Pověsti

Vláčí Turčín starku vláčí
po hroblině po bodláčí...
Turecký nájezdník zpitý vítězstvím. Bez kořenů, bez budoucnosti, dřív vzýval jen válku. Teď ho doma čeká manželka a synek. Vede mu chůvu. Budou si žít dobře, v zemi turecké.
Stařena, otrokyně, raději zemřít než vytrpět tu hroznou cestu, nemá už nikoho, muže zabili, syna kdysi vzali, poturčili, odvlekli, jako teď vlečou ji. Vidět tak ještě jednou syna a pak složit kosti, tady, doma, v zemi uherské.
A bodláky pod jejíma bosýma nohama, lačně pijí krev a pokyvují fialovými hlavami do rytmu písně o poutech mezi matkou a synem, platných ve všech zemích.

Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.
Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.
"... ale hospitalizace.."
Dveře do pokoje se otevřou.
Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.
"Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.
"Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."

Na hrázi rybníka stáli dva kluci a jeden druhému ukazoval do vody.
„Děda říkal, že tady za války do vody hodili bednu s cennostmi.“
V mžiku byli v plavkách a jeden za druhým skočili do vody. Dva metry od hráze šlapali vodu a střídavě se potápěli k bahnem zanesenému dnu. Dědovo vyprávění byla zřejmě jen báchorka, ale ten by koukal, kdyby se vrátili s pokladem. Rukama nahmátnul obdélníkový tvar. Víko truhly? V tom ho něco slizkého chytilo za nohu. V panice vykopnul a vyplaval k hladině.
„Našel jsem truhlu, ale něco tam plave. Jdu ven.“
„Srabe.“
Kamarád se už nevynořil.

„Dám i duši svou za noc s někým, kdo uhasí mou palčivou touhu,“ povzdechla si večer mladá vdova Marie.
Za pár minut se otevřely dveře, v nich stál muž s uhrančivým pohledem. „Tvé přání splním. Pokud před svítáním usneš únavou, peklo získá tvou duši.“
Marie zajásala. Poprvé to bylo nesmělý, ale pak. U čísla čtyřicet vdova usoudila, že hra o duši je velice příjemná. Naopak ďábel u čísla osmdesát volal na pomoc samotného Boha, u devadesáti prohlásil, že je na dně se silami a že sázku prohrál. Posléze zmizel.
Marie si jen povzdechla: „Kdyby to tenhle zvládnul ještě aspoň jedenkrát!“

Někdy, když se moře u Douarnenez zcela zklidní, lze u vody zaslechnout slabý hlas zvonů.
Připomíná podivuhodné město, které tu kdysi stávalo uprostřed vln, obklopené kouzelnou hradbou.
Vládl mu král Gradlon, mocný, avšak osudově slepý k jednání své bezcitné dcery.
Princezna se zaslíbila oceánu a za jeho přízeň mu dodávala oběti. Nespočet snoubenců měla, každého ráno zavraždila a svrhla do moře.
Nakonec ji navštívil sám ďábel. Našeptal jí, aby uzmula otci klíč od brány.
Jakmile to udělala, nespoutané vlny uchvátily město.
Král jediný se zachránil, zločinnou dceru však musel opustit.
Od té doby spočívá nádherné město Ys na mořském dně.

Jarda nastartuje, Věra si připne pás, šťastná, že se na nic neptal, když ho vytáhla od oběda a poprosila, aby ji odvezl.
V hlavě jí zní Natáliin hlas: "Jakmile bude Franta volný, utíkej, zbytek je práce pro čaroděje, ty mysli na miminko. Jeď na Stražiště, u studánky zahrabej obrovo srdce, zasypej ho jehličím, co vítr přivál, hraničku zapal. Až dohoří, i s popelem ho vhoď do vody, ať dopadne na dno. Prázdnota uzavře kruh, tu chvíli poznáš.
Doma přilož srdce na Karlovo, a pak ho vrať k černým kamenům. Doufej."
Jiskra naděje ve tmě strachu.
Jarda jede jako o život.

Dcera hostinského si dala podmínku, že se o ni může ucházet jenom silák, kterému není rovno a který nikdy nikoho neprosil o slitování.
Mládence, který nakonec dal co proto všem místním švihákům, nikdo neznal. Ovšem zanedlouho byl v hospodě pečený vařený a nešetřil penězi, ani lichotkami pro ni.
Skoro by to zabralo. Jenomže děvče jednoho dne zachytilo v zrcadle jeho odraz i s rohy.
A tak, když se spolu muchlovali v její komůrce, popadla ho za ten jeho poklad a zakroutila jím, až čert začal prosit, ať ho nechá být, a když ho pustila, vzal s nářkem nohy na ramena.

Lampy na stěnách sálu se pomalu rozsvěcují.
Tvář divé ženy je lasiččí, v šklebu se zalesknou ostré zoubky.
"Vrátila ses? Nevíš, kdo jsem!"
"Zavržená divoženka."
"To by bylo málo! Líhala jsem s démony, dávala jsem a oni brali, jenomže já taky. Co na tom, že mě prokleli, co jsem získala, to mi zůstalo."
"Nebude to stačit."
"Je to síla pekla, hloupá holko!"
"Kterou užiješ pro sebe. Já jsem připravena dát všechno svoje pro jiné. Jen tehdy člověk získá všechnu sílu světa. A narozdíl od tebe tu nejsem sama."
Jasné světlo zazáří, když Věra odkryje zlaté obří srdce.
Františkova pouta spadnou.

zvuk přecházejících kroků
DIVÁ PANÍ (naléhavě): Nechápete, čeho můžem společně dosáhnout? Netoužíte přetvořit svět podle svých představ?
přidušený chropot, nezřetelné mumlání
DIVÁ PANÍ: Nedivte se, drahý příteli, musela jsem to udělat. Bránil jste se a já, já odpor nesnesu. Můžete si za to sám.
zacinkání kovu o kov
DIVÁ PANÍ: Ach, jak rozkošná je Vaše snaha! Z mých pout se nedostane ani takový mág, jako Vy!
ticho, pak vzteklý výkřik bez slov
DIVÁ PANÍ (rozzlobeně): Co to má znamenat? Proč je tu tma? Koboldi! Chcete pocítit mou nelibost?
NATÁLIE (rozhodně): Pokud ty nechceš pocítit naší, vrať nám, co ti nepatří!

Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.
Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.
Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
Maminka se už neprobudí.
Naučila se nebýt vidět.
Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.
Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.
Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.
"Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."