíží - autobus už stojí na zastávce, jestli jí ujede, je to v čudu rovnou. Kterej blbec určil nástup na přijímačky na gympl na půl osmou? Musí to dát, prostě musí. Otevírají dvě třídy, to je šedesát lidí, hlásí se jich kolem dvou set, bude to řežba. Zvládá proskok zavírajícími se dveřmi městské, stíhá prezenci, je nahnána do třídy a zapíná mozek na maximum. Viděl - vyděl, sakra ono existuje obojí, á plus bé na druhou... Doma pak sedí u počítače a v pravidelných intervalech mačká F5. Šedesátá, být tak maximálně šedesátá!

Soča.
1915.
Mladík.
Přišel o malíček.
O všechny kamarády.
Teď ho tíží amulet.
Šedesát zářezů.
Dárek od myslivce.
***
Štěstí? Štěstí!
Za Velké války nepočítaně.
Po ní ho opustilo.
Malíček občas zabolel.
Zůstával sám...
***
Druhá válka.
U Madridu mu střepina rozbila foťák.
Obličej ne.
***
Pokoušel štěstí.
Dunkerque.
Konvoje. Dvakrát s ním potopili loď.
Malta.
Z Tobruku utekl. Čeština drásala duši.
Dál fotil. Válku.
***
Korea
Fotil. Kolem umírali lidé.
Ne kamarádi. Žádné neměl.
Štěstí?
***
Vietnam
Pořád fotil. Války.
Irák.
***
Šedesátý zásah přišel v Sarajevu.
Přišel si pro svůj amulet.
Ďábel? Myslivec!
"Tvůj život jsem si opravdu užil," řekl.
Tma byla milosrdně rychlá.

„Dvacet pět, dvacet šest…“ mumlal Leandros a dělal si čárky, zatímco půlka smečky okolo něj pobíhala s plnýma rukama. „Třicet dva, třicet tři…“
„Jak to jde?“ zeptal se András s úsměvem a zahleděl se Leandrovi přes rameno do objednávky.
„Blbě,“ odtušil beta nakvašeně, „sto devadesát tři? Z Holandska? Ses úplně pomátl, dědo, ta práce ti nedělá dobře, měl by sis dát voraz.“
„Kroť svůj slovník.“ Doporučil mu András a spokojeně pozoroval hemžení okolo.
„Padesát devět, šedesát!“ zakoulel očima beta a vrazil papíry do ruky Andrásovi. „Víš co? Spočítej si ty růže sám!“
Narozeninové překvapení. Za každý rok Irenina života jedna.

Zlatá šedesátá…
Dochází k určitému uvolnění v politice i v kultuře.
V Československu se točí „Klarinety“, Atentát, Nebeští jezdci… Chodí se do Semaforu i na Wericha.
Je založen festival Porta.
V cizině zpívá Elvis Presley, Beatles, Jimi Hendrix…
První člověk letí do vesmíru.
Květinové děti hlásají lásku a koná se festival Woodstock.
První člověk se prochází po Měsíci.
Zlatá šedesátá…
Staví se Berlínská zeď.
V Dallasu je zavražděn prezident John Fitzgerald Kennedy.
Začíná válka ve Vietnamu.
Vojenský převrat v Řecku.
V Memphisu je zavražděn Martin Luther King.
Naděje Pražského jara končí rozdrceny pásy sovětských tanků.
I to jsou zlatá šedesátá…

Jednoho dne (roku 1960) se v Anglii narodil chlapec. Odpoledne to ještě bylo zcela obyčejné miminko, ale v noci se nad jeho postýlkou objevily podivné temné postavy. Ale nebojte se, nebyly to zlé příšery. Jen sudičky.
První (nejmladší a idealistická) řekla: „Přisuzuji ti možnost dělat to, co je největším přáním tvého srdce. Tvým osudem budiž tvoření.“
Druhá (odporně racionální) řekla: „Tvým osudem budiž úspěch. Včetně finančního.“
A ta třetí (která bývala zlou královnou v jisté světoznámé pohádce) řekla: „Tvým osudem budiž, že jednoho dne konečně očistíš mé jméno.“
Pak se rozplynuly v temnotách. Na pozadí zvědavě poblikávala modrá policejní budka.
Ano, je to hádanka.

„Jamesi, to bylo úžasné.“
„Díky.“
„Jsi tak pozorný, romantický a milý.“
„Jsem.“
„Nikdy jsem nepoznala nikoho jako ty.“
„Oh.“
„Vůbec jsem nečekala, že v tak nudné zemi potkám někoho tak skvělého a zajímavého.“
„Ne?“
„Víš, když jsem sem se svým otcem jela, vůbec jsem se sem netěšila.“
„Aha.“
„On jako velvyslanec chodí pořád na nějaká jednání a na mě nemá čas.“
„Chudáčku.“
„Ráda bych někdy někam vyrazila, ale samotnou mě nepustí.“
„Ne?“
„Obvykle se hrozně nudím. Ale konečně jsem poznala tebe. Jamesi?“
„Ano?“
„Víš, vlastně jsi byl můj první.“
„A... aha.“
„A co já? Také jsem byla tvá první?“
„Noo...“

Ložnici bytu pana Jonese osvětloval jen deštěm zamlžený jas pouliční lampy. Jack ležel rozvalený na posteli s hlavou opřenou o Iantovu hruď. Nohy mu visely přes pelest. Krev na košili ještě nestačila zaschnout. Velšan milence hladil po vlasech.
„Pětistá osmdesátá první?“
„Snažil jsem se zneškodnit bombu. Nebyl to červený drát,“ zasmál se Harkness.
„Hmm, čtyřstá třicátá osmá?“
„Pád do čtyřicet metrů hluboké studny. Ten chlap neměl smysl pro humor.“
Ianto se zavrtěl.
„Co šedesátá?“
„Nevzpomínám si.“
„Před chvílí ses chlubil, že si pamatuješ všechny.“
„Tahle mi nějak vypadla,“ zalhal Jack.
O tom incidentu v chrámu bohyně Kastratie Ianto vědět nemusí.