Grimm

Wesen – pojmenování několika různých ras zvířat, kteří se takhle označili. Je jich opravdu velká spousta druhů jako jsou Blutbaden, Fuchsbau, Bauerschwein, Hexenbiest, Eisbieber, Klaustreich, Demonfirer, Siegbarst, Huntjaeger, Mantichor apod.
Nepoznáte je, nechtějí, abyste je viděli. Zjeví se pouze tehdy, když sami chtějí. Tuto schopnost vidět mají jen Grimmové (via str. 10), když provedou proměnu. Proměna = Vooge (via str. 4).
Z většiny nemusíte mít strach, neublíží vám. Chtějí žít v míru, jako my.
Žijí po celé zeměkouli. Takže je pravděpodobné, že bydlíte v jejich blízkosti.
Mají také svůj Sněm, kde se řeší zločiny proti jejich Zákonům. Po porušení následuje trest. Zabitím.

„Nezamkl‘s?“
„Zamykal.“
Opatrně vešli, z kuchyně bylo slyšet šramocení. „Halo?“
„Monroe, Rosalie jste doma. Čekali jsme vás dříve.“
„My? Mami? Co tady děláš?“
„Táta skládá postýlku. Musíme o vás pečovat, když budete rodiči.“
„Postýlku? Ale tu máme koupenou. Jak ses to dozvěděla?“
„Podle tradice jsme sem vzali tvoji. Poznám podle pachu. Jak asi myslíš, že tvoje babička všechno věděla?“
„Moc jí to nepomohlo, když ji zabil Grimm. Moji postýlku? Zbláznila ses?“
„Pokojíček hotov, i výzdoba.“ ozvalo se ze schodů.
Monroe se hnal do pokoje, ztuhl. „To snad nemyslíš vážně?“ zahřměl.
„Je to hezké, všechny odkazy na to, že jsi Blutbaden .“

„Ty ses zbláznil!“ řvala na evidentně neschopného bratra.
„Ne, chtělo se po mě, abych to sehnal, udělal jsem to.“ Bránil se.
„Ale ne mezi bezdomovci, tupče!“
„Co jsem měl dělat? Chytat malé děti jdoucí domů?“
„Třeba. Šéf nebude nadšen.“ Usoudila sestra.
„Teď?“
„Už nic.“ po zvuku toho hlasu, nadskočili.
„Já…“ koktal.
„Udělal‘s moc dobře, takhle nás nezačnou hledat, hned, až Lov skončí, nebudeme zde.“
„Máme jich osm, stačí?“ zeptal se.
„Bude, je čas na vaši odměnu.“
„Vypadá to, že se zabili navzájem,“ prohlásil seržant Wu.
„Nicku podívej, tady je třetí pár bot.“
„Techniky sem! Známe totožnost?“
„Nic u sebe neměli.“

„Velký malér, Monroe.“
„V čem zase lítáme?“
„Potuluje se tu džin, plnící přání, pak zabijí.“ Shrnul podstatné Nick.
„Džin? Ten džin z lahve? Po mě se chce co? O Arabských Wesenech nevím nic.“
„V přívěsu jsem našel letmý popis. Potřebuju ho zastavit.“
„Zkoušel‘s etymologii? Poznej svého nepřítele, snáze ho porazíš.“
„To mě nenapadlo,“ uznal Nick.
„Nevíš, co to znamená, že ne?“ Dlouhé mlčení… „Dobrá, můj pradědeček měl knihu o Arabských Wesenech. Kam se poděla? Takže… Džin je Wesen, beroucí si energii od svého hostitele, až se nakrmí, hostitel… zemře. Smrti se nedá předejít. Jakmile vás dostane do spárů. Nemáte šanci.“

Vešli do honosně vypadající restaurace, kde bylo všechno perfektní.
„Dobrý den, rezervace?“
„Na jméno Monroe.“
„Stůl číslo sedm, u okna. Následujte mě.“
Po usazení hostů byl předán jídelní lístek. Za dalších pár minut číšník odcházel s objednávkou.
„Monroe, taková drahá restaurace, sem si mě brát nemusel.“
„Rosalie…“
„Humr na víně po vegansku pro pána. Středně propečený steak alá ceasar pro dámu. Dobrou chuť.“
Něco bylo špatně. Humr začal bobtnat, až praskl, z něho se vyrojilo na tisíce malých klepítek, které napadli vše okolo sebe…
„Neeeee!“
„Monroe, probuď se!“ třásla s ním Rosalie. „Měl si noční můru.“
„Zatraceně živou.“ vydechl úlevou.

Linus spěšně balil všechny věci. Několik svých ponožek, jedno tričko, náhradní kalhoty. Potom několikrát pečlivě prošel celé hotelové apartmá a sesbíral Stacyny nezbytnosti. Na posteli ležely pohozené večerní šaty. Na židli zapomenuté spodní prádlo. Dneska měla černou krajku… V koupelně na umyvadle si odložila náušnice. Na ty nesmí zapomenout, Stacy by zuřila.
Někde uvnitř ucítil náklonnost, pohlazení, polibek. Podíval se do zrcadla ve snaze alespoň na okamžik zachytit její tvář. Z druhé strany se však díval jenom Linus. Někdy, výjimečně, třeba teď by dal všechny výhody svého druhu za to, aby se se svou ženou nemusel střídat o jedno tělo.

Víš, Nicku, opravdu to není snadný. Někomu nezasvěcenýmu by to celý znělo jako odvykačka. Já tomu říkám dieta – zní mi to tak nějak… kultivovaněji. Proč by slušně vychovanej a civilizovanej chlápek ve středním věku nemohl držet dietu? Můžeš si z toho utahovat, a já první uznám, že některý z těch opatření vypadaj trochu komicky – ale věř, že je to nezbytný. Jo, správně. I ty klobásy, co jsem ti naservíroval, byly vegetariánský. Ale ušlo to, ne? Červená řepa je zdravá, náhodou. Nežijeme v dobách mýho pradědečka. Dovedu se ovládat. Obvykle. Ale na rovinu, Karkulka by fakt měla přestat nosit tu červenou.

Potřetí umyl piknikový koš. Rozebral a složil svoje oblíbené hodinky. Otřel znovu skleničky. A koš. Zkontroloval připravené jídlo. Salát - čerstvý. Vegetariánská klobása z červené řepy - taky. Drobenkový meruňkový koláč ještě vlahý a víno vychlazené.
Kdyby nebyl tak nervózní, musel by se sám sobě smát.
Pořád nemohl uvěřit, že pozvání přijala. Že nějaký Wessen překročil hranice druhu, přece jen, on je Blutbat a ona Fuchsbau! Na druhou stranu, pokud by se řídil tradicemi on, lovil by právě k obědu nějaké děcko v lese.
Monroe si urovnal motýlka, zhluboka se nadechl, vzal koš a vyšel z domu.
Přece nemůže nechat Rosalie čekat.

„Kluci mi řikaj Alfa.“
Upřel vyčkávavé oči na Monroa, který mu odpověděl bezvýrazným pohledem.
„Jako alfasamec,“ dodal.
„Alfasavec?“
„Je tam m“, opravil ho dotčeně mluvčí šestice blutbadů.
„O co jde?“
„Uštvat Grimma,“ prohlásil Alfa. „Vím, že s ním máš styky, ale doufám, že ctíš Zákon smečky!“
„Zákon smečky,“ zavyli ostatní.
***
Strávil s lopatou v lese skoro celou noc. Jáma byla pořádně hluboká.
Pak zavolal Nickovi.
Půjdou si zaběhat.
***
Potlučení blutbadi vrčeli dole v blátě.
„Dík,“ řekl Nick trochu rozpačitě. „Naštvalo tě, že tě považují za zabijáka, co.“
Monroe rozvážně plivl do jámy.
„Kámo, naštvalo mě, že mě považují za blbce.“