Historické RPF

"Hašlerku? Mám poslední.“
Robert ji vleže rozbalil (papírek odhodil do příkopu), půlku ukousl a druhou mu vrátil.
„No co, říkal jsi, že je poslední,“ pokrčil rameny, když se po něm společník udiveně podíval. „Užij si taky.“ A nadlehčil se, aby ho železo netlačilo do boku.
„Humus,“ ušklíbl se Thomas.
„Na něco chcípnout musíme.“
„Optimisto. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, je teplo, hezky si tu ležíme, nic se neděje...“
„Občas sem přiletí takový malý kovový bonbónek,“ doplnil suše Robert. „Koukni, támhle zrovna jeden –“
Vzhlédli.
Podívali se na sebe.
Úsměv.
Nevyskočili.
Šedorudý granát zazářil za zákopovým obzorem.
Řeka Somma zemřela, ústa plná větru.

Myslela jsem, že ho miluji. Říkal, že mne miluje.
Laurel hrdé jeho čelo krášlil.
Však – věnec vavřínu
kryje lysinu.
Listy opadaly, uschly, a duch se zkroutil s nimi.
Zčernal, zuhelnatěl, rozpadl se na prach. A já s ním.
Taková to byla láska!
Pak přišel jiný, bojovník nepokořený.
Chybila jsem znovu, nevěda, že
muži ve zbroji
za moc nestojí.
I on prohrál. Zemřel. A já s ním, já – země egyptská.
Výstřihy jsou pro polibky a ne pro hady,
však taková to byla láska!
Kleopatro,
učeš si vlasy do čela
a buď veselá.
Protože taková je láska! Bezvěká,
že smrt ji nepřemůže.
poznámka: Text kurzívou jsou slova písničky Kleopatra od Bratří Ebenů.

Vyhlédl z okna pokoje a zadíval se na rozkvetlou mandloň. Bylo jaro; květy stromu byly zářivě bílé a kontrastně vystupovaly na azurové obloze.
Nanesl na paletu bílou barvu z tuby a velké množství jí nabral štětcem. Maloval stromu jeden kvítek za druhým, jednotlivé plátky odlišoval tenkou černou konturou.
Vzpomněl si na slunné Arles. Na Gauguina. Obdivoval ho a chtěl, aby spolu bok po boku malovali v pléneru. Ale jednoho dne se Gauguin sebral a odjel zpátky do Paříže. Vincent přišel o svého hrdinu a musel malovat sám. Bezděky se dotkl obvazu na svém levém uchu.
A pak klidně maloval dál.
___
Poznámka: Pokud vás to zajímá, můžete si Van Goghův obraz, kterým jsem se inspirovala, prohlédnout zde: http://www.vangoghmuseum.nl/vgm/index.jsp?page=3128&lang=en

Malý chlapec sedí na rozpáleném dvoře. Na kolenou má položenou čtvrtku a kreslí.
Občas vzhlédne, nespokojeně se ušklíbne – slepice se opět přeskupily do zcela jiného tvaru a některé zmizely – a kde se tam najednou vzal kohout?! – a pak pokračuje.
Příliš mu to nejde. Lije se z něho pot, jižní slunce praží i takhle navečer.
Občas si nešťastně podepře bradu rukou a vzdychne.
Z domku vychází jeho otec. Nejspíš jde na víno do města.
Pohlédne synovi přes rameno a usměje se.
‚Ty slepice ti moc nejdou, Pablo. Víš co, zkus radši domalovat těmhle holubům nožičky,‘ podává mu čtvrtku papíru a odchází.

Dobrý konec vše napraví.
Bez dobrého konce není dobrého příběhu.
Dobrý konec napraví i chyby. Neobratné monology či nedokončené slovní hříčky.
To vše divák dobrému konci odpustí - Ano, tak!
Jenomže co když mladý spisovatel nejprve příběh ukončí a pak teprve se zamyslí, jak začít?
Tahle chyba se nesmí.
A on to ví. Proto se tak zoufale namáhá dát svému příběhu chronologii.
Nejde mu to. Má konec bez začátku: začátek bez konce. Král Jindřich zahynul, ale ještě nenastoupil na trůn. Anachronismus.
Nezkušený William zatím ještě neumí psát začátky. Teprve se učí. Jednu věc ale ví:
Dobrý konec nikdy nenapraví špatný začátek.