DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Temný a lačný je dnešní večer.
Smutný a prázdný bez synů bez dcer.
Domov se v trosky obrátil
A viník dosud neplatil
Hořká je dnešní večeře
Od krve tvoje kadeře
Však vydrž moje Lavinie
Už viník krev svých synů pije
Maso svých synů viník požil
A bolest se mu plíží do žil
Stejná co tiše vraždí mě
Jenž choval jsem tě na klíně
Ruka a ruka jazyk ctnost
Již splatili svou hanebnost
Hlava a hlava ruka má
Ty zaplatí ta šílená
Synové moji dcero drahá
Nezhasí pomstu očí vláha
Tamoře vetknu do hrudi dýku
A sám pak zemřu v okamžiku

Dobře, na tohle mám jen malou chvilku. S plným žaludkem se tuze špatně přemýšlí. Honem to tu uvést do původního stavu. Sebrat poraženou židli, urovnat ubrus, tááák. Hm, takhle to asi nebylo. Takhle! (Co to ty babky vlastně mají na těch pitomých háčkovaných dečkách? Jsou v nich díry!)
Tak, a je to.
Zas útulná světnička. A něco tu voní, vida. Hm, babi stačila zadělat na buchty? Bá-ječ-né. Byl bych skvělý hostitel. Někdy až žasnu nad svou genialitou! Ta noční košile je mi malá a čepec kouše, ale nevadí. Šup do kanafasu. Čas uvítat druhý chod. Teda, návštěvu.
„Pojď dál, Karkulko…“

Budík, který jste si včera nenastavili, nezvoní.
Není to příliš objevná informace, ale když se v devět hodin dvacet minut probudíte doma, v Praze, a máte být v deset hodin o patnáct kilometrů jinde na oslavě mimo jiné vlastních narozenin, nemáte na nějaké hlubší myšlenky moc čas.
Pár věcí mě v takovou chvíli naštěstí napadne, a proto hodím do batohu balící papír (krásný, s rybami, od Cesty domů) a izolepu. Dárek pro neteř, která má, stejně jako já, narozeniny právě dnes (jen je jí o třicet míň), by si zasloužil být zabalený.
Sedm minut po desáté teprve nastupuji do vlaku.

Na Caermagenu se chystal veledůležitý ples.
Pozvánky byly rozeslány, odpovědi se kupily v poště.
Suroviny na pětichodovou večeři pro vybranou společnost byly zajednány.
Stříbrné příbory a poháry z nejjemnějšího benátského skla vyleštěny, až z jejich lesku přecházely oči.
Dámské sherry a portské, stejně jako pánská brandy a whisky, připraveny v drahých křišťálových karafách.
Hudebníci byli objednáni, pořadí tanců domluveno a místo v sále vyhrazeno.
Parket byl nově navoskován, čerstvé knoty lamp řádně zastřižené.
Rozestavení karetních stolků i židlí pro gardedámy bylo pečlivě naprojektováno.
Jediné, na co její rodiče zapoměli, bylo zeptat se mladé debutantky, jestli o něco z toho stojí...

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, aby sme mohli privítať toho, čo ho sem predseda poslal. Aha, už je tu.
- Dobrý den. Poslal mne za váma předseda, že mi tady pomůžete.
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Počkaj, Pištík moj. Toto nárečia mi je povedomô. Neboli ste v televízore nadrbaný?
- Podívejte se, pane redak… tedy, pane báčo. To byla viróza a právě proto jsem tady. Potřebuju ji vyléčit. Předseda mi říkal, že tady na to máte lék.
- Tak to hej. Nalej mu, Pištík, tento tú našu slivovicu isto vydrží.

Hosty přijímala velice ráda a také se k nim vždy uměla patřičně chovat. Proto, když ji po dlouhé době jeden navštívil, byla nadšená.
Připravila pro něj doslova hostinu. Nejdříve mu upekla domácí chléb. Poté podávala nadýchané koláčky. Makové, tvarohové i povidlové. Následovně servírovala dvoupatrové dorty. S marcipánem a čokoládovou polevou. A na závěr každého chodu nechyběla ani její vyhlášená specialita.
Zkrátka a dobře- podstrojovala mu různé lahůdky, jen aby se- chudák malá- vydatně najedl.
Dokonce ani nemusel vůbec nic dělat, jen v klidu seděl a nechával se obskakovat.
Byla prostě dokonalým hostitelem.
Ježibaba se skřehotavě zasmála a šla pro lopatu.

Sklo doslova zářilo.
Porcelán - jen ten nejlepší - se mu pokoušel vyrovnat.
O stříbrných příborech nemá cenu mluvit.
Hospodyni bolely z jejich leštění ruce.
Jak by ne.
Ležely v krabici kdo ví kolik let!
Všechno bylo dokonalé.
Francouzská vína.
Švýcarské sýry.
A mnoho a mnoho dalšího.
Byl to skoro zázrak, vidět všechny ty delikatesy takhle pohromadě.
Pán domu zatím pokuřoval v kuřárně s hosty.
Nikdo se neopozdil.
Jeden vedle druhého se těšil.
Novou práci se patřilo oslavit.
Co práci, poslání!
Hospodyně popadla tác s aperitivem.
Dveře otevřel vojenský sluha.
Někdo pronesl přípitek.
SS Hauptsturmführer Rudolf Höss právě převzal velení Konzentrationslager Auschwitz.

Byla to náhoda, že nás Mistr navštívil právě ve čtvrtek, kdy vařila Marta. Sudé dny byly její, liché jsem vařila já. (Lazar se staral o dřevo. Ke kotlíku jsme ho nepouštěly, dovedl připálit i maces.) Ale tak už to holt chodí. Přišel ve čtvrtek a přitáhl sebou dva tucty lidí, Marta toho měla až nad hlavu a já… nedošlo mi to. On opravdu uměl mluvit tak, že člověk zapomněl na všechno. A protože mají učedníci trochu selektivní paměť, v evangeliu je Marta už navždy jako přízemní hospodyně a já jako nepraktický snílek.
Kdyby přišel ve středu, bylo by to naopak.

„Víte jaká je podstata pohostinství?“ zeptal se Walter Frey několika svých dětí.
„Musíte jim nabídnout sůl a chléb. Pohostit je tím nejlepším, co máte doma. Nabídnout jim své dcery a vojska. Pak je můžete nechat přísahat. Splnit přesně to co vy chcete.“
Jeho hlas řezal. V místnosti bylo cítit víno s železitou příměsí.
„A co udělat, pokud vás podrazí, pokud vám nedají co slíbili? Znovu je pozvěte. Znovu jim nabídněte chléb a sůl, dokonce jim znovu nabídněte i vaše dcery a vojska.“
Z podhradí se stále ozývali výkřiky.
„No a pak, to co musíte udělat, udělejte rychle, rozhodně a pořádně.“

Remus Lupin byl dobrý hostitel. Zato Sirius Black byl příšerný host.
Objevil se u něj uprostřed noci jako pes, roznesl bláto po celém domku a kompletně vyjedl všechny zásoby.
Trávil neskutečné množství času pod sprchou, takže na Rema nikdy nezbyla teplá voda.
Měl rozčilující zvyk prohřívat se tak blízko u krbu, že ho Remus musel několikrát hasit.
Do komory si nastěhoval hipogryfa!
A hlavně, nikdy nic nevrátil na své místo!
Když ho ale Sirius už potřetí za noc probudil svým křikem, Remus ho k sobě přitiskl a zjistil, že mu nic z toho vlastně nevadí.
Jen když ho má zpátky.