Pověsti

Na břehu jezera stávalo sídlo uherského hraběte. Ten měl dceru Alžbětu. Byla krásná a laskavá a nemohla se nabažit procházek kolem nekonečných vod jezera. Ty ji každou noc na oplátku konejšivě zpěvem větru tančícího na vlnách ukládaly ke spánku. V těchto vodách ale žil také vodník, který se rozhodl, že se s Alžbětou ožení, a jednoho večera ji unesl pod hladinu.
Krásnou komtesu už nikdy neviděli, ale rákosí a lekníny si za jedinou noc prorazily cestu ven z vody až k hraběcímu sídlu. Povídá se, že se tak mladičká dívka naposledy loučila s rodiči. Dlouhá rákosová stezka tam roste dodnes.

V dávných časech žil v horách princ, který rád vzhlížel k měsíci.
Jednou spatřil, že paprsky luny vytvářejí stříbrnou stezku až na zem. Vydal se po ní.
V Měsíčním království byl vřele přivítán. Když uviděl princeznu, oba se do sebe zamilovali.
Princ ale v chladném, bělavém světle Měsíce brzy začal chřadnout.
Odvedl tedy princeznu domů.
Ale pak zase strádala ona i její doprovod. Všem chybělo měsíční světlo.
Tu se horští trpaslíci rozhodli pomoci. Nachytali do čepic měsíční světlo a rozestřeli je po horách. Ráno byly celé jako zalité měsíční září.
Princezna byla spokojená a oba žili šťastně až do smrti.

Chudý rytíř se zamiloval do dcery bohatého knížete, ten však o svatbě nechtěl ani slyšet.
„Miluju vaši dceru! Prosím vás, pane, pošlete mě třeba až na konec světa,“ prosil rytíř. „Dobudu si slávy a vrátím se.“
To se pragmatickému knížeti nezdálo jako užitečné řešení. Kluk se zatoulá bůhví kde a holka se mi tady utrápí žalem, myslel si. Snažil se tedy upozornit rytíře na praktické stránky stavu manželského, například na otázku bydlení.
Rytíř pochopil, pustil se do stavby hradu, a protože neměl na řemeslníky, stavěl ho úplně sám.
Za pět let ten hrad postavil a kníže mu svou dceru dal.

Dávno pradávno byla naše země rozdělena na dva kraje. V tom drsném žili Burani, v tom krásném a líbezném Jemnani.
Zatímco Jemnani se věnovali umění, botanice a dalším ušlechtilým disciplínám, zejména filozofickým rozpravám, Burani se oddávali sebezničujícím hrubým zábavám jako zabíjení a pojídání zvěře, popíjení nápojů rozum zakalujících a vyluzování uši drásajícího hluku.
I zželelo se Jemnanům svých příbuzných a dlouze filozofovali o tom, jak jim pomoci.
Nakonec se zdvihli na pochod se svými hudebními nástroji a za zvuků líbezné hudby zaplavili území Buranů, kteří pod mocným dojmem libých tónů své buranství odvrhli.
A tak jsme se stali jediným národem.

Bylo či nebylo za časů dávných,
klíč hladce vklouzl prý do dveří správných.
Tam zámkem otočil a vpustil nezvané,
alespoň tak si to vypráví krajané.
Zrádný Vokoun vpustil Švédy do Nového hradu,
jeho strážci netušili vůbec žádnou zradu.
Když to přišlo, bylo pozdě i hodit si mašli,
pobili a uloupili vše co v hradu našli.
Jidáš Vokoun stříbrňáky vesele si cinkal,
nebylo mu přáno aby v klidu s nimi spinkal.
Vesničané doslechli se o té jeho podlosti
a že prý ho okamžitě z Olomučan vyhostí.
Lítý dav se žene lesem, laskavosti prosti,
Vokoun padá do propasti, kde si zláme kosti.

Bylo strašlivé sucho. Zvířata i lidé umírali, savana se měnila v poušť. Šaman Mbao slyšel od svého předchůdce o Velké bílé hoře daleko na východě, neustále obklopené mraky. Když prosby k duchům nepomáhaly, rozhodl se, že půjde a přivede dešťová mračna od této hory. Po třech dnech vyprahlé cesty však pochopil, že tam dojít nestihne. Potřeboval posla. Ale všichni ptáci už savanu opustili. Zatímco přemýšlel, stekla mu z čela kapka potu a dopadla na rozpálený kámen. Mbao rychle zašeptal do kapky své přání, a když se vypařila, poslal ji mohutným dechem na východ.
Zanedlouho nad savanu přitáhly těžké dešťové mraky.

Hluboká noc. Prastaré jedle se černě tyčily k zamračenému nebi, pod nimi vládla naprostá tma.
Dole v rokli, kam i přes den slunce nedosvítilo, slabě zářil oheň. U něj seděl muž v loveckém oblečení, kolem měl rozloženo různé náčiní. Napohled osamocen. Ale ve vzduchu, v šumu stromů i ve stínech bylo možné vnímat přítomnost něčeho dalšího. Bytostí, jakým by se každý člověk měl zdaleka vyhnout.
Muž odříkával slova obřadu. Oheň náhle jasně vzplanul, stíny se ještě prohloubily.
Olovo zasyčelo. První kulka, druhá, třetí…
Čarovné střely. Šest jich zasáhne každý cíl.
Ale musí jich být sedm.
Sedmá, poslední, náleží samému ďáblovi.

V obavách trnula o svého chotě, jakmile odjel. Neměla stání, až se nakonec rozjela za ním.
Dostihla jeho družina v Odenwaldu. Setkali se, vřele se objali.
A potom ji znovu opustil. Odjel na lov s jejími bratry.
Nevěděla, že se lesem plíží zrada.
K ránu ho přinesli, nepřemožitelného reka skoleného zákeřnou ranou, která pronikla jediným zranitelným místem na jeho těle.
Sama to tajemství prozradila, nic zlého netušíc. I ona je vinna jeho smrtí.
V pláči klesla Kriemhilda vedle těla statečného Siegfrieda.
Stále už bude truchlit a lkát.
Dokud v jejím srdci nezvítězí touha po pomstě, která přnese zkázu rodu Burgundů.

Mlynář v Těchobuzi věřil v právo silnějšího. Tím byl on. Mleče dřel z kůže, mlelo se ve dne v noci, o nedělích i svátcích. Zatímco bohatým mlynář podlézal, z chudáků vyrazil poslední grošík. Z namletého ukrádal. Na koně bral bič. Na čeleď občas taky. Služebná dřela v domě a ještě musela chodit ovce pást.
Dokud si neuvědomila, že i ona má svoje práva.
Dokud se nezadívala na mlýn s vroucím přáním, aby se i s mlynářem do země propadl.
Dokud se to nestalo.
Místo mlýna je hluboká tůň.
Pasačka je v Budči. Tak obrovský potenciál tam neviděli už hodně dlouho.

„Ke hradu Krašov patří spousta pověstí a vůbec nejsou veselé.“
„Vyprávěj nám nějakou na dobrou noc,“ zaprosila Romanka, nejmladší člen naší vodácké výpravy.
„Tak poslouchejte,“ rozpovídal se Slimák. „Kdysi patřil hrad rodu Miseroni. Zvlášť jeden z nich, Norbert, si to jméno zasloužil. Vzteklý, zlý. Žárlivý na svou manželku Johanku. Pohádal se s místním kovářem, který ho ve vzteku zastřelil. Johanka pak skočila do řeky. Každou noc prý sedí tamhle na skále a krásně, ale moc smutně zpívá.“
Půlnoční ticho nad Berounkou přerušila teskná píseň. A Slimák se celý příští den hádal, že ten bílý flek na skále nebyl odraz měsíce.