Vetřelec

"Ty vole, Millere, tady je už leda hovno."

"Kámo, já ti říkám, že tady někde musej bejt. Cejtíš taky to teplo, ne? A ten smrad. Mrtvol tu bylo jak nasráno! Tak mi, vole, nekecej, že tu žádný vejce nejsou, když je to totálně jasný."

"No jo, ty vole, ale prolezli jsme tohle podzemí už celý. A furt nic."

Vzápětí oba vojáci zaslechnou tiché zapískání přímo za sebou.

Oba ztuhnou s vědomím, že tento zvuk může vydat jen jeden jediný tvor. A také, že padli přímo do pasti.

Než se stihnou otočit, Xenomorph vyrazí a během vteřiny je roztrhá na kusy.

S tou věcí tam venku přišla první krize. Palubní psycholog tvrdil, že krize jsou dobré, že sdílení pocitů čistí vzduch. Jenže palubní psycholog je blbec. Stejně jako část posádky, která chce tu věc dostat dovnitř.
“Bude to parádní trofej,” horoval technik. “Podívej na tu zvláštní stavbu těla!”
“No právě,” řekl jsem. Stavba těla té věci mě zneklidňovala. Na horních končetinách (rukou??) to mělo drápy. Ze zad tomu vyčnívaly podivné hroty. A tvar lebky…
“Ať to bylo co chce, teď je to chcíplina. Prakticky fosílie,” řekla bioložka. “Čeho se bojíš?”
Nevím. Záleží na tom? Přehlasovali mě.
Bereme tu věc na palubu.

“A ne, že to spleteš! Kup křepelčí! Napsala jsem ti to na papírek!” volala za ním manželka ze schodů.
“No jo pořád,” mumlal si pod vousy. “Jsou to jen vajíčka, jaký je v tom rozdíl…”
V krámu sice chvíli litoval, že si nevzal brýle, ale nakonec nějaká vejce vybral. Koneckonců - vejce jako vejce, manželka to nepozná. Zanedlouho už zase přistál na kanapi. Chvíli přepínal televizní kanály, když vtom slyšel z kuchyně utlumený výkřik, následovaný hlukem padajícího nádobí. Nepříjemná myšlenka ho chvíli hlodala v hlavě a potom váhavě zavolal: “Ty mámo, jaký jsi říkala, že chceš ty vejce?! Křepelčí nebo vetřelčí?!”

Když to v útrobách lodi zaskřípělo a generátory vypadly definitivně, poprvé znejistěla. Tohle je zřejmě vlastní všem druhům na světě - pozbýt jistoty, když zničehonic ztratíte přehled o dětech. Ze spodních pater stoupal cizí pach. Zřejmě patřil té skupině, co se nalodila. Měli zbraně. Pátrali. Když budou mít smůlu, najdou. Tam dole běhali její adolescenti. Začínali být hladoví. Snad se některý z těch malých pitomečků zase nenechá postřelit a nepropálí se podlahou až někam do hydroponie.
A zatímco ozbrojená skupina astronautů kráčela dál, vetřelčí královna přemítala, jak je možné, že se ten pitomý zmatek všech matek ve vesmíru nevyhnul ani jí.

Opatrně namočila kartáček a pak nanesla pastu. Přitlačila štětiny na sklovinu. Rychlé krouživé pohyby. Každý zoubek zvlášť. Jemně, ale intenzivně. Správný sklon. Nic nevynechat. Ani tu stoličku úplně vzadu.
Jedna řada, druhá, třetí, čtvrtá…
Opláchnout a přidat pastu. Doufala, že až se dostanou na stanici, podaří se jí sehnat elektrický kartáček. Tohle bylo prostě příliš namáhavé.
Teď ještě mezizubní prostory. Zubní nit nebyla optimální, ale naštěstí ji napadlo použít datový kabel z třetí paluby. Měl správnou tloušťku.
Její život byl monotónní a vyčerpávající. Jenomže v této realitě se Elen Ripleyová stala zubní hygienistkou. Její vztah k vetřelcům to zásadně změnilo.

Necítil se vůbec dobře. Už od rána mu bylo špatně a ani za nic si nemohl vzpomenout, kdy a jak šel večer předtím spát. Měl horečku, ale kůži mu pokrývaly kapky ledového potu. Chrčivě se rozkašlal a s údivem spatřil, jak jeho ruku skropila sprška krve. Ještě se stačil vpotácet do koridoru ze skladiště, když klopýtl a skácel se k zemi. Do hrudi se mu zaťal trn bolesti, srdce mu vystoupilo do krku a celé tělo se mu křečovitě roztřáslo. Ucítil pohyb, uslyšel ošklivé křupnutí a hrudník mu explodoval ve změť kostí, masa a krve.
Koridorem se rozlehl nelidský skřek.

Mihotající se plamínek upravené letlampy jen neochotně rozháněl stíny nakládacího hangáru. Muž se na okamžik zastavil a vehnal trošku víc paliva do trysek. Na pár sekund se stíny rozprchly do stran, když mrak hořícího plynu osvětlil prostor mezi krabicemi. V tom se rozpípal detektor pohybu, něco se hýbalo patnáct metrů před ním. Ztlumil letlampu a pomalými kroky se sunul podél uskladněných krabic. Měl pocit, že něco zahlédl po pravé straně. Prudce se otočil a pustil letlampu. Zapálil několik smotaných hadic, stíny si s ním jen hrály.
Ozvalo se hlasité křupnutí a on s hrůzou pozoroval kostěný ocas vystupující z hrudi.

Tma.
Hmmm,tady by se mi mohlo líbit. Teplota je dobrá, nepáchne to tu, strava také nevypadá špatně. Dokonce tu nechal i párečky!
Sakra, nějak se to tu třese! Už je čas jít! Ok, tak kudy? Kdyby se tu dalo trochu rozsvítit. Tak moment, tudy ne, tudy ne. Jo tady!
KŘUP.
"JÁU!" Sakra, co to bylo?! Proč musíš mít žebra zrovna tady? No neřvi, vždyť už jdu. Ták, ještě kůže...
KOUS KOUS.
"ÁÁÁÁÁÁH!" No, a je to! Jé, no ty vypadáš... Tak já raději mizím.
NA LODI NOSTROMO SE PRÁVĚ Z TĚLA JEDNOHO ČLENA POSÁDKY PROKOUSAL VEN ZÁHADNÝ TVOR VETŘELEC

K čaji a kávě na jídelním stole se přidaly talíře s jídlem. Musím přiznat, že maso i zelenina byly vynikající, po několikadenním nuceném půstu jsem se konečně najedl. Mám nápad. Najdu kuchaře a pochválím ho.
Zatímco se rozhlížím kolem sebe a hledám lodního kuchaře, slyším křik. Asi se těm lidem nelíbím. Nevím proč. Obzvláště Kane křičí, jako by ho na nože brali. Určitě ho potěší, když mu sdělím, že ten týden s ním byl báječný. A že tak vynikajícího hostitele, jako je on, jsem ještě nepoznal. Radostně zavrtím ocasem, vykouzlím úsměv na tváři a mizím z jídelny nákladní lodi Nostromo.

Zajít se mrknout, co dělají pankáči po Velikonocích nebyl nejlepší nápad.
Zkušebna připomínala smetiště a kluci posedávali v širokém kruhu kolem Brajgla a zuřivě kouřili.
Bubeník se tvářil vzdorovitě a tiskl k sobě olbřímí vejce.
Zamrkala jsem, kouř mě pálil v očích. "Sakra, je to... ?"
"Jo," zahuhlal někdo z mlhy.
"Sakra, Brajgle, zmiz od toho!!"
"Vo něj se neboj," vynořil se vedle mě Sidol. "Ten zkurvenej facehugger na něj vyjel, ale zase zajel zpátky, když na něj Brajgl dejchnul, kurva."
"Teď jak se toho zbavit, žejo," pokračoval kytarista Jetej.
"Nic nebude, nechám si ho!" zaburácel Brajgl. "Budu mu řikat Slintáček!"