Historické RPF

Vltava je ledová, nejledovější, splývavá, sladká.
Plyne lehce její hladina, plyne klidně.
Pláče, lká, bublá, blábolí vlnami.
I slepý slyší její hlas.
Vlevo od splavu bydlí vodník Vltavín.
Legenda.
Žalostně klokotá do mlhy.
Mlýnské kolo klape, tklivě a melodicky.
Nostalgie.
Vltavín sleduje vlnky, láká labutě blíž k splavu, lapá lelky, lenoší.
Chladí si čelo v Lehounké Splývavé.
‚Kluku!‘ volá mladá slečna od průplavu. ‚Kluku, plav! Plašíš lidi!‘
A tak plave.
Plyne jako splávek, pod lampu na splav.
Pláče kalně, bolavě, tesklivě. Ten kluk! Neklid! Vlnivá lidská síla!
Plave tu všelicos. Spadlé listí, láhve, nedopalky.
Lidské blebleble.
Slzy v ledové Vltavě.
Sliz. Zelená hladina. Nelíbí!
Ale co dělat. Slepě klnout? Zlobit se?
Kleknout a lkát?
*
Plavná loďka. Splývavá. Ladná víla.
Letí klidně po hladině.
Lodník Ladislav. Naklání se na zábradlí.
Plive dolů.
Je mladý, má sladký vzhled, ale –
- kleje jako by byl bláznivý.
Nedopalek plácl sebou o vlny.
Pak láhev levného alkoholu. Poloplná.
Vltavín přihlíží.
Letí to – PLESK!
Au! Bolí! Hlava bolí, boule!
Vltavín slzí bolestí.
Plavajzníku! To se nedělá! Poplaveš!
PLESK! PLÁC!
DOLŮ!
Plav, člověče!
Plašíš líny, pliveš a kleješ!
Lodník klesl pod hladinu.
Pohlazení ploutví.
Klesá
klesá
klesá...
Vltavín vyhrál.
Naposledy.
A ledová voda Vltavy
plyne dál klidně
staletími.

Lady Elizabeth Sydanhamová neměla příjemnou noc. Měla pocit, že jí hoří kůže, krk ji svíral a měla žízeň. Před pár týdny ji zachvátila slabost. Pro jistotu si sáhla na čelo, ale bylo chladné.
Koupel, rozhodně potřebuje koupel.
V okamžiku, kdy jí komorná svlékla šaty, se Elizabeth vyděsila. Elegantní šíji, kterou ještě včera zdobily brilianty, jeden z mnoha darů od manžela, měla pokrytou červenými vředy.
„Tak je to přece tady! Boží kletba!“ rozplakala se. „Kromě zlata a drahokamů mi zhýralý manžel Neapolskou nemoc přivezl...“
Netušila, že kletba připlula z Nového světa. A že indián Diego, manželův věrný pobočník, je její příčinou.
------------------------------------
Neapolská nemoc bylo kdysivá jedním z mnoha označení pro syfilis. A Venušin náhrdelník je pro změnu velmi laskavý termín pro vředy.
Kdo je lady Sydanhamová, nechám na vašem gůglu. ;)

Zachvěl se, od úst mu odletěl obláček páry a za nehty se mu dobývala zima. Jako by na chvilku zapomněl, kde je. Zaklel, ale hned na to se pokřižoval. Roztáhl papíry s nákresy a porovnával je s hotovou stavbou. Nebyl spokojen. Terén se, byť drobně, odchyloval od původního odhadu a zdi se příliš nakláněly.
Vzdychl. Další předělávání, další zdržení a další výdaje.
Stavitel poklekl před sochu Máří Magdaleny. Světice nesledovala okolní divoké běsnění dělníků. Nepotřebovala svatostánek ke své úctě. Naopak. Očima sledovala Krista ve své náruči. Stavitel hypnotizoval její ústa, jako by mu mohla poradit a prozradit, co má dělat dál. Pak mu po tváři přelétl úsměv podobný úsměvu světice.
Rozložil papíry na holou zem. To půjde, to půjde! Věž zachováme, jenom špice se předělá, a zbytek zaoblíme. Interiéru bude korunovat věnec kaplí, symbolika znovunabyté čistoty Magdaleniny. Kruchta se napojí k věži, odtamtud budou mít varhany nejlepší zvuk... V hlavě se mu tvořil obraz budoucí stavby. Přemítal o statice a výdrži. Snad by mohl výjimečně použít cihly.
Stavitel přemýšlel, projekt se mu měnil před očima. Dělníci protestovali, ale mzda byla vhodnou motivací.
A tak Kilián Ignác Dientzenhofer dostál svému slovu a kostelík sv. Máří Magdaleny ve Studené Vodě nakonec vystavěl.
---------------------------------------
Nějaké fotografie kostela k vidění tady.

Text kurzívou je sonet č. 52 v překladu od Martina Hilského.
Věnováno Lejdynce.
Varování: Shakespeare! (12+)
----------------------------------------------------
Jak boháč jsem, co s klíčem v ruce jde
otevřít pokladnu, v níž šperky chová,
pomalu otevírám dveře do pokoje,
který je přichystán výhradně pro nás dva,
však zarazí se radši pokaždé,
aby svou touhu vychutnat moh znova.
Spíš. Tvé nahé tělo na posteli připomíná
padlého anděla. Jak krásný jsi, můj hříšný příteli.
Proto tak vzácné sváteční jsou dny:
že je jich málo, vévodí dnům všem,
těším se pokaždé na to, až tě zase spatřím.
Poslední dobou žalostně málo vídáme se,
jak démanty a drahé kameny,
šperky, co zdobí skvostný diadém.
Však náhle probouzíš se, zadíváš se na mne
očima ze safírů. Odkrýváš i další svůj klenot.
Tak i čas s tebou pro mne je jak skvost,
co skrývám jako poklad v pokladnici –
polibek splácíš mi doteky.
Doteky splácíš výkřikem,
zřídka si dopřeju tu blaženost,
že otevřu ji očím žadonícím.
Jak nenasytní jsme, drahý příteli.
Tvůj lačný pohled jasně prosí o totéž.
Dary mi dáváš krásné nad jiné:
radost, když mám tě, naději, když ne.
Ráno ještě spí tvé oči překrásné.
Když touha mě znovu přepadne,
pouze ledová voda mě chuti té zbaví.
Tvůj milující Will.
Možná to trošku prokrátím, napadlo Williama,
když svinul papír ze zad svého milého. Později.

‚Charlesi! Neříkala jsem ti, že k Temži nesmíš?!‘
Krčí rameny. Amy Dorritová je jeho kamarádka.
Maminka tuhle dobu nechápe. On ano.
*
‚Matko, proč jsem se nemohl jmenovat Ernest?‘ ptá se tmavovlasý chlapec otráveně.
Speranza ho plácne vějířem.
Nuda.
*
Arthur zastřelil zeď. Otcovou pistolí.
Potřeboval vědět, jak voní střelný prach.
Nespravedlivým výpraskem.
*
Malý lord čmáře ‚poeziji‘ po psacím stole.
Když ho objeví lady Douglasová, pokouší se o ni mdloby.
Bude hůř. Alfred je divoký.
*
Devatenácté století je jich plné.
Malých nezvedených svišťů,
z kterých se jednou stanou jména
a stovky popsaných stránek.
Kteří jednou porozumí světu
a obejmou ho
vůní knih.

Oscar se snažil nechovat se jako školák, ale nešlo to. Pili, seděli na nábřeží, smáli se vlastním plandajícím nohám. James prohodil cosi o tom, že jim boty spadnou do Temže. Oscar se smíchy převážil a skončil na špinavém chodníku.
„Skvělá dvojice mladých talentovaných umělců představuje variaci na téma Škrpál v Temži. Namaluj to,“ spiklenecky na něj mrkl, „já o tom napíšu báseň.“
James se rovněž zaklonil a rozplácl se hned vedle Oscara.
„Neboj, ten soudní spor s Ruskinem vyhraješ.“
„Pořád si říkám, jestli to nebyla chyba. Co bys dělal ty, Oscare?“
„Jestli někdo urazí moji čest, taky skončí u soudu...“
---------------------------------
Je zajímavé, kolik inspirace přinese náhoda. To si tak hledám, jak se vlastně řekne svišť anglicky a hle, on je to whistler. A pak už je jenom krůček k malíři Jamesi Whistlerovi, úžasnému inovátorovi, který stál u zrodu diskuse, co že je to vlastně umění. Mimochodem, ten soudní spor vyhrál, ale soudní výdaje ho přivedly na buben.
Whistler dlouho dobu pobýval v Londýně a měl několik věrných dandyovských přátel. Doufám, že tušíte, kdo je Oscar.
Díky za přečtení.

Poznámka: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine měli velmi vášnivý vztah, protkaný mnoha, mnoha hádkami a spory. Ta poslední "rozchodová" hádka, se už skoro zapsala do dějin. Má mnoho různých verzí, nikdo tudíž přesně neví, jak se to tehdy přesně odehrálo. Tohle je jedna z mých verzí - ta stoslovná.
_______________________________________________
Dopadla rána. Druhá. Třetí.
„Řekl jsem, pusť mě!“ zasyčel Arthur a vysmekl se mu. Měl toho ufňukaného ožraly plné zuby.
„N-ne,“ zamumlal Paul. Ze rtu mu tekla krev. „Nenechám tě, abys mě opustil!“
Arthur se otočil. Paul na něj mířil pistolí.
„Seš ubohej,“ vyslovil Arthur s odporem.
Paulovi už tekly slzy proudem.
„Nechoď za mnou,“ natáhl ruku po klice.
V tu chvíli se ozval výstřel. Rudé kapky začaly pomalu dopadat na dřevěnou podlahu.
„T-tys mě s-střelil,“ vydechl šokovaně Arthur.
„J-já nechtěl, o-odpusť mi to!“ blekotal zoufale Paul.
„Na to ti seru!“ zakřičel Arthur z plných plic. Chvíli předtím, než omdlel.

V drabble jsou popsány skutečné postavy a je inspirováno dvěma scénami z tohoto filmu.
Zde si můžete prohlédnout obraz, podle kterého je film pojmenován.
Salvador Dalí nikdy nepotvrdil, že by mezi ním a Lorcou existoval nějaký intimní vztah. Já si ale chci myslet, že ano.
Tehdy jsem mohl úplně hmatatelně cítit, jak rozzlobený je. Jak zneuctěný. Takový byl plán. Chtěl jsem ho ranit, a pak mu nabídnout útěchu v mé náruči. Nepřijal ji. Řekl mi sbohem, ačkoliv jsem mu nabízel celý svět! SEBE! Byl jsem si jistý, že se vrátí. Řekl jsem mu to, ale nezastavil se. Zanedlouho se vrátil do Granady. K rodině. I když ho Luis přesvědčoval, aby si to rozmyslel.
Ta zpráva mě zastihla, když jsem maloval. ČERNÁ! Propletla se se vzpomínkami, protože jeho sbohem bylo poslední. Zničila štětce, plátna, překryla jasné barvy jako truchlivý háv. I mě. Hlavně MĚ! Pro Federica.

Tmavě modrá, skoro až černá obloha. Pod ní kontrastující jasně žlutá pole s cestou vinoucí se do dáli, do tmavé oblohy. Havrani. Hejno černých, zlověstných havranů. Dul silný vichr, oči mu slzely od zimy. Ale maloval dál. Energické tahy, bledá záře slunce za mraky.
A bolest uvnitř, v hrudi, na duši. Maloval zběsile, ale nepomáhalo to. Pšeničné klasy se skláněly ve větru, zoufale úpěly, a stejně tak měl i on pocit, že vítr ho brzy zlomí. Už nemohl dál. Ne, už ne. Už žádný běs. Havrani se přibližovali. Bylo jich čím dál tím víc.
Poslední tah. Jednou to muselo skončit.
_____
Poznámka: Spekuluje se, že je to pravděpodobně van Goghův poslední obraz... http://www.ibiblio.org/wm/paint/auth/gogh/fields/gogh.threatening-skies…

Noc byla tichá. Všichni již dávno spali. Pouze v jednom okně stále svítila svíčka.
„Nechal jsi ho popravit?!“ V hlase se mísilo překvapení i rozhořčenost.
„Musel jsem, má to tak lepší konec,“ přišla jednoduchá odpověď.
„Já vím, zabil svého otce. Ale původně byla vypsaná odměna právě na otce, ne na něj.“
„Vím, ale umění se musí leccos podřídit.“ Začínal se cítit unavený. Když mu večer dával číst svůj rukopis, netušil, že se o tom bude ještě dnes chtít bavit.
„Leccos…“ zakroutil hlavou. „První půlku, dvě třetiny děje právě o sobě jsi vynechal a ze mě jsi udělal zločince. Hynku!“
„Viléme?“
Poznámka: AU meta-fanfiction na mou fanfiction, aby to bylo málo zmatené. ;)