DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2014.

"Zdravím," pronesl zvesela muž v bílém plášti, když v jídelně usedal k hrachové polévce, "jak si vede Z23?"
"Právě jsem je spláchl, asi před hodinou" odvětil klidně druhý.
"Jděte, pročpak to? Zdálo se mi, že dvacet trojka bude zajímavá... Vezměte v úvahu, že běžela jen týden!"
"Ano, máte pravdu, byli relativně vyspělí, ale... Sakra!," hrachová polévka se pomalu vpíjela do laboratorního pláště, "... ty neustálé konflikty nikam nevedly. Někde musela být chyba, dříve nebo později by se stejně zničili sami."
"Hm, škoda."
Dojedli v naprostém tichu.
"Kolego, málem bych zapomněl, zítra ráno startujeme dvacet čtyřku, přijdete se podívat na velký třesk?"

Víte co? Nás to taky nebaví. Takhle si tady viset a stát, když přitom do galerie zavítá málokdo. Alespoň když nejste obrazy či sochy značky Leo. Pokud jimi jste, věřím tomu, že vás takový život naplňuje.
Jenže nás chtějí vidět je chudí lidé, stejně ošuntělí jako my. Ale ti si nás nekoupí. Nemůžou.
Tak proč to tedy děláme? Proč se nesbalíme a nejedeme na dovolenou? Kvůli příští generaci. Aby naši potomci měli lepší život. Třeba už to budou oni, první umění, které si dělalo, co chtělo. I když pravděpodobně i oni budou viset vedle nás, kvůli další generaci.
Generaci umění.

Kromě mnoha jiných činností, které střídala, dokázala čarodějka léčit a ošetřovat i většinu domácích zvířat. Nejen při nemocech, ale například i přitom, když přicházela na svět mláďata. Když se kráva telila, klisna hřebila nebo ovce bahnila, bylo dobré mít čarodějku po ruce. Čarodějce připadala všechna mláďata roztomilá a nový život vždy s nadšením vítala.
U lidského porodu však asistovala jen zřídka. Jednak proto, že lidé - zejména otcové - se dali od trpící matky odehnat podstatně hůř než ostatní zvířata, ale také proto, že podle jejího názoru každý čerstvě narozený človíček byl hluboko pod přírodním průměrem, jak z hlediska schopností, tak esteticky.

"Vůůůůůta! Ííůůůta! No sákryš, jak to bylo, no?"
"No tak si vzpomeň!"
"Já nevim, no."
"Tak šup šup, leť se zeptat, už ať si pryč! Kva!"

*

"Drahá má přítelkyně rozmilá. Přiletěl jsem se podívat, jak se ti daří."
"Pchá, cože? Ty už si tu zás? Co potřebuješ tentokrát? Nic ti nedám."
"Ale drahá přítelkyně, jen jsem se přišel zeptat, jak vykouzlit nějakej šperk třpytivej jako pro princeznu, vííš?"
"Váážně? Co řikáš, Božka, pomůžeme mu? No dobrá, ale naposledy!"
"To je krása, drahá přítelkyně. Ty budou naší Élišce slušet."
"COŽE? Já husa ti zase naletěla!"
"No já sem malej, ale..."
"Vošklivej!!!"

Na cestě byl pouze v době gravidity matky,
vystudoval učitelství, ač neměl rád spratky.
Zeměpisář tělem, duší - "pyžamo mi nejvíc sluší".
Ze severu na jih chodil od postele ke stolu,
"s maminkou si rozumíme, tak bydlíme pospolu".
Říkal si, že jeho žena jistě tchýni snese,
v mapě pátral po chalupách na samotě v lese.
Tam ji občas vystrnadí, když ho bude prudit,
žena co vše raz dva zvládne, nebude ho budit.
Ženská musí kolem skákat, pomyšlení dělat,
vstupní test je slepá mapa - k vytřídění telat.
Žádná chytrá Horákyně, ne však mozek slepičí,
on už si svou milou družku dokonale vycvičí.

Není nad to občas vypadnout ven a zkusit pracovat rukama. Ačkoli třeba jako já zjistíte, že byste se rukama neuživili. Při sázení stromečků na lukách, stráních a v oplocenkách si máknete, zvlášť na záda a kolena, dokonce se dá i zhubnout (experimentálně ověřeno) a získáte úžasný pocit prospěšnosti přírodě a dobře vykonané práce.
Ve školce mají stromečky jehličnaté i listnaté a druhy na jaké si jen vzpomenete. Já nejraděj sázím buky. Můžou mít od dvaceti centimetrů do půl metru a stejně tak dlouhé mohou mít kořeny. Mají nejrůznější tvary. Dokonalé jsou, až když je zasadím.
Letos jich bylo patnáct set.

Jeskyně je větší než se zdála. Mohla by se sem schovat půlka armády.
Jsem si celkem jistý, že tu někdo je. Jakoby mi kdosi dýchal na záda. Zadržel jsem dech a ten zvuk nezmizel. Teď.... teď jako kdyby někdo přešlápl v písku. Každý šelest se nastokrát vrací ozvěnou. V šeru na stěnách se chvějí podivné stíny. Jsou tu. Vím to.

Hlavně klid, Saule, jen klid. Udělej to, kvůli čemu jsi přišel, a zmiz odsud.
... Hotovo, teď rychle pryč.

Ale jestli někdo zjistí... Ne, nikdo se nesmí dozvědět, že jsem se tu strachy... však víte. Za tohle Davida vážně, vážně zabiju!

Mladý Karotka vkročil do skleníku a odložil nákup na stůl.
Starý zahradník Cibulka se otočil od záhonu rajčat a pozdravil ho: "To je dobře, že jsi tu, hošku. Něco ti ukážu."
Pan Cibulka byl muž kolem sedmdesátky s černými vlasy propletenými bílými nitkami stáří, které zakrývala bekovka. Černá očka hořela dětskou radostí. Neustále zaujat čímsi v přírodě, dokázal by lístek s nákupem ztratit cestou do obchodu třikrát. Proto posílal Karotku.
Cibulka popošel skleníkem a ukazoval na papriky trojnásobné velikosti.
"Capsicum. Stačí správné živiny, světlo, trocha péče a pak hlavní tajná přísada."
"Co je to?" zeptal se nedočkavě Karotka.
"Hlavně klid."

„Hele, co se děje? Nekoukej na to jak na holý skřivánky. Na přednášce ses tvářil zmužile a měls plnou pusu řečí, tak neváhej a s chutí do toho.“
„Nojo, ale oni jsou takový…“
„Jaký? Voní to krásně, ne.“
„To jo, ale koukni na ty nožičky. Malí a oškliví.“
„Ale jdi ty. Prakticky čistý protein. A spousta koření. Chceš na to adžiku?“
„Tím to fakt nevylepšíš. Dej to sem. Chce to taky sýr. Spoustu sejra. Nemáš chilli?“
„Neblbni, přerazíš tu původní chuť. Tenhle chutná skoro jako ryba. A je úplně neškodnej. Je to vlastně zdravý. Paní profesorka ti to mileráda potvrdí.“

Když nám Jirka půjčoval barák na víkend, svatosvatě jsme odpřisáhli, že nic nerozbijeme, že nepoblijeme peršan, nezahubíme matčiny petrklíče a dáme pozor na otcovo zvířectvo.
Kdybychom se tenkrát tak nenaváli, možná by ty nutrie nepřitáhly naši pozornost.
Kdyby Ivan všude netahal nůžky, lak na vlasy a fén, možná by nás to vůbec nenapadlo.
Když se Jirka vrátil a našel ve výběhu nutrii s fialovým čírem, nutrii s mokrou trvalou, nutrii na Justina Biebera, holohlavou nutrii a nutrii s černou patkou přes jedno oko, jeho hysterický výkřik: „Vy kokoti, můj táta je zapřísáhlej metalista!“ jsme slyšeli i přes startování Sašova auta.

Vždycky všichni říkali, jací jsou trpaslíci. Velké plnovousy plné odrobinek, potu, piva a boje všude kolem nich. Nerozumí umění, jen zlatu, místo hudby znají jen řev. Bojovníci možná schopní, stavitelé též, ale k ničemu víc se nehodí.
A hlavně, vedle krásných elfů jsou malí a oškliví.
Tauriel zamkla mříž od poslední cely, ve které trpasličí výpravu Thranduil ubytovali. Všichni byli přesně jako podle vyprávění, tedy, všichni až na jednoho. Jednoho, s pěkně řezanou tváří, měkce hnědýma očima, a který přesto že muži kolem něj mávali těžkými zbraněmi střílel z luku.
Vůbec nebyl ošklivý, a malý taky ne, pousmála se Tauriel.

Bylo to absurdní. Ajťákům je často k smíchu představa, že v počítači běhá spousta malých skřítků, díky kterým to všechno funguje, jenže tady ti malí skřítci opravdu běhali. Občas přímo v počítači.
V tomhle zvláštním mezisvětě Internet nefungoval, to zjistili velmi brzy (dokonce díky tomu, kdy jim přestaly chodit nové maily, uměli odhadnout, kdy zhruba došlo k prolnutí světů), zato tu fungoval jakýsi Intermag. Vděčili za něj nějakým skřítkům, bohužel skřítkům se špatnou schopností orientace. A nejenom že se ty potvory hnusný každou chvíli zatoulaj', ony se každou chvíli zatoulaj' zrovna s vaším paketem. Takže máte i simulaci výpadků sítě.

Někdy mám pocit, že se můj život prolíná se životem někoho jinýho.
Někoho, kdo nesmrdí jako zpocenej kůň, neví, jaký to je spadnout obličejem do prachu a nemoct se zvednout a komu se barman nesměje, když si objedná pivo.
Někoho, kdo ví, jaký to je, když vás přítel zezadu střelí do ramene, aby vám zabránil udělat chybu, který byste do smrti litovali.
Někoho, kdo měl už spoustu žen, ale miloval jen ty, který mu nebyly souzený.
Někoho, kdo zachránil spoustu duší za cenu vlastního prokletí.
Někdy mám pocit, že naše duše jsou spřízněný s jinýma už po staletí.
Navzdory Smrti.

Uklidněte se, když se budete pohybovat, zabije vás to rychleji… „Zabije rychleji? No to jsi mě teda uklidnila!“
...
„Klídek Rone, Hagrid by nás nikdy neposlal, někam, kde by to bylo nebezpečné“ … „Moje děti Hagridovi neubližují, ale nemohu jim odepřít čerstvé maso…“
...
Pohoda, klídek, prozpěvoval si v duchu Harry, když odvazoval Klofana z kůlu. Kdyby se teď podívali z okna…
...
Harry se nutil do klidu. Do začátku druhého úkolu zbývalo ještě šest hodin, ještě to může stihnout...
...
"Harry to chce rozvahu, přemýšlej. Možná se ti to o Siriusovi jen zdálo..."
...
Potlačil nával paniky… "Aquamenti, aquamenti!"
...
Harry byl absolutně klidný… "Avada Kedavra!"

Před maličkým hovniválkem se skví nová asfaltová silnice. A on se potřebuje dostat na druhou stranu. Opatrně se rozhlíží, nechává přejet jedno auto. Ještě když zajede za zatáčku, je slyšet jeho kvílení. Na poli za hovniválem o sobě nadšeně dávají vědět stovky cvrčků. Jejich hlasy jsou povzbuzující.

Konečně se brouček odhodlává a se značnou námahou svou kuličku odvalí až doprostřed silnice v rekordním čase. Namáhavě oddechuje, ale je na sebe velmi pyšný. Polovinu už má za sebou, teď už to bude skoro brnkačka. Když se mu zklidní dech, vyráží překonat zbývajících pár desítek centimetrů do bezpečí.

Vžžžžuuuuuum.
A sluníčko pálí.