DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2014.

"Zdravím," pronesl zvesela muž v bílém plášti, když v jídelně usedal k hrachové polévce, "jak si vede Z23?"
"Právě jsem je spláchl, asi před hodinou" odvětil klidně druhý.
"Jděte, pročpak to? Zdálo se mi, že dvacet trojka bude zajímavá... Vezměte v úvahu, že běžela jen týden!"
"Ano, máte pravdu, byli relativně vyspělí, ale... Sakra!," hrachová polévka se pomalu vpíjela do laboratorního pláště, "... ty neustálé konflikty nikam nevedly. Někde musela být chyba, dříve nebo později by se stejně zničili sami."
"Hm, škoda."
Dojedli v naprostém tichu.
"Kolego, málem bych zapomněl, zítra ráno startujeme dvacet čtyřku, přijdete se podívat na velký třesk?"

'Jdi, a najdi svoji spřízněnou duši.'
No jo, jenže jak někdo tu svoji spřízněnou duši má najít? Má se za ní vydat do měst či do lesů? Nebo jít až na samý konec světa? Čekat na ni doma nemůže, když se ji má vydat hledat, že...
A jak ji pak vůbec pozná? Podívá se na ni a bude vědět? Nebo až po pár setkání postupně zjistí, že je to ona? A co když to nepozná dokud někdo jen tak mimochodem nezmíní, že "Vy dva jste pro sebe byli udělaní!"
Je jeho spřízněná duše láskou na celý život? Nebo nejlepší přítel?

Víte co? Nás to taky nebaví. Takhle si tady viset a stát, když přitom do galerie zavítá málokdo. Alespoň když nejste obrazy či sochy značky Leo. Pokud jimi jste, věřím tomu, že vás takový život naplňuje.
Jenže nás chtějí vidět je chudí lidé, stejně ošuntělí jako my. Ale ti si nás nekoupí. Nemůžou.
Tak proč to tedy děláme? Proč se nesbalíme a nejedeme na dovolenou? Kvůli příští generaci. Aby naši potomci měli lepší život. Třeba už to budou oni, první umění, které si dělalo, co chtělo. I když pravděpodobně i oni budou viset vedle nás, kvůli další generaci.
Generaci umění.

Takový normální den. Cosi s nevyslovitelným názvem, co po něm Kaylee chtěla už měsíc koupit, se urvalo v motoru. Kaylee mu dala tou nejmelodičtější čínštinou jasně najevo, co si myslí o jeho inteligenci a původu, když se jí zeptal, kdy to opraví.
Zoe se pohádala s Washem, takže na můstku se tvářil zdeptaně i plastový tyrannosaurus.
„Hlavně klid,“ řekla mu River konejšivě, když prošla kolem něj v květovaných šatech a s něčím, co vypadalo jako součást spodního prádla na hlavě.
Mal se natáhl a poplácal svoji loď po zábradlí v nákladovém prostoru.
Usmál se. Hlavně klid.
Jeho klid.
Jeho Serenity.

Kromě mnoha jiných činností, které střídala, dokázala čarodějka léčit a ošetřovat i většinu domácích zvířat. Nejen při nemocech, ale například i přitom, když přicházela na svět mláďata. Když se kráva telila, klisna hřebila nebo ovce bahnila, bylo dobré mít čarodějku po ruce. Čarodějce připadala všechna mláďata roztomilá a nový život vždy s nadšením vítala.
U lidského porodu však asistovala jen zřídka. Jednak proto, že lidé - zejména otcové - se dali od trpící matky odehnat podstatně hůř než ostatní zvířata, ale také proto, že podle jejího názoru každý čerstvě narozený človíček byl hluboko pod přírodním průměrem, jak z hlediska schopností, tak esteticky.

Jeho otce jsem viděl až u soudu.
Když se řekne "sexuální devianti", spousta lidí si představí takový ty malý, hnusný, plašatý, zamindrákovaný chlapy. Tenhle tak sice nevypadal fyzicky, ale když se nad tím zamyslím, vlastně byl nejmenší a nejodpornější z odporných.
Chtěl jsem ho na místě uškrtit.
Možná bych to udělal, kdyby Ben celou dobu křečovitě nemačkal moji ruku.
A i když byl bílej jako stěna, vydržel tam sedět až do konce.
Nikdy jsem na něj nebyl pyšnější.
Ten hajzl nakonec dostal vyjímečný trest.
Myslím, že zajistím, aby se spoluvězni dozvěděli, za co sedí.
Potom si to taky vyjímečně užije.

"Vůůůůůta! Ííůůůta! No sákryš, jak to bylo, no?"
"No tak si vzpomeň!"
"Já nevim, no."
"Tak šup šup, leť se zeptat, už ať si pryč! Kva!"
*
"Drahá má přítelkyně rozmilá. Přiletěl jsem se podívat, jak se ti daří."
"Pchá, cože? Ty už si tu zás? Co potřebuješ tentokrát? Nic ti nedám."
"Ale drahá přítelkyně, jen jsem se přišel zeptat, jak vykouzlit nějakej šperk třpytivej jako pro princeznu, vííš?"
"Váážně? Co řikáš, Božka, pomůžeme mu? No dobrá, ale naposledy!"
"To je krása, drahá přítelkyně. Ty budou naší Élišce slušet."
"COŽE? Já husa ti zase naletěla!"
"No já sem malej, ale..."
"Vošklivej!!!"

Zamítl jí limuzínu, prý by přitahovala moc pozornosti. Nepochopil, že v tom je to kouzlo. Zeptala se ho, jak tedy pojedou. Odpověděl, že autobusem. Irene se za souhlas proklínala. Hodiny kodrcání v autobusu, který zažil nejlepší léta za Chruščova. Colin si četl Casino Royale a tak jedinou zábavou bylo, že se ho „omylem“ dotýkala. Otřela se o něj stehnem, sklouzla hlavou na jeho rameno...
Byl roztomilý, jak sebou vždycky cuknul.
Když mu sklouzla rukou do rozkroku, nevydržel to.
„Mohla byste prosím přestat?“
„S čím?“
Otočil oči v sloup.
„Vystoupíme a zavoláme taxíka.“
Promnula si ruce.
„Mám kontakt na pronajímání limuzín.“

Na cestě byl pouze v době gravidity matky,
vystudoval učitelství, ač neměl rád spratky.
Zeměpisář tělem, duší - "pyžamo mi nejvíc sluší".
Ze severu na jih chodil od postele ke stolu,
"s maminkou si rozumíme, tak bydlíme pospolu".
Říkal si, že jeho žena jistě tchýni snese,
v mapě pátral po chalupách na samotě v lese.
Tam ji občas vystrnadí, když ho bude prudit,
žena co vše raz dva zvládne, nebude ho budit.
Ženská musí kolem skákat, pomyšlení dělat,
vstupní test je slepá mapa - k vytřídění telat.
Žádná chytrá Horákyně, ne však mozek slepičí,
on už si svou milou družku dokonale vycvičí.