Stopařův průvodce po galaxii

Stopaře dovlekli na můstek a předhodili ho před kapitána.
Proč by vlastně špatné nemohlo být pro něco dobré? filozofoval Prostetnik. Trezor s básněmi sice zůstal v kajutě na vogonské lodi, některé verše si ale pamatoval zpaměti.
„Držte ho,“ poručil podřízeným, kteří popadli nebohého Botelana, až ve vzduchu kopal všema svýma třinácti nohama.
„Hrbly krky, grúdlo špicna,“ začal Prostetnik recitovat svůj obzvlášť povedený kus. Chvíli měl sice pocit, že bez křesla Požitku z poezie to nebude taková zábava, ale už při třetí strofě začal stopař kvičet, a než se kapitán dostal na konec básně, loučil se hlasitými vzlyky s rodnou hroudou.

Když se vogonské flotile podařilo zneškodnit a zajmout posádku Srdce ze zlata, dostal Prostetnik Vogon Jelc jednoduchý úkol, hodný byrokrata, jakým byl: dopravit loď do doků na Betě Malé medvědice, kde se měla podrobit zevrubné kontrole. K cíli to bylo jen pár set světelných let, nepravděpodobnostní pohon zřejmě v kombinaci s nestálou povahou palubního počítače ale způsobily, že po třech týdnech úmorného cestování nejrůznějšími body časoprostoru stále ještě nebyli na místě.
Za pár dnů se kapitánovi vyhýbali i ti nejotrlejší a nejhloupější důstojníci.
Když jednoho rána Eddie zašveholil něco o tom, že loď nabrala stopaře, nebyl Prostetnik od vraždy daleko.

Vzbudilo ho bouchání na dveře. Dopajdal se ke vchodu a otevřel je.
„Konečně!“ Vyslechl si namísto pozdravu. Ford nervózně postával na prahu s ručníkem na rameni.
„Taky ti přeji hezké ráno,“ zívnul Arthur.
„Musíme pryč… pronto.“
„Pryč? Je šest ráno.“
„Už se blíží,“ křikl Ford a prudce se rozhlížel kolem sebe.
„Kdo?“ nechápal Arthur.
„Myší invaze. Musíme pláchnout.“
„Nesmysl,“ oponoval. V tu chvíli Fordovi přistálo na hlavě bílé zvíře. Zaječel a vtrhl do domu. Zpoza okna sledovali, jak se další a další myši spouštějí z nebe.
„Pozemšťané, byli jste vybráni k experimentování. Odpor je zbytečný.“
„Nestopneme si něco?“ nadhodil Arthur.

Sek, sek, sek. Dláto se zakusuje do skály. Po celé délce pobřeží vznikají hluboké, úzké, všelijak zakroucené zářezy.
Slartibartfast miluje fjordy. Nejraději by je udělal všude, ale bohužel jsou k tomu vhodné jen některé oblasti. Přiměřeně chladné. Samozřejmě s dostatečně pevným podložím. A v neposlední řadě je tu...
Huííí, huííí.
Ale ne. Předběžný indikátor finitní kontinentální adjustace pro Evropu svítil zeleně už takovou dobu! A najednou alarm.
Zkontroluje okolí. Severní část se naštěstí zdá v pořádku. Nejspíš to spustil některý z těch horkých bodů ve Středomoří.
Slartibartfast přikročí k vyhlazení povrchu ledem.
Odhrnutý materiál se pozvolna formuje v Jutský poloostrov.

„Co teď?“ zděsil se.
„Něco si stopneme. Hlavně neztrať svůj ručník.“
„Proč ruč…,“ nedokončil větu. Najednou zmizel, protahoval se úzkou štěrbinou a následně se vznášel v nekonečnu, než se jeho tělo opět zhmotnilo a tvrdě se rozpláclo na zem.
* * *
„Forde?“
„Ehm?“
„Mám pocit, jako bych byl gauč a někdo na mě seděl.“
„Pocit je správný,“ uchechtl se Ford. „Ahoj Marvine.“
Obrovská hromada plechu se zavrtěla a vstala. „Ach jo, další stopaři,“ povzdechl si. „Zřejmě vás to zajímat nebude, ale dojdu to nahlásit. To byl zas nápad, zapnout pravděpodobnostní pohon.“
„Jo, přímo miliónový,“ vykřikl Ford šťastně. „Zachránilo nás to před Vogony.“

„Kopni to do sebe!“
Podezřívavě pozoroval nápoj stojící na baru, který mezitím nerušeně rozežíral sklenici, a snažil se ignorovat jeho povzbuzujícího společníka.
Zatěkal očima po místnosti, ale když zavadil o předchozí drink, stále ještě barvící protější stěnu do růžova, raději je zase rychle sklopil.
„Tady si člověk musí všechno udělat sám,“ ozvala se druhá hlava nevrle a natáhla se pro skleničku.
Barová stolička se převrhla.
Všechno, co si pamatoval potom, byl pocit, jako když vám někdo vyrazí mozek z hlavy plátkem citrónu obaleným kolem masivní zlaté cihly.
Zafod Bíblbrox se zvednul ze země a svět už nikdy nebyl jako dřív.

„Marvine, já tě prosím! Vždyť už se to nedá vydržet.“
„Neřekl bych, že drobná oprava vybavení lodi přispěje ke zvýšení snesitelnosti života a existence celkově.“
„Prostě se seber a běž. Jako robot bys mi neměl být schopen odporovat. Jak to děláš?“
„Poděkuj vynálezci robotů s opravdovou lidskou osobností. Sám toho zřejmě lituje – jeden z jeho výtvorů ho nedávno zabil. Ale tebe to stejně nezajímá. Tobě záleží na slunečné povaze dveří, ne na historkách maniodepresivního robota. Jak nešťastné.“
„Marvine!“
„Vždyť už jdu.“
„A hlavně na ně nemluv.“
O pár minut později, první dveře.
Vrzyvrz.
Mmmm, ách.
Mmmm, krš chrp ííí buch!

„Květen…“ mumlal si Artur, když v županu odhrnoval sníh. Po ránu byl rozladěný.
Odhodil poslední várku, narovnal záda a vrátil se k nevypitému šálku čaje. V tom spadla první vločka… za ní druhá… třetí… Zaskřípal zuby a naštvaně odhodil lopatu.
„Zpropadená zima, kde vězí slibovaná obleva?“
* * *
Mezitím na příslušném spádovém stavebním úřadě pro planetu Zemi
„Žádám o povolení přepnout do režimu jara,“ vyhrkl podsaditý muž a podával smrdutému tvorovi formulář, už po patnácté za poslední měsíce.
Vogon zamlaskal a zakroutil hlavou. „Bohužel, chybí zde podpis celního úřadu. Povolení se zamítá.“
„K čertu s byrokracií!“ Nasadil si čepici a odporoučel se.

Rohonožci žijí výhradně na Mincharu Alfa. Veškeré pokusy o jejich přesídlení na v podstatě identickou Betu (viz Jednovaječné planety) naprosto selhaly.
Zařazováni jsou mezi savce, ačkoli se mláďata neživí matčiným mlékem (které řada civilizací využívá k výrobě chutného sýra), ale její krví, kterou sají od narození, dokud matka nezemře. Početné potomstvo je tedy považováno za obzvláštní prokletí.
Dorozumívají se složitými pohyby speciálních končetin, ovšem jediné kdy zaznamenané téma jejich hovorů zní „nejnovější královnin účes“. Teorie exobiologa BriTa, že jde pouze o zástěrku používanou v přítomnosti jiných druhů, se kterými se rohonožci prostě nechtějí bavit, ve vědeckém světě valnou odezvu nenalezla.