DMD č. 23. pro 23. 4. 2012. Téma: Šedesátá

Margaret sedí schoulená na podlaze svého domečku na stromě, milovaný atlas rozevřený na kolenou. Špičkou prstu zlehka přejíždí barevné stránky a sní. Indie, kde se vzduch tetelí horkem a voní kořením, jak jí včera prozradil plukovník Brandon. Egypt s líně tekoucím Nilem, v jehož hladině se odrážejí starobylé chrámy pohanských božstev. Blízko rovníku hora se jménem, které přímo dýchá tajemným dobrodružstvím: Kilimandžáro… A tady těsně nad šedesátou rovnoběžkou veliký bílý ostrov. Z atlasu jako by zavanulo ledovým dechem. Margaret se rozzářily oči. Grónsko! Místo jako stvořené pro chladnou manželku bratra Johna! Teď ji jen přesvědčit, aby se tam chtěla přestěhovat.

Poznámka: Tak mě dneska napadlo drabble, které by mohlo mít potenciál. Nicméně mě nenapadlo, jak ho naroubovat na dnešní téma, takže místo toho tu je s omluvou další BJB...
Varování: happy end
----------------------------------------------------------------------------
První.
Mříž za ním zapadla. Nesměle se rozhlíží. Doprava, nebo doleva?
Ze všeho nejdřív potřebuje meč. Za rohem totiž čeká hlídka.
Pátá.
Výpad – krýt se – výpad. A otevřít bránu.
Třináctá.
Něco nového. Musí si to přesně načasovat, jinak bude na dva kusy!
Dvacátá.
Za zrcadlem nechává svůj stín.
Třicátá.
Tlouštík se kácí k zemi. Přesto ho zradí vlastní já.
Čtyřicátá.
Hrad skrývá mnohá kouzla, pomocná tlapka se ale vždycky najde.
Padesátá sedmá.
Souboj soubojů. Zlo je poraženo a vezír padá k zemi mrtev.
Šedesátá minuta.
Hvězdy za oknem mžourají a líně pozorují, jak si princ s princeznou padnou do náruče.
----------------------------------------------------------------------------
Fandom: Prince of Persia

„První, druhá, třetí, čtvrtá, třetí, sakra, teď mi jedna spadla na zem.“
Dva kluci se v lese skláněli nad bandaskou, do které něco házeli.
„To si mamka zase vymyslela práci, tohle mě nebaví.“
„Neremcej a počítej.“
„Dvacátáprvní, dvacátádruhá,… třicátá.“
„Já bych radši šermoval s mečem nebo cokoliv jiného. Já se o žádný koláč neprosil, tak nevím, proč bych to měl sbírat.“
„Čtyřicátá, čtyřicátáprvní,… padesátá. Už můžu skončit?“
„Ještě ne, teď jsme stěží pokryli dno bandasky.“
„Padesátásedmá, padesátáosmá, padesátádevátá, šedesátá.“
„Vidíš, jak ti to jde.“
„Kašlu na to. Tyhle borůvky jsou tak mrňavé, že nejdou počítat. Tos nemohl vymyslet lepší soutěž?“

„Příručí vrchního podantouška, nechaj tu zdechlinu, mám pro nich něco lepšího…“
„Postojíš mi modelem? V depozitáři nám chybí atrapa skalního hňupa,“ kontroval Mirek a vrátil exponát do vitríny.
„Poslyš, proslýchá se, že se chystá nějakej bugr…“
Zarazil ho. „Paní Vodnášková, odpíchněte mi ve dvě, jo?“
„Tak to vyval.“
„Nevim,“ kroutil se Jirka a žmoulal v ruce cigaretu.
„Seš dacan. Popraskaly vám hrnky na zdi, nebo co?“
Po chodníku se rozstříkla krev.
Rozhlas měl zase poruchu. „To jsi ty, Mirku? V troubě máš fašírku.“
Zvedl pokličku, ale viděl jen Jirkovu rozmašírovanou hlavu...
„Něco ti nesedlo?“
„Jo.“
„…aby zachovali klid…“
Rádio vybuchlo.
-----
Pozn. aut.: Toho léta napadla věčný otisk prastaré strážní lípy zvláště úporná forma astrálních larev a v klenutých kobkách Vyšehradu bylo podepsáno rozhodnutí o nevměšování se. (Obyčejné houbové choroby si na budečské lípy nikdy netroufaly.)
Exponát je z Muzea vyhynulých kouzelných nestvůr, kde zamlada pracoval Miroslav Doležal. Krom toho v té době už rok učil na Budči. Jirka byl jeho kamarád a spolužák, který se před svou předčasnou smrtí zabýval zvědnou magií.
Pokračování povídky je tady

„Tak dobrou noc,“ prohlásil zcela nevinně král Ambrose a zavřel dveře.
Karkulka potlačila touhu frustrovaně zavýt. Samozřejmě, že si byli souzeni. Samozřejmě jí bylo jasné, co k ní cítí. Jisté věci dojdou v jisté fázi každé ženě, i té, která strávila většinu života na samotě v lesích. Ale ačkoliv věděla, že dříve nebo později to musí dojít i jemu, stejně jí přišlo devětapadesát cudných přání dobré noci prostě trochu příliš. Už o nich začali vtipkovat i goblini!
Otráveně se sebrala a sešla ze schodů. Tak třeba napošedesáté už se mu rozbřeskne. A jestli ne... inu, vlk se taky nerozpáral sám.

Opět věnováno Lejdynce. Ty víš proč.
Pomalu se z toho stával zvyk. Už se jim to ani nenamáhala říkat. Prostě sešla dolů - pečlivě se přitom vyhýbala všem temným stínům - zašátrala v té nejomšelejší komodě a vytáhla další. Už nejmíň šedesátou.
Přistavila si židli a opatrně nahmatala objímku, ze které trčel zubatý kalich ostrých střepů. Už se ani nenamáhala ohlédnout. Věděla, že podivný přísvit, pronikající škvírou pode dveřmi vinného sklepa, dávno pohasl. Uplyne ještě minimálně minuta, než se jeden z Carpenterů uráčí nahodit pojistky.
Jistá část jí samotné pochopitelně CHTĚLA vědět, čím se tam dole zabývají. Její pud sebezáchovy ji ale pokaždé přesvědčil, že NECHCE. Alespoň zatím.

„To je lembas, elfský chléb,“ vysvětloval Legolas hobitům a kousíček si uždibnul, „Tomuhle množství říkáme dávka a dospělému muži vystačí na celý den!“
Pipin vyvalil oči. „Na celý den? A to vážně?“
„Ale jistě – lembas obsahuje mnoho přísad zvyšujících činnost metabolismu. Pokud bychom snědli dávek příliš, mohli bychom se klidně i předávkovat a umřít.“
Pipin se začal dusit. Smíšek mu bušil do zad, zatímco se nenápadně vyptával: „A jaká dávka je ta smrtelná?“
„Z našich nepříliš ověřených výzkumů vyplývá, že šedesátá.“
Po elfově odchodu zavládla mezi hobity na chvíli ticho.
„Ty, Pipe, koliks jich měl?“
„Šedesát dva. Musím jít zvracet!“

Kontrolka na hrudi Ultramana začala povážlivo blikať. Ak sa do minúty nezmení naspäť na Hayatu, už nikdy nezachráni svet pred ďalšími príšerami. Lenže Antlar útočil ďalej. Čo na tom, že už prišiel o obe hryzadlá. Stále sa zdal byť nepremožiteľný a neúčinkovala naňho ani Ultramanove spaciove lúče. A sekundy ubiehali.
Zrazu si Princezná z Baraji na niečo spomenula. Prastará socha Ultramana držala akýsi zvláštny kameň. Vbehla do paláca a ihneď vybehla aj s kameňom späť. Šesdesiata sekunda sa blížila, Ultraman už nemohol dlho bojovať. Princezná hodila kameňom po Antlarovi. Po obrovskom výbuchu bol Antlar zničený a Ultraman sa stihol zachrániť.
Poznámka autora: Podľa epizódy z obskurného japonského seriálu. A takto vyzerá Antlar.

Pozn.: Dekameron, den šestý, příběh desátý. Mnich Cipolla slíbí vesničanům, že jim ukáže péro z křídla archanděla Gabriela; když však najde místo pera uhlí, namluví jim, že je to ono uhlí, na němž byl pečen svatý Vavřinec.
(Pero, které bylo ve skutečnosti z papouška, vyměnili mnichovi za uhlí dva vtipálci.)
Já, Cipolla, ctihodný mnich,
velice zbožný, znalý knih,
ukážu vzácnou relikvii vám,
ze Svaté země získal jsem ji sám.
Relikvie jest vpravdě skvělá:
pírko z perutě archanděla.
(Je vskutku z dalekého kraje,
pochází z ptáka papagáje,
je pohled na ně jistě oblaží,
a almužnami klášter obdaří.
Však – nebesa! Je to snad klam?
Ve schránce černý uhel mám!)
Ach, drazí lidé, velký div!
Přechovávali jsme již dřív
uhlí, jež přečkalo žár hranice
určené pro svatého Vavřince.
Příští den má svátek přec
sám ušlechtilý Vavřinec!
Všemohoucí si jistě přál
bych tuto schránku radši vzal.
Pohleďte tedy, dámy, páni,
nechť přinese vám požehnání.

Šedesátá. Konečně. Tohle bylo pro dnešek druhé stádo shorthornek. Na dvorku za vilou jsem zaparkoval auto. Doplnil si léky na další den, následně už jsem spokojeně unavený mířil do obývacího pokoje, kde jsem se svalil do křesla. V druhém seděl Siegfried, který měl službu.
Uplynulo několik hodin, když mě probudil telefon. Siegfried byl pryč. Dobelhal jsem se na chodbu a zvedl sluchátko.
…
„Osmdesát!“
„Jo, možná krapet víc. Potřeboval bych vás co nejdřív, zrovinka jsme je sehnali z pastviny.“
„Dobrá, vyjíždím.“ chystal jsem se položit sluchátko.
„Jime, dej si pohov! Sedím v baru U tří koček, přijeď. Zvu tě na pivo.“