Historické RPF

Zpívej.
Ty malá drobná ptačí ženičko, v černých šatech a s bílým prachem v očích.
A ve vlasech a v duši, protože ten prach prší.
Ale je to jen déšť.
Tak zpívej.
Stojíš tu tak nepatrná, ústa pootevřená, jako kdybys nevěděla.
A přitom je tohle tvoje jeviště.
Kolem tebe se povalují použité rekvizity.
Rozšlápnutá harmonika. Potrhaná šerpa francouzského legionáře. Tři zvonky bez srdce. A taky růže, podívej.
Nedíváš se, nezajímáš se. Jsi tu jen ty a pak ta druhá uvnitř tebe. A pak zase ty.
Ničeho nelituješ, růžový živote.
Můj bože, vážně ničeho nelituješ.
Jsi šťastná.
Tak zpívej.
Zpívej, Mylady.

Obsahuje anachronismus a fanfikci na fanfikci.
„Co o tom soudíš?“ John se s nadšením v očích odvrátil od scény, kde právě skončila zkouška. Jeho starší kolega stále ještě nespustil oči z jeviště. Obvykle Fletcherovy hry sledoval s velkým zaujetím. Dívčina tragédie byla jedna z nejlepších, které viděl. To, co se před chvílí odehrálo zde, v něm ovšem radost nevzbudilo.
„Je to rozhodně pocta, že jsi napsal pokračování mé komedie, ale....“ Will nasadil diplomatický úsměv. Co víc by mohl dodat. Že je to jenom jeho vlastní hra otočená naruby? Že slovní hříčky jsou ukradené z Dvou vznešených příbuzných? Že je to hrůza?
„...opravdu se tam musí zpívat?“

Autorská poznámka: Většina podivností nepochází tak úplně z mé hlavy, to sám božský Julius (ille ipse victor noster) měl pořád blbý kecy, že je to málo ve stylu Zápisků o válce galské :).
***
Nad táborem obtěžovala jemná mlha.
Přesto se božský Julius rozhodl, že se projde.
Skoro sám, jen s jednou legií. Bude to... intimní a přitom majestátní.
Vojevůdce v družném hovoru s vojáky. Které se všechny našprtal jménem.
On – božský Julius.
Vyšel prostoplešatý, ani nenápadný věnec si nevzal, kolem ramen přehodil lehký plášť, jen aby se neřeklo, že je mu sakra velká zima.
Rozhlédl se po svých mužích, zhluboka se nadechl čerstvého galského vzduchu a vykročil.
Vše se odehrálo během vteřiny. Legionáři ani nestihli dosalutovat.
Sám božský Julius, s prostěradlem přehozeným přes hlavu, poražen neviditelným nepřítelem, kterému šlapal na záda, prskal hlínu.

Věnováno všem anglistům a anglofilům
Nádherná země. Protíná ji řeka, starší a mocnější než veškeré lidstvo. Hradbami jí jsou hory, jejichž zelená i bílá oslepují jejich obdivovatele. Divoký prales sápe se na sluncem zalité zahrady a úrodná pole. Zvědavost! Touha! Nespoutanost! Rvou ti srdce, mysl již nemáš. Silný pramen tryská, rve se přes spadané klády, tančí svým korytem. Ukonejší ho až tiché vlny oceánu. Zavře oči. Melodie je to sladká, zpívá ji ona. Vše dal by jí. Vzdušné zámky, jeskyně z ledu, bude se smát, bude plakat!
Když ho vyruší návštěva z Porlocku, zlostně nakopne židli. Inspirace vyprchala. Sen se utopil v mléku z Ráje.
Originál básně přístupný třeba zde.

A/N: Děkuji Tess za brainstorming, ačkoli to místy bylo bolestivé. No - tohle je taky.
****
‚Přijde už tatínek a otevře nám?‘ ptá se Hans.
‚Natürlich, mein Lieber,‘ uklidňuje ho Elke.
Už jsou tu strašně dlouho.
Ani nepamatuje, kdy venku začala bouřka a obloha ztmavla.
Mají tu trochu jídla a vody.
Stačí to. Zatím.
Blesk! Zařvání hromu!
Obrovská rána.
Hans se k ní tiskne a zavírá oči. Všechno se třese.
Elke ho hladí po vlasech a mlčí.
Ještě doufá.
Neví, že z domů v okolí zbyly trosky.
A že o vnější kliku dveří provizorního podzemního krytu je pevně zapřená židle.
BERLINER ZEITUNG
DRESDEN – SCHRECKLICH BOMBARDIERUNG!
Viele Häuser – vernichtet worden.
- Töte.
...Kinder gestorben.
Hunger, Durst und Erschöpfung.

Poznámka: Inspirováno životopisem Dona Bosca.
----
Prší. Studená voda ti proniká za límec. Kapky rachotí mezi větvemi. Vítr hučí nocí.
Jdeš a napínáš smysly do zuřícího nečasu. Máš strach. Vyděšeně se rozhlížíš téměř při každém zvuku. Každé zaskřípění větví ti připadá jako křik vraha.
Jdeš opuštěnou alejí. Tvůj strach vzrůstá. Šeptáš slova modlitby.
Déšť polevuje. Vděčně se přežehnáš. Prsty se dotkneš ramene. Jizvu po kulce přes oblečení necítíš, ale víš, že tam je. Připomíná ti, že bys opravdu neměl chodit sám. Snažíš se popohnat unavené nohy, ale už tě neposlouchají.
K bráně oratoře, která tě konečně zbaví očí v zádech, je to už jen pár kroků…

Prohlížel si obrazy, které namaloval už dávno a které ještě neposlal svému bratrovi do Paříže. Narazil na obraz své židle, který namaloval v Arles. Hned za ním našel Gauguinovo křeslo. Zastesklo se mu po něm.
Léto za okny se zlatě lesklo. Díval se ven do té krásy, do polí slunečnic, do vší té radosti. Ale jemu bylo smutno, chyběl mu přítel.
Za oknem se mihl nějaký stín.
Vincent nechal obrazy být a vyběhl za tím stínem ven. Byl přesvědčený, že je to Gauguin. Určitě se mu taky stýskalo a přijel za mnou!
Ale venku byly jen slunečnice a prázdná zahrada.
___
Poznámka: Vincent van Gogh poslední měsíce svého života trpěl halucinacemi, které možná nakonec byly příčinou jeho smrti. Zemřel 29. července 1890 v Auvers-sur-Oise, dva dny poté, co se postřelil do hrudi.
Zde si můžete prohlédnout Vincentovu Židli a Gauguinovo křeslo, které namaloval za Gauguinovy návštěvy v Arles.

A/N: Hádejte. A hádejte i souvislost s tématem.
Čísla beru jako jedno číslo (celé) = jedno slovo.
****
Je noc. Je tu sama.
Tiše si čte v knize z roku 2012.
1477. 18. srpna 1483. 1508 -1512.
Prosím?
V číslech se nevyzná.
Pamatuje si jen to jméno. A pak to známější jméno. To její.
Vzhlíží vzhůru, ale nemůže se dopočítat. 60, 61, 62... 64...
Nazí mladí muži ji uvádí do rozpaků. Raději oči zase sklopí.
Pak počítá znovu. Letopočty a vojenské hodnosti toho, pro kterého bylo toto dílo stvořeno.
Nakonec si matka neslyšně povzdechne, pohrozí nepřítomnému geniálnímu synovi roztřesenou rukou – jak jen mohl v Svaté Kapli namalovat něco tak nemravného? – a rozplyne se v stovky let starém vzduchu.

Truhlářská díla nádherně voněla. Hrabě z Derby se nadechl. Pohladil čistě obroušené dubové dřevo. Usmál se. Bude nádherná. Už teď jasně viděl budoucí dílo, i když zatím mělo jenom nejasné kontury. Řezbář si dával na čas, ale to bylo jen dobře. Čím déle to potrvá, tím krásnější bude dar pro jeho nastávající. Anna de Vere, největší kráska z okolí, rozhodně bude z té židle s monogramem nadšená.
Přicházel do dílny každý den. Sledoval mistrovu práci krok za krokem. Každičký nový detail mu byl připomínkou sňatku, na který se těšil.
Jediného dne se hrabě do dílny nedostavil. Plakal na Annině pohřbu.

Bušení srdce neustávalo. Uklidni se, nebo ti z těla vyskočí, umravňovala sama sebe. Ale moc to nezabíralo. Nakonec nezbývalo, než prosit Boha, aby nikdo nepoznal, jak je nervózní. Kdyby se alespoň loď tak nekývala.
Kdosi jí podával ruku, aby mohla bez úrazu vystoupit. Směřovaly k ní desítky zvědavých očí. Sledovaly každý její krok. Hrdě vystrčila bradu. Co na tom, že přijíždí jako zajatec své nevlastní sestry. Co na tom, že je křehká a skoro ztracená ve svých přehnaně zdobených šatech. A co na tom, že v očích některých byla jenom bastard.
Jen se dívejte. Opětovala jejich pohled. Přijela vaše budoucnost.