Pověsti

Harz, německé středohoří, patří odedávna k místům tajuplným, magickým.
Především náleží čarodějnicím. Slétaly se na planině vysoko nad divokou říčkou Bode a vyrážely na horu Brocken, kde vládne skoro stále zima a vichr.
V lesích bloudili diví muži a obři. Na loukách vzácně vykvetl modrý květ, klíč k podzemní říši skřítků. Doly a sloje snad stále obchází duch hor, někdy škodolibý, jindy přátelský.
A pak ovšem vznikla sídla lidí. Hrady a města králů, kde se psaly dějiny, bohaté kláštery. Bohužel i dějiště krutých procesů proti čarodějnicím.
Přesto Harz stále patří jim. Dnes jako každý rok vyrážejí zvesela na své reje.

Bylo nebylo, v období zvaném Heian se po Japonsku procházela liščí bohyně. Byla ukrytá pod slupkou krásné ženy, co říkala si Kuzunoha, a hledala nejmoudřejšího muže, který v Japonsku žil.
I nalezla liška sobě rovného, mudrce Abe no Jasunu, a narodil se jim velice speciální syn. Dostal jméno Seimei, ale nikdo mu nikdy neříkal než Ónmjódži, protože nadán byl schopností vidět budoucnost, léčil rukama a bylo téměř nemožné ho zranit.
Seimei se stal ochráncem japonských císařů, staral se o jejich blaho i o blaho celého Japonska.
Traduje se, že dožil se dlouhých sto dvacet osm let a pak se rozplynul.

Chalupa malá, hospodářství skromné a pět dcer k tomu. Žádná matka neprobděla tolik nocí při draní peří do výbavy, žádná se tak nestrachovala před každou tancovačkou, nemodlila se tak vroucně každé neděle. Ta z dívek, která vstala nejdříve, mohla si vzít střevíce, na ty druhé boty nezbyly a tak i v zimě chodily ve dřevácích. Díky tomu časnému vstávání byly dívky nástrah tancovaček ušetřeny, usínaly brzy s nohama těžkýma a získaly pověst slušných a pracovitých děvčat. Žádný otec nemohl být pyšnější, když uděloval požehnání poslední z nich. Kdyby byl míval měl na patery střevíce, jistě by se tak dobře nevdaly.

Poustevník, knížecí syn, hledal klid daleko od domova v údolí sevřeném mohutnými skalami.
Nebylo mu přáno.
Ďáblové ho každou noc obtěžovali, aby ho vyhnali ze země dosud pohanské.
Nevěděl, co počít, snad odejít.
Tu se mu zjevil svatý Jan. Nabádal k vytrvalosti, sliboval vítězství.
Do Ivana vstoupila netušená síla. Když se čerti vrátili, hnal je, že nestačili utíkat.
Nejhoršího udeřil křížem tak, že s ním prorazil strop sluje.
Potom žil nerušeně.
Až na sklonku života mu zdejší kníže nabízel pohodlí na hradě. Ivan odmítl a pokojně zesnul.
U jeskyně vznikl slavný poutní kostel.
A údolí každého jara rozkvétá líbeznými květy.

V časech, kdy ke královským městům neodmyslitelně patřilo právo várečné, bývalo v Praze pivovarů nespočet. Méně však v Menším Městě. Tamější pivovary se netěšily zájmu, kdož ví, zdaž kvůli nedbalé přípravě či jen pomluvám konkurentů.
Určitou výjimkou představoval dům U Flavínů na rynku, i zdejší pivo však prý chutnalo více po vodě než sladu a chmelu.
Kteréhosi dne vstoupil do šenku mužík v zeleném fráčku. Objednal pivo, ale prskl: „Příliš silné!“
Sládka to potěšilo, hleďme, pak že naše pivo nemá sílu.
Mělo.
„Ještě před hodinou pohánělo mlýnské kolo!“
Host odešel, zůstala po něm kaluž vody.
Pověst pivovaru tím nadlouho velmi utrpěla.

„Hlásnej, pojď si k nám sednout,“ ozvalo se od hospodského stolu obsazeného městskými biřici.
„A kde ses popral?“ začal se příchozího vyptávat Vacek řečený Zjizvený.
„Matějovi nafackovala manželka,“ přisadil si Olbram.
„Jste oba vedle,“ ohradil se hlásný. „Včera jsem troubil půlnoc a na západní straně ochozu jsem najednou dostal pěknejch pár facek. Nikdo na ochoze nebyl, to přísahám.“
„Určitě duch toho mrtvýho kanovníka, co předevčírem umřel na arciděkanství a vadilo mu tvoje hlasitý vytrubování,“ zavtipkoval Olbram.
„Duchové nejsou,“ namítnul Matěj. „To je dokázaný. A protože za chvíli jdu troubit, schválně budu hlasitej.“
Ráno našli plzeňského hlásného na západním ochoze uškrceného.

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

„Dnešní oběd brambory s tvarohem, včera jáhlová kaše. A tak bych mohla pokračovat,“ rozčilila se paní Ofka. „Já na rozdíl od tebe držet půst od jara do zimy nebudu. Masa máme ve spíži dost.“

„Ale drahá choti,“ ohradil se pan Racek. „To jehněčí a vepřové odvezeme na trh, prodáme, penízky schováme.“

„Tak aby bylo jasno. Na Věžku jsem s holým zadkem nepřišla, věno jsem měla slušné. A od zítřka se starám o kuchyň já, vařit se bude tak, abychom se pořádně najedli my i čeleď. Jestli se ti to nelíbí, vracím se na rodnou tvrz.“

Pan Racek jen souhlasně zamručel.

„Už to není, co dřív,“ postěžoval si muž se šakalí hlavou. „Tehdy každý příchozí donesl zásobu proviantu a byl uctivý! Zato dneska…“
„To mi povídejte,“ pokýval hlavou vyzáblý stařec. „Dřív to byla služba sice těžká, ono jezdit pořád sem a tam přes řeku není žádný med, ale aspoň poctivě placená. Nikdo se neodvážil nemít pro mě obolos. Ale teď? Představte si, kolego, tuhle přišel jeden a nejen že se ani nestyděl, že nemá peníz, on mlel o výhodném úvěru. Když jsem ho nepřevezl, vykřikoval dokonce něco o diskriminaci.
Tak tam bloudí navěky. U nás platí jasné zákony pro každého stejně.“

Kněžna už půl hodiny poslouchala nepřetržité stížnosti manželovy sestřenice a začínala ji bolet hlava.
Možná za to mohlo i slunce. Aspoň že sluhové podávali občerstvení.
Konečně se ozval štěkot psů a na palouk se vyhrnulo stádo divočáků.
Ozvaly se výstřely. To kněžninu bolest hlavy jen zhoršilo.
Kanci padali a trhali nohama, ovšem část zvířat se motala v trávě. Rozrývala půdu jako posedlá, až hlína létala kolem.
Nejen hlína, jak panstvo zjistilo, když bylo po všem.
Na zemi se mezi mrtvými divočáky povalovaly lidské lebky.
„Tanec smrti,“ pomyslela si kněžna. Manželova sestřenice hrůzou omdlela.
Děsivá příhoda měla i svou světlou stránku.