Stopařův průvodce po galaxii

fandom: Stopařův průvodce po galaxii
Tráva byla šťavnatě zelená, nebe blankytně modré a hory na obzoru ověnčené mlžným oparem. Všechno bylo dokonalé. Až na malý detail. Nic se nehýbalo, bylo naprosté ticho. Dalo by se říci hrobové ticho, jenže nic tu nepřipomínalo hrob, spíš laboratoř. Všechno bylo tak trochu sterilní. Dokonale čisté, dokonale bez ducha.
Nehybné ticho prolomil hlas.
"Startujeme životní cyklus, tři, dva, jedna, teď!"
Vítr. Pohyb. Růst. Zvučení. Rození a smrt. Poupata růží vybuchovala jedno po druhém a záhon kypřily žížaly. Ledňáček přistál na větvi, v zobáku čerstvě ulovenou rybku. Semafor blikl zeleně a auta se rozjela.
Teprve teď bylo všechno doopravdy dokonalé.
poznámka: Inspirovala jsem se spíše filmem než knihami, protože tahle scéna z něj mě vždycky fascinovala.

Dveře stříbřité kosmické lodi s posměšným klapnutím zapadly a zanechaly za sebou hlasité rozhořčení tříhlavého mlže Godmze. Wowbagger Táhnoucísedonekonečna se slastně rozvalil na koženou pohovku a vychutnával si minutu absolutního štěstí, které ho naplňovalo po obzvlášť vydařené urážce. Kvůli té minutě křižoval vesmír a trávil svůj nesmrtelný život insultováním veškerého tvorstva v abecedním pořadí. Jedna minuta štěstí - a pak dlouhá doba nudného čekání, než dorazil k dalšímu subjektu. K další blažené minutě.
"Počítači? Jak dlouho asi poletíme?"
"Čtyři dni."
"Jméno insultovaného?"
Po obrazovce se rozběhla zelená písmenka. Wowbagger se suše usmál. To za trochu čekání stálo.
Čekání na Godota.