DMD č. 10. pro 10. 4. 2016. Téma: Etymologie slova džin

Arabské kolektivum džinn(un) označuje démonické bytosti žijící v poušti, jež mohou škodit i pomáhat. Gramaticky jde o tvar trojkonsonantního kořene džím, nún, nún (základní slovesný tvar džanna, imperfektum jadžunnu, podstatné jméno slovesné džann(un) či džunún(un)). Kořen nese význam zahalit (se), zastřít (se), původně tmou, nicméně častější je přenesený význam zahalit (se) šílenstvím, zešílet, být posedlý.
Výskyt slova je častý už v literárních památkách předislámské Arábie, kde se věřilo, že básníci vděčí džinům za svůj umělecký talent – o lepším básníku říkali, že „jeho džin je vzteklejší.“ Madžnún (doslova šílenec, posedlý džinem) bylo přízvisko slavného předislámského básníka, význačné osobnosti arabské milostné poesie.

Anthony s Crisem se procházeli trhem a zastavili se u obchodu, kde prodávají různé cetky. Tony se všiml, že tam jsou některé věci ze Zartu, jeho rodné planety a začal se hned přerývat hromadou věcí. Crise oslovila jedna nádobka s nápisem "Džinova lampa".
"Tony?" zeptal se Cris, když ji obracel v ruce.
"No?" odpověděl Anthony, aniž by ho pořádně vnímal.
"Co je to džin?"
"Gin?" zarazil se Tony. "To je druh alkoholu," řekl a hrabal se dál.
"A proč se tomu říká džin?"
"To máme bohužel od Francouzů, ti tak říkají jalovci."
"Takže tohle je lampa na jalovec?"
"Jasně... cože?"

Všechno to začalo zahradou (גן), místem, které bylo ohrazené a chráněné. Tu vytvořil a spravoval zahradník (גנן), který byl jejím dobrým duchem.
Pak se do tohoto ukrytého, chráněného místa vplížil jiný duch, a s ním vešlo šílenství (מג'נון), které posedlo obyvatele zahrady, připravilo je o jejich úkryt i o štěstí.
Ale zahradník, jejich, který je do zahrady postavil, je neopustil ani venku. Jako štít (מגן) se postavil na jejich obranu (הגנה) před zlem.

Lidé si - stejně jako džinové - mohou vybrat, zda svůj původ a svou budoucnost budou odvozovat raději od zahradou nabízené ochrany, nebo od bláznovství či posednutí zlým duchem.

Fred byl alergický na zázvor.

Vždycky, když se svou partnerkou předváděl taneční číslo, bál se, aby jeho vůni neucítil. Občas si ho totiž dávali diváci, kteří si místo piva dopřávali ochucený "netradiční" čaj.

Novoroční tango. Jeho milovaná se k němu přiblížila s lampou v ruce. To byl jejich majstrštyk. Zatímco on žongloval se zapáleným kahanem, ona se mu obmotávala kolem boku a jemně jej sfoukla.

"Dnes to bude jiné," prohlásila. Otevřela lampu a vůně zázvoru jej odvála do pustých krajin.

"Gin....," vydechl naposledy. Jeho slova však zmizela v lůnu lampy, která jednou za sto let vydá jeho duši světu zpět.

„…ta čůza šéfová mi poslala upomínku. DŽIN tomu řikáme. Proč DŽIN? Ptáš se, proč? Ptáš,“ napověděl mu ochotně šeptem.
Nebožák, kterého držel za patu z mrakodrapu, se poslušně pokusil přesvědčit své mimické svaly, aby okamžitě přetavily momentální nachově zbarvený výraz naprostého děsu ve zdvořilý zájem.
„Protože třikrát a dost, kapiš? Jako tři přání - první je zkušební kravina – jako když sem vomylem přejel tvýho psa - a třetím napravíš ten ultimátní fail, kterým bylo druhý. Uhm, trochu sem vomylem přejel i tvojí starou. Sorry. Sme okej?“
Novopečený vdovec zoufale přikývl.
„Díkes!“ rozhodil nadšeně rukama vrah. „S tebou je rado-“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Plesk.
„Ups.“

Listí na stromech začínalo žloutnout. Byl podzim.

„Snad omluvíte otce, že se k nám nepřipojil,“ řekla Aneta. „Ale dva džentlmeni na mou ochranu jistě budou stačit.“
„Nepochybuji o tom, že byste se ubránila i sama, slečno,“ pronesl Wilhelm lehce.
„Když jsi se nebála v budově soudu,“ dodal Alexandr.
„Změňme téma, pánové!“ obrátila se Aneta na oba své společníky. „Znáte,“ na okamžik se zamyslela, „původ slova džin?“
„Genévrier.“ „Jalovec.“
„Správně,“ změřila si je pobaveně. „Já ale měla na mysli jméno toho démona z pohádky.“

Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.

Ruský oligarcha arabského pôvodu Ivan al-Adeen videl bezdomovca piť litre vodky. Tak sa ho spýtal, odkiaľ jej toľko má. Bezdomovec prezradil, že našiel lampu, ktorú keď pošúcha, vyjde duch a splní mu prianie. Tak ju vymenil sa svoj džíp a vilu a celý naradostený ju pošúchal. Vyšiel odtiaľ duch, Ivan hneď naňho spustil:
-Chcem palác a helikoptéru!
-Nie!
-Ty plníš priania, nie?
-Áno, sme špecializovaní. Chceš Putin Vodku alebo Pirate Gin?
Vyskúšal oboje. Pirate Gin mu chutil viac. Pýtal si ho vo veľkom, predával a zarobil si na palác aj helikoptéru. Duchovi prischlo meno po nápoji, ktorý Ivanovi toľko zarobil.

Džíny jsou dneska něco naprosto normálního, každý má doma ve skříni aspoň patery, ale dřív tomu tak nebylo.
Není to tak dávno, kdy byly džíny nedostatkové zboží pro lidi s kontakty. Kdo tyhle kalhoty měl, byl prostě frajer, kterýmu všichni záviděli.
A to byly jen kalhoty. Teď si představte, když měl někdo i džínovou bundu. To byl teprv borec.
Člověku oděnému do džínoviny od hlavy k patě, se říkávalo různě, džíňák, džínovec, džou-džou.
Jak se džínovina šířila, tak i přezdívky, objevovaly se i nové variace pro tyto milovníky džínoviny, až se zakotvilo u přízviska džin. Je to krátké a jasné.

Vozík se trmácel krajinou.
Cesta nestála ani za odplivnutí.

"Mistře čaroději?"
"Ano chlapče?"
"V těch lahvích byla jalovcová pálenka?"
"Nene, je to macerovaná sabina...." ucedil zamyšleně čaroděj.
"Cože..? Sabina?"
Čaroděj se rozesmál. "Juniperus sabina nebo jinak chvojka klášterská."
"Jalovec chvojka? Ale ten je..."
"Jedovatý, ano." přikývl vážně čaroděj. "Ale neboj, slečna Martensová ho neprodává v hospodě. Má ještě jeden podnik."
"Taky se mu říká palma starých panen. Takže je andělíčkářka?"
Čaroděj se k němu nevěřícně otočil.
"Jak tohle sakra..."
"Dívám se a naslouchám," odpověděl tiše chlapec.

Čaroděj se zachvěl.
Představa tichého a přemýšlivého nekromanta, ponořeného do práce, ho řádně vyděsila.

Polovina sedmnáctého století. Nizozemsko. Lihovary experimentovaly. Chtěly na trh uvést novinku. Dělali destiláty z obilí. Brambor. Cukrové řepy. Míchali to v různém poměru s bylinkami a kořením.

Mnoho pokusů skončilo nezdarem. Nakonec vytvořili nahořklou chutnou lihovinu. Nazvali to La Boie po jeho vynálezci.

O několik let později přijeli do Nizozemska Britové. V hospodě vyzkoušeli tento nápoj. "Wow, that is delicious! It is genial. It should be named Genius."

Přivezli La Boie do Anglie. Nazývali to tam Genius. Netrvalo dlouho a zkrátili to na Gen.

Přišel za nimi kamarád. Navrhl, ať to píšou Gin. Od té doby se název už nezměnil.

Posledních pár dní bylo senzačních.
Nejdřív vykouklo sluníčko.
Pak táta dotáhl velkou hromadu třísek. Moony si na nich ustlal, voněly stejně jako les, ve kterém žil jako malé koťátko.
V pátek byl celý den sám, ale zato přijela máma. Byl rád, na rozdíl od táty si s ním ráda hraje na myšičku.
V sobotu řešili něco s nějakým džinem, prý odkud to slovo pochází, zatímco na ně mňoukal, že chce konzervu.
Nevšímali si ho.
Snažil se jim to pak říct celou noc, ale nechápali to.
"Tak chytré kočky, a nerozumí tak jednoduché věci," myslel si.
Ale tu konzervu nakonec dostal.

Na začátku byla náhoda. Potkala jsem ho ve starožitnictví nad zaprášenou olejovou lampou. Hledala jsem zrovna dárek pro Boženku, svoji nejlepší kamarádku už od školky.

Tenkrát jsem se zakoukala do jeho černočerných očí, podlehla kouzlu sametového hlasu... vyměnili jsme si telefonní čísla.

Následoval románek plný vášně. Měl tak úžasné charisma. Nechala jsem se úplně strhnout. Bývalí přátelé a moje koníčky už pro mne neznamenaly nic.

Dokonce ani na Boženčinu narozeninovou párty bych bývala nešla, ale měla jsem pro ni delší dobu koupený dárek. Úžasnou olejovou lampu.

Víckrát nezavolal. Tohle bych do Boženky nikdy neřekla.

Už mu v duchu neříkám miláčku.

Dlouho netušila, kde se vzal džin. Slýchávala to slovo, když zmateně klopýtala zaprášenými uličkami, občas proběhlo okolo ní jako nejnovější zpráva, někdy zakotvilo v novinovém článku, který se týkal jejího vztahu. Nechápala to. Neměla přeci jenom nic společného s těmi prapodivnými duchy uvězněnými v lahvích, co plní přání. Nebyla ani modrá! A přesto se jí ta přezdívka vžila, někdo ji přišil jako cejch a ani peníze jejího snoubence ji nemohli odpárat.
Ptáte se proč? Zjevila se z ničeho nic, nechtěná, nečekávaná. Omámila bohatého muže nereálným příslibem. Zůstávala zavřená před zraky obyčejných lidí ve zlaté kleci. Ale hlavně – toužila po svobodě.

Amras kouřil a prohlížel své nové fotky pro jeden kalendář. Byl docela spokojený a ještě spokojenější byl s balíkem peněz, co za ně dostal.
„Tobě nevadí, že si tě někdo prohlíží?“ zeptal se Caranthir, který seděl vedle něj na posteli.
„Co by mi mělo vadit?“ zeptal se Amras.
„No, že tě vidí nahého,“ dodal.
„Vždyť mám kalhoty.“
„Ale je ti vidět... no džin,“ ostýchal se Caranthir a hledal popelník. S tím si Amras starosti nedělal, klepal popel na koberec (hospodyně to přece uklidí).
Amras zvedl překvapeně obočí a řekl: „Džin? Ty tomu proboha říkáš džin?“
„No přece džin od džín.“

Jakmile vyšlo slunce, nedaleko trojice dobrodruhů se leskl neznámý předmět. Ještě větší byl pak lesk v Edwinových očích, když ho spěšně ukořistil.
„Láhev s džinem!“ zvolal a Edvin zbystřil, „tak jim říkají v Calimshanu, kde to znamená něco jako skrytý pokušitel, pro nás vzdělance jsou to elementálové chaosu s povinností plnit nálezcům takových lahví přání. Strašlivě vychytralí, takže vy dva hňupové laskavě držte hubu a nechte mluvit mě.“
Dramaticky se odmlčel, láhev odšpuntoval a... nestalo se vůbec nic. Brzy zjistili, že je uvnitř jakýsi alkoholický truňk vonící jalovčinkami.
Což pány čaroděje moc nepotěšilo, ale Edvinovi se tím přání dokonale splnilo.