Princezna ze mlejna

Zasnil se, když uslyšel dusot koňských kopyt,
nedíval se na cestu, o pelyněk klopýt.

Princeznu vysnil si z plyše a hedvábí,
mlynáři tvrdil, že jiná ho nevábí.

Před Eliškou chrupem blýskl, tehdy ještě ňáký měl,
plýtval silou, by dokázal, že je mužný všeuměl.

Lýkové střevíce obul si na paty,
kalhoty zakryly i lýtka chlupatý.

Chodil bosý, neb chodila vešla jenom do lyžáků,
jestli tehdy přece jenom neměl radši skončit v láku.

Jak čas plynul, oba stárli, Eliška dnes jenom vzlyká,
nerudný chlap s lysou hlavou je z jejího nápadníka.

Za hořký úděl prý pelyněk může,
dneska by volila jiného muže.

"Vůůůůůta! Ííůůůta! No sákryš, jak to bylo, no?"
"No tak si vzpomeň!"
"Já nevim, no."
"Tak šup šup, leť se zeptat, už ať si pryč! Kva!"
*
"Drahá má přítelkyně rozmilá. Přiletěl jsem se podívat, jak se ti daří."
"Pchá, cože? Ty už si tu zás? Co potřebuješ tentokrát? Nic ti nedám."
"Ale drahá přítelkyně, jen jsem se přišel zeptat, jak vykouzlit nějakej šperk třpytivej jako pro princeznu, vííš?"
"Váážně? Co řikáš, Božka, pomůžeme mu? No dobrá, ale naposledy!"
"To je krása, drahá přítelkyně. Ty budou naší Élišce slušet."
"COŽE? Já husa ti zase naletěla!"
"No já sem malej, ale..."
"Vošklivej!!!"

"Kostě? Ty más, uik, nový kostě?" ocásek čertíkovi zvědavě švihal.
"Mám, no," zaskřípala pyšně.
"Jůůůů! A to je tóóó, lítací?" kradl zároveň smetanu.
"Jasně, že je lítací, ty vopelichaná hlavo!" přiletěla pánvička.
"Jauvajsky! Já nejsem zádnej vopelichanej, náhodou. Aaa... proletíme se?"
"Můžem, ale nesmíš mi pak zase zdrhnout do mlejna!"
"I to já nezdlhnu... jedině na buchty. A ňáký ti donesu..."
"Tak dobře, sedej."
"Aaale velení necháš na mnně, ladsi, chm? Plotoze ty pak letís naholu, vysoko, tó, a mně je pak ouvej a blééé a vůbec," poulil čertík oči.
"Ale no jo, ty bábovko."
"Bábovky já lááád. Vod Élisky."