Drsná realita

Příprava, kontrola, a seřizování senzorů proběhlo v rámci možností dobře. Sice se to neobešlo bez mírně nespokojeného mlasknutí, ale k ničemu závažnému naštěstí nedošlo.

Startovací sekvence byla úspěšná. Motor zařval a rozeběhl se s pravidelným, klidným hukotem, ustáleným na volnoběžných otáčkách. Ukazatele byly v normě, povolení ke startu bylo uděleno, dráha se zdála volná.

Provedl odbrždění a nastavil směr (nezapomněl zapnout směrové senzory), a pomalu zvyšoval tah. Stroj se pohyboval rychleji, ale v normě. Snažil se sledovat okolí, když náhle stroj sám od sebe prudce zastavil. Setrvačná síla mu zařízla pás do těla.

"Vy jste neviděl tu stopku, pane kolego?"

"Měl bych do léta udělat nějakou formu, ať si můžu sundat u vody tričko."
"Já taky, všude mi lezou kosti, pár kilo svalů by se hodilo."
"A jak by si chtěl nakonec vypadat?"
"No, jako nabušeně, a ty?"
"Jako model, byly by mi vidět svaly, a tak. Prostě dobře."
Vtom přijde třetí kamarád.
"Teda vy jste naivní. Léto je za 2 měsíce, a ty máš postavu jak po pobytu na opuštěném ostrově, a chceš svaly, a ty máš víc tuku než svalů a chceš to zhubnout? Příští rok si vás vezmu pod křídla a změním vás, teď to nestihneme, naivky.

Po devíti hodinách v kuse máte před sebou poslední část - cestu domů.

Park.
Fanda z osmičky dává vapo.

"Taky zdravím. Dneska mangový, čuchám. Běž radši na pizzu," podávám mu letáček s reklamou na začínající pizzérku. Ale stejně nepůjde.

Náměstí.
Honzik ze sedmičky si právě plácá s obecním bláznem.

"Aby byl dobrej," odpovídám s unaveným úsměvem a mávnutím.

Zahýbám směr domov.
Vojta a Ondra, oba z pětky, se právě noří do kontejnéru na papír. Přemítám, ale asi bych si taky vybral modrý.

Vojta zakřičí pozdrav a rychle zavírá poklop.

"Vyvážej v pátek, do tý doby radši vylezte."

Ozve se dunivé "jóóóó!"

A: Jak si se sem dostal?
B: Myslím že omylem, můj život nebyl vůbec ukázkový. Už od mládí sem měl různé problémy se zákonem.
A: Já sem celý život zavděčil vzdělávání. Zní to možná, že to byla nuda, ale ten život tak dlouhý nebyl. Když jsem umřel, bylo mi 26.
B: Můj život byl teda delší, ale ne o moc, umřel jsem den po mých 44. narozeninách.
A: A byla tvá smrt moc bolestivá?
B: Dá se říct. Třikrát mě střelili, a ta poslední rána mě zabila. Prostoupila mi do lebky. Za celý život jsem se dostal do spousty nebezpečných situací, a byl sem zvyklý, že kolem mě lidé umírali. Ale tam měl dostali.
A: Kde tam?
B: V Medellinu, to je v Kolumbii, na střeše jednoho z domů. Měl jsem přestřelku s policií, protože jsem byl známý dealer kokainu.
A: Kokain? Vždyť ten jsem poprvé odizoloval na světě. Taky částečně souvisí s mou smrtí.
B: Předávkoval?
A: Ne, nebral jsem ho, když jsem ho zkoumal, pracoval jsem s yperitem, to je nebezpečný plyn. Ten jsem pravidelně dýchal, a jelikož jsem nevěděl že je nebezpečný, shnily mi plíce, dá se říct.
B: Takže nás spojila jedna látka, kterou jsme každý znali z jiného pohledu. No to je den!

Chodba před ředitelnou páchne dezinfekcí. Odpolední slunce maluje značky na listech chýnina jazyku.
Tchýnina jazyku, napomenu se v duchu.
Koukám na tu kytku a představuju si, že je to zlá ženská. Babice, stejně jako třídní, která zavolala mýmu tátovi aby okamžitě přišel do školy.
Na pohovor. O mně.
Co jsem zase vyvedla, sakra?
Nad chýní visí černobílý přísný portrét Husáka. (Je jeho žena husa?)
Ach jo.
Stejně je to jeho vina.
Jen jsem se o hodině češtiny zeptala, co se stane, až soudruh Husák umře. Jestli dostaneme novou husu?
Namísto odpovědi třídní vybuchla a táta musel na pohovor.

Ach jo.

Morfeus se smutně usmál. Pozoroval jak Neo, který se poprvé díval na skutečný svět vlastníma očima propadá zoufalství. Ano, probuzení nebyla hezká.
Stáli na ulici, kolem davy lidí. Obličeje prázdné, všichni se dívali do svých telefonů.
“Nepřetržitý tok vjemů a emocí,” řekl Morfeus. “Jakmile si stroje uvědomily, že k zotročení lidstva stačí tak málo, nebylo cesty zpět.”
“Drogy?”
“Těch vůbec nebylo třeba. Dávají si to dobrovolně, už od miminek. Za krátký čas dojde k nevratným změnám v mozku. Roztěkanost, deprese, smrt.”
Neo zavrtěl hlavou.
“To není možné. Lidstvo by se nevzdalo. Ne takhle hloupě.”
Morfeus pokrčil rameny.
“Už se stalo.”

Nějak mě dlouho bolely klouby a prsty u nohou jsem měl baňatý jak kedlubny.

Pověděl jsem to obecnímu felčarovi.

"Pane Jasánek, jste jen zavodněnej. Pijte hořčíkový šumáky, projděte se aspoň od kostela k rybníku a žádný mlsání."

Takovýhle babský rady jsem dostal.

Jestliže je člověk moc zavodněnej, nejspíš by měl přestat pít vodu, zní to dost logicky.

Neřikám, že jsem ze začátku neměl na vodu chuť. Ale zdraví má člověk jen jedno.

První tejden jen pivo, plynule k zelenej, fernet, domácí jabko.

Zejtra přecházim na absint.

Nepamatuju, že by se klouby ozvaly. Nepamatuju si z posledního měsíce vlastně vůbec nic.

Jsme pejskařská rodina. Já a Vanessa máme fenky, rodiče psa. Když k nim s Vanessou přijedeme, společné procházky po loukách kolem Malého Dunaje vypadají jako výlet psího útulku.
I dnes. Dlouho jsme se neviděli, tak se nám pusy nezastaví a psi zatím pobíhají kolem. Však je tu bezpečno...
Najednou táta volá Arga a připíná ho na vodítko.
„Taky byste si měly holky uvázat,“ prohodí.
Než se stačím zeptat proč, leží Satana na zádech a rozkošnicky se převaluje.
„Hm, tak už je pozdě,“ povzdechne si táta, „vím, že tady na louce upustila volavka rybu, ale myslel jsem, že to bylo dál.“

Je krásné jarní ráno. Jdu naší polňačkou, nikde nikdo. Pouštím holky z vodítka, aby se proběhly. Myšlenky mi lítají v oblacích a postupně se stáčí k tomu hezkému chlapovi, co se nedávno přistěhoval do naší ulice. Jít s ním teď tak ruku v ruce tímto krásným ránem...
Najednou slyším za sebou dupot běžících nohou.
Jsem v klidu. Holky jsou daleko v poli, hrabou v myší díře. Běžců si beztak nevšímají. A překážet mu nemůžou.
„TY KRÁVO BLBÁ! NEVÍŠ, ŽE MÁŠ MÍT ČOKLY NA VODÍTKU?!“ huláká na mě z plných plic ten hezkej chlap z naší ulice.
A je po romantice.

Přál jsem si, aby ten moment zůstal navždy. Její rty přitisklé na mých, její ruce v mých vlasech a moje ruce kolem jejího pasu.

,,Zůstaň přes noc,“ prosil jsem ji.
,,Nemůžu brouku,“ pronesla a začala si sbírat věci.
,,Doprovodim tě aspoň na zastávku, ať nejdeš sama,“ zvedal jsem bundu ze židle.
,,Nejsem malá!“ poslala mi vzduchem polibek a zabouchla dveře.

Vykoukl jsem z okna, abych ji viděl.

Stála tam a NĚKOHO OBJÍMALA!? Tak proto nemohla zůstat, DĚVKA. Všechno se mi zhnusilo. Dosedl jsem zdrcenej zklamáním na postel.

,,Miloval jsem jí,“ šeptal jsem, ,,ale asi jsem byl jen hlavou v oblacích.“