Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Z návrší se otvírá pohled na zimní krajinu. Zasněžené hory s namrzlými licousy shovívavě shlíží na lední plochu, odkud doléhá halas bruslících. Větvoví zdobí výhled na obzor. Občas zaskřípe v závanech větru. Havranům na holých rukách stromů s tenoučkými prsty zamrzlo krákání v krku.
Lovcům křupe pod nohama sníh. Dech jim ojínil vousy. Hřeje je spíš lovecká vášeň, než oblečení. V patách smečku psů. Ti mají kožichy, ale zebou je tlapy. Zpěněné sliny u huby prozrazují, že snad víc než jejich páni touží po kořisti.
„Pospěšte si,“ naléhavě volá první z mužů. „Dnes nám nesmí utéct, ať děti nemají hlad.“
'Já nejsem mrtvý,' vrčí černý démon, svírá a rozevírá dlaně.
'Já nejsem mrtvá!' zachechtá se skotská divoženka, šaty od krve.
'Já nejsem mrtvá...' zazpívá tiše víla a věnec na mokrých vlasech jí vadne.
'Já nejsem mrtvý,' zasténá smutně hejkal, který vílu miloval a neposlal jí ani psaníčko.
'Já nejsem mrtvý!' deklamuje mladičký duch s očima vyvrácenýma k nebi a na rtech má jedovatě zelenou pěnu.
Stahují se k němu.
‚Jste mrtví! Všechny jsem vás přeci zabil!' vykřikne zoufale Shakespeare. ‚Apage, Satanas! '
Padne na kolena a zakrývá si hlavu rukama, umazanýma od inkoustu.
Je Samhain.
Mrtví se vrací.
A neznají soucit.
To kdybyste to vážně neuhádli ;)
Černý démon: Othello
Skotská divoženka: Lady Macbeth
Víla: Ofélie
Hejkal: Hamlet
Mladičký duch: Romeo
Maminka Markéta je matkou sv. Jana Bosca, zakladatele salesiánů. Drabble zpracovává mou představu jejího příchodu do oratoře.
Don Bosco se v něm vrací s maminkou po rekonvalescenci na venkově (byl velmi vážně nemocný) zpět mezi své hochy.
Bylo pozdní odpoledne začátkem listopadu. Foukal silný vítr a mrholilo. Don Bosco se v doprovodu své matky vracel do oratoře.
„Vítejte Done Bosco! Vítejte paní!“ vítal je nadšeně zrzavý hoch. „Don Bosco se vrátil!“ zvolal vzápětí.
Z domu se vyhrnula záplava hochů.
„Don Bosco je tady!“
„Don Bosco se vrátil!“
„Vítej done Bosco!“
Křičeli radostně.
„Přivezl jsi nám něco?“ ozval se malý hošík.
„Jistě,“ usmál se Don Bosco. „Přivezl jsem vám to nejkrásnější. Svou maminku.“
„Vítejte paní!“
„Ať žije maminka dona Bosca!“
Zdravili kluci maminku Markétu s jásotem.
Dobrý nápad to byl, pomyslel si kněz, když viděl štěstí svých chlapců.
Jevištní zkoušky probíhaly dobře, herci se výjimečně dobře chovali a uchovávali si nádech profesionality. Cenzor byl rovněž spokojen, hra fungovala, premiéra se blížila. Zdálo se, že vše bude v pořádku. Jenom autor si nebyl jistý.
Lysandr a Hermie.
Kateřina a Petrucio.
Claudio a Héro.
Král navarrský a princezna francouzská.
Jeho mistrovské kousky. Rozházel jim pod nohy spousty klacků, zamilované dvojice byly ponižovány, trestány, zkoušeny. Ale dokázaly to. Komedie má mít dobrý konec.
Mistr se zahleděl na scénu, kde se krásná dívka právě probouzela a políbila svého věrného miláčka.
V tom okamžiku Willovi došlo, že Romeo a Julie musejí dopadnout jinak.
"Pane komisaři, musíme objednat novou čočku pro maják v Cordouan! Strážce chtěl zapálit lampu, máchl rukou a vyrazil ji z úchytů. Čočka je na kusy."
Komisař rezignovaně vzdychl. To znamená spočítat tvar, vytočit voskovou formu, odlít žáruvzdornou formu, zakopat ji metr pod zem, roztavit sklovinu, nalít do formy, a co nejhoršího - celý rok čekat, až čočka vychladne natolik, aby se v ní po vyjmutí nevytvořily optické nehomogenity. A protože je tlustá, tentokrát možná vypadne z úchytů sama. Ale co zkusit, když zrcadla nestačí?
Napadlo ho to doma, když dlabal z chleba plesnivou střídku. Bochník vypadal jako bochník i bez ní.
Komisař pro majáky se jmenoval Augustin-Jean Fresnel (1788-1827). Jím vytvořená čočka byla vytvořena redukcí normální čočky na tzv. Fresnelovy zóny - tzn. byly z ní odstraněny ty části materiálu, které se přímo nepodílely na lomu paprsků při zobrazování (viz názorný obrázek http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Fresnel_lens.svg ).
Takto vytvořená čočka sice hýří optickými vadami, ale je lehká, plochá a skvěle koncentruje rovnoběžné svazky (anebo je vytváří).
A maják si díky ní zaslouží anglické pojmenování lighthouse (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Lentille_de_fresnel.jpg)
K modernějším způsobům užití patří například světlomety, zpětné projektory a ploché lupy s velkým zvětšením.
Způsob výroby tlusté čočky je rekonstruován na základě vzpomínky na úžasnou knihu Čeňka Strouhala Optika (1919), kterou doporučuji p.t. čtenářstvu i kvůli nádhernému čtivému jazyku a průzračně jasným fyzikálním komentářům optických jevů.
Nahrazuji za Téma č. 11 - Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte
A nějak se mi to vymklo, nastala největší škrtací akce všech dob (tedy až na loňské double-drabble, které se zvrhlo v osmistránkovou povídku, ale to je něco jiného). Téma tam tak nějak je, snad to víc vyplyne v závěrečné, vysvětlovací poznámce :).
Pocházel ze vznešené rodiny, ale už od mládí pěstoval zvláštní zálibu – tak tomu říkal -, jeho kamarádi tvrdili, že je to totální ujetost. O názoru Sicilských ani nemluvě.
Když byl Catilina malinký, řekl si, že si opatří příšeru a celý život krádežemi shromažďoval poklad, na který by se nalákala. Přitom ovšem víc kecal než myslel a tak se zprávy o jeho nočních výpravách do okolí senátu dostaly až k sluchům Ciceronovým.
Už se neví, co na to příšera, která skutečně přišla. Historici se v názorech různí, jeden dokonce prohlašoval, že si ji Cicero ochočil a každou středu se spolu procházeli Římem.
Tak tedy, bylo nebylo (ve zkratce ovšem): Lucius Sergius Catilina byl římský šlechtic, který se neustále cpal do nějakých funkcí, protože chtěl strašně moc vládnout, ale nedařilo se mu to, nestal se konzulem ani triumvirem, a tak se rozhodl, že spáchá spiknutí (víceméně proti všem) a moci se chopí násilím. Cicero mu na to přišel, pronesl několik krásných řečí (zvlášť ta první je velmi známá, pochází z ní i ten slavný citát "Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?") a nakonec byl zabit v bitvě.
Já vycházím právě z Cicerona, kde se příšera skutečně vyskytuje (jak se říká, kdo hledá, najde ;)), ta první řeč totiž obsahuje pasáž, kdy se v souvislosti s tím, co měl Catilina v úmyslu, užívá slova pestis (is, f.), což je v původním významu mor, nákaza, v přeneseném pak zkáza a v ještě přenesenějším, cituji, příšera, (zlá) ohava, netvor, zlý duch. A to bych ani nebyla já, abych z toho nedostala nějakou krávovinu.
(Jo a ještě pro latiníky - ano, kombinuji do toho část řeči In Verrem.)
Tmu osvětluje obličej ženy olemovaný plachetkou, pod kterou schovává kdysi bohaté vlasy. Rty má semknuté do nepatrného úsměvu.
Tak jako stáří stromu je zapsáno letokruhy, u ní se dá vyčíst z krajkoví vrásek ve tváři. Není zámožná, ale je bohatá zkušenostmi. Mnohokrát v životě byla sevřena klepety žalu. Umí se však z nich vymanit. Moudrá, přímá, pevná, vyrovnaná. Ani náznak trpkosti, pýchy, či pocitu ponížení. Vyzařuje z ní příjemné sebevědomí.
Dívají se na nás její klidné, čisté oči, bez špetky kritiky, trochu záhadné jako ústa Mona Lisy.
Bystrý pohled nenechává nikoho na pochybách, že ví o životě a lidech své.
S požitkem ponoří ruku do kyblíku s blátem, zamíchá ho. Bahno je příjemné na dotek a má krásně sytou zlatohnědou barvu. Prohlédne si svou špinavou dlaň a potom ji s rozmyslem, pečlivě otiskne na čistě vybílenou zeď. O krok poodstoupí a s přimhouřenýma očima zhodnotí výsledek. Perfektní! Znovu namočí ruku v bahně a vytvoří nový otisk hned vedle. Postupně přidává další a další, pomalu, soustředěně, metodicky.
Náhle klapne klika, do dveří vstoupí děkan univerzitní koleje. Umělec se poleká, až málem spadne ze stoličky.
Děkan se zarazí, tvář mu zrůžoví, chvíli nemůže najít slova. Potom rozčileně vydechne:
"Vypadá to fantasticky, Mistře!"
Probíral se štůčkem skic. Vybral dvě studie. "Podle nich namaluji obraz. Tady změním postoj ženy a víc propracuji strom," rozhodl. Dal plátno na stojan. Nechal štětec ochutnat namíchanou barvu a začal malovat.
Letmý dotyk štětce, jeden vedle druhého. Jako tečky na konci věty. Trpělivě kratičkými tahy, vytvářel drobounké čárky. Ve vznikajícím obraze se zrcadlila hra světel, malířova systematičnost, hluboké teoretické znalosti, invence a talent. Jeho štětec se snažil propojit vědecké poznatky s uměním.
Zpovzdálí se otisky štětce jakoby zázrakem spojí v nádherný celistvý vjem a ohromí pozorovatele. Může vnímat nedělní krajinu a prosluněné klidné odpoledne. Díky malířovu umění vlastně dodnes.
Formálně by to asi byla parodie na sonet (trochaic tetrameter? nebo neumím počítat).
Tématicky by to asi byl kuplet (a nonsense). Kromě toho, že tomu chybí sex. A refrén.
Hlavní postava by asi byl král Lear, kdybych měla tu odvahu tvrdit, že to je on (což nemám).
Možné významy si najděte sami, protože Shakespeare (božechraň, že bych se k němu chtěla připodobňovat) měl rád dvojakost.
A může za to pan profesor Hilský, protože jsem zrovna dočetla pasáž o šašcích v jeho knize Když ticho mluví. Stěžujte si u něj :)
Jest časné ráno.
Králem zvaný
králík na trůn na čas vsed'.
Ten samec - sobec samozvaný -
v hledí nemá na smrt vhled.
Jest ráno pozdní.
Po zdech v svitu
klouzá, tuším, v uších jed.
Tak ušák chvěl se chvíli v krytu,
pak jak blázen ze tmy vzlét'.
Jest dvanáct času poledního.
Blázen bližních zbloudil hned.
Když ten bloud zničil posledního,
na šaška si, blouzniv, sed'.
Jest odpůldne.
Čas přeskvělý!
Šašek štěrchá rolničkou.
V ní je sláma místo srdce,
tluče rozum paličkou.
Jest zas půlden, žádných řečí!
Čas - mráz, zmaru marná věc.
Uši blázna s šaškem brečí,
z krále stal se pitomec.
