Vetřelec

Na to, aby ji dostal švihem svého ocasu, byl vetřelec příliš malý. A teď již hořel v plamenech. Zvládla to. Přežila. 

Vrátila se k druhému rozstřílenému vetřelci. Jeho kyselina rozleptávala zemi, ale s dírou v hlavě již byl také mrtvý.

Tady už nemusí bojovat.

„Základno, tady Eremi. Hlásím kontakt s vetřelci. Tři jsem zabila, nebyli ještě úplně vyrostlí. Vylíhli se z lidí, které sem dovezl David. Bohužel jsem musela i zabít dva lidi s vetřelcem v pokročilém stádiu. Informaci o Davidovi mi ještě stihl poskytnout jeden z nich.“

„Vyčkej na místě a čekej na další pokyny. Brzy se ti ozveme."

Vetřelec byl již poblíž u ní, ale neviděl ji. A ani asi necítil. To už by byl přímo na ní. Maskovací celta ji spolehlivě kryla.

Musí jednat rychle. 

Trhnutí celtou a dva rychlé výstřely.

Mířila přesně. Tvor se zhroutil na zem. Můžeš si zpívat „Jdu s děravou hlavou,“ pomyslela si. Na víc čas neměla, ještě tu byli dva další. Slyšela jejich vzteklé skřeky a už je i viděla přibíhat. Prvního pokropila intenzivní střelbou, která trhala menšího vetřelce na kusy.

Druhý se k ní blížil z opačné strany. Věděla o něm, čekala až se přiblíží.

Teď! Žár ohně z plamenometu zabíjel.

A pak, chtělo se jí začít panikařit. Ale vzpomněla si na starý trik, co ji naučila matka – mysli na svou ponožku a dýchej, klidně, tiše, nemůže se ti nic stát. Kdo má nohy v teple přežije.

Ponožkový trik zabral, uklidnila se.

Uložila se tedy pohodlněji na bok, zbraň připravenu k okamžitému použití, sleduje při tom stále tečky na monitoru. Blížily se.

Věděla, že by ji vetřelci nemuseli najít, maskovací celta spolehlivě zakryla tělní teplo a snad i všechny pachy vycházející z člověka.

Čekala.

Bylo dobré, že vetřelci nepostupovali spolu. Šanci na přežití stále má.

Jeden se blížil směrem k ní.

Přistoupila k poslední živé ženě.

Podívaly se na sebe.

Slova byla zbytečná. Ženě bylo jasné, co ji čeká.

Eremi na ni namířila svou zbraň.

Žena kývla hlavou. Milosrdný žár a plamen ji zahalil do chrámu smrti.

Tentokrát nikdo nekřičel, neprosil o milost.

Ruka s plamenometem ani tentokrát dívce neklesla.

Uvnitř to však pro Eremi bylo mnohem těžší.

Smutek přehlušil zvuk z monitoru. Pípnutí. Jedno, druhé, třetí. Na kraji displeje, ale pohybující se k ní.

Skočila co nejdál od těl a znovu a ještě.

Co nejdál od místa.

Musí se skrýt.

Vypla zvuky monitoru, rozbalila maskovací celtu, natáhla se pod ní.

Postoupila sotva pár desítek metrů a na monitoru jí pípla výstraha z dronu. Malá nepatrná tečka, obdobně jako předtím, kdy našla prvního nakaženého člověka.

Přidala do kroku, aby zjistila, co ji čeká za hřebenem. Těla v rozbahněném rybníčku poznala už z dálky. Tiskla se k sobě jako slepice v kurníku. Jen jedno z nich ale bylo živé, aspoň tedy podle signálu z dronu.

Čím více se přibližovala, tím více bylo jasné, které to bude. Roztrhané hrudní koše dvou mužů a jedné ženy vypovídaly jasně o tom, co se tady stalo. Ale kde jsou jejich hostitelé? A jak mohou být velcí?

Pokračovala dál se stále stejným výsledkem – klid. Nikdo se neobjevil. Ani člověk, ani vetřelec.

Ani dron neukazoval přítomnost někoho živého. Čas se zastavit a trochu se občerstvit. Vytáhla připravený sendvič s trochou slabé kávy. Káva jim pomalu docházela a vypěstovat novou – na to zatím moc času nezbývalo. Jiné zemědělské plodiny byly důležitější.

Priority tady byly jasné, nejdříve zabezpečit komunitu před vetřelci, zajistit dostatek jídla a solidní ubytovací podmínky. Vody naštěstí měly dostatek. A káva – ta prostě neměla příslušnou prioritu. Zvláště, když se jim příliš nedařilo pěstovat čaj. Neměli to tady jednoduché....

Je čas prozkoumávat dále, probrala se s chmurných myšlenek.

Eremi pomalu pokračovala dál v průzkumu. Rozšířila poloměr o dalších 500 metrů.

Přemýšlela, co bude dál. Kolik nakažených lidí tady ještě najde? A půjde z nich někoho zachránit? Jedno bylo jisté, žádné nóbl řešení při nalezení dalšího člověka neexistuje. Pokud bude vetřelec v člověku příliš velký, bude ho muset znovu spálit. Pokud bude ještě malý.... těžko se teď rozhodnout, zda by to stihla na základnu nebo... 

Nejhorší, co mohlo nastat, by bylo potkat již vyvinuté vetřelce. S těmi malými by si snad poradila. S většími. Radši nemyslet. 

Raději znovu zkontrolovala zbraň  i displej monitoru. Dron zatím nic dalšího živého neobjevil. 

Byla smutná.

Věděla, že to, co udělala bylo správné. Věděla, že se nebude nikomu muset ospravedlňovat těmi ubohými slovy - v dobré víře jsem to provedla.

Musela je spálit. Muže i vetřelce v něm. Jiné řešení neexistovalo. Na daném místě a v daném čase nebyla jiná možnost. 

Musí však žít a jít dál. Otázky útočily. Kolik takových mužů nebo žen ještě ta svině David poslal? 

A musí také informovat ostatní. Zapnula komunikátor a podala zprávu na ústředí. Povolení pokračovat v průzkumu získala nečekaně rychle. Nebezpečí bylo příliš velké a mohla mu být blízko, aby je dokázala zlikvidovat. 

Rozšíří tedy poloměr průzkumu.  

Eremi stiskla spoušť plamenometu.

Muž řval bolestí a hrůzou. Umíral. A vetřelec v něm s ním.

„Napovídal vám pohádku, kterou jste chtěli slyšet. Řekl vám jen to, po čem jste toužili. Podvedl vás. Je mi to líto,“ mluvila dívka na hořící svíjející se postavu.

„Moc je mi to líto.“

Teď už jen smutně pozorovala spálené torzo postavy. Nemohla jinak, nemohla splnit jeho sen. Zemřel by stejně, smrtí ještě horší a tvor v něm by pak zabíjel dál.

Věděla, že android dokáže být velmi přesvědčivý. Že je velmi chytrý, obelstil jej a poslal na smrt jen proto, aby poškodil jejich komunitu.

„Jestli v něco věříš, můžeš se pomodlit. A pak nám zkusit pomoci. Nemohu tě již zachránit. Je v tobě vetřelec, příliš velký na to, abych tě stihla dopravit někam, kde by ti pomohli.“

„Co? Cože?“ Muž se tvářil vyděšeně a zmateně.

„Řekni, kde jsi se tady vzal?“

„Já, já nevím. Mám to jako v mlze, usnul jsem, David mě převezl, říkal, že tady budu v bezpečí. Že najdu další lidi.“

„Byl jsi sám?“

„Bylo nás jen pár. Říkal, že stačí hledat cestu a najdou nás. Nic víc.“

„Ale!“ Teď, teď mu to došlo. „Já, já chci žít. Prosím!“

„Omlouvám se.“