DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Ten den se nesnažil schovat před deštěm. K tomu dni déšť prostě patřil. Vzpomínal na ten den před dvaceti lety, den, který měl být úspěšný, ale skončil naprosto tragicky. Od chvíle, kdy se královi narodila dcera, země pomalu krvácela. A dneska vykrvácela úplně. Královi se totiž narodil syn.

Nejspíš ten chlapec vůbec nebyl jeho. Královně, jeho druhé ženě, to lze vyčítat jen těžko. Koneckonců, přivedla na svět dědice. A že to ve skutečnosti nebyl králův syn? Na tom nezáleželo. Dítě bylo prohlášeno následníkem trůnu, jeho otec nikoho nezajímal. Kromě jedné dívky. Kromě dívky, která uprostřed lesů pomalu plánovala státní převrat.

Maddie headed towards the hotel.
"Your spa appointment is confirmed, m'lady," the receptionist greeted her.
She nodded. Fivestar accomodation was unusual for a mission, but all cover identities weren't created equal. This one had extra perks. And dangers to match.
She threw herself to work in her room - checking, double- and triple-checking her documents, IDs, credit cards, bills, handbag and pocket litter.
Then it was time for her full service styling session at the spa.
As she descended the lobby stairs in the evening, she barely recognized her image in the mirrors.
Maddie was dead, replaced by Lady Maeve Henderson.

Z obtěžkaných listů se svážely krůpěje včerejšího vydatného deště.
Nohy se mu bořily do zvlažené, mlaskavé hlíny, zatímco se vzpíral ostnatému šlahounu kolem svého krku. Trny, před kterými nebylo úniku, se mu zarývaly do kůže. Vazká, bělavá tekutina ze syrového nitra rostliny s půvabnými kvítky mu vklouzla do žil a smísila se s jeho vlastní mízou.
Svaly po chvíli zápasení nenávratně ochably v náručí popívané rostliny. Ta si prostředek svého vytouženého obrození přitáhla blíže k sobě a slastně rozevírala poupata, protože už se dlouho necítila tak živá a mrtvá zároveň.
Havit už se do své vesnice z lovu nikdy nevrátil.

Blížila se bouře.

Ohlédl se na hraběte, který plný vzrušení chodil kolem lůžka, kde ležela Ona. Igor byl zvyklý na ledacos, ale to, že hrabě trval na tom, že porcovat ty dívky bude sám, to ho poněkud znepokojilo.

"Poněkud zvláštní začátek vztahu," pomyslel si Igor. A uvědomil si strašné opomenutí. Zapomněli ji přivázat.

"Bháne...," začal, ale v tu chvíli do aparatury udeřil blesk. Otevřela oči.

Halou se rozlehl vzteklý ženský řev a mužský bolestný sten, jak hraběti zarazila dlouhé nehty do očí. Možná ji složili z těch nejkrásnějších dívek, ale stejně se zrodilo monstrum.

Igor se rozběhl pro svůj ranec.

"Ta dnešní mládež vůbec neumí vraždit."
"To je fakt, minulý týden jsem našla vraha v ložnici. Když jsem se probudila, začal se mi omlouvat."
"Pamatujete si na nás? To byly panečku jiné výsledky."
"Někdo by je to měl naučit."
Všichni kolem stolu se rozesmáli.
"A jak prosimtě? Chceš si otevřít školu pro vrahy?"
"Proč by ne? To přece není tak špatný nápad..."
"Protože by byl zázrak, kdyby se ti do ní vůbec někdo přihlásil."
"Škola pro vrahy. Vždyť už ten název všechny odradí."
"To je fakt, chtělo by ji pojmenovat nějak zajímavěji. Po někom slavném. Co třeba škola Jacka Rozparovače?"

His heart was singing and brain was on fire. His whole body was shivering with anticipation. The day finally came. It felt like a miracle, seeing Him here. And now, they will finally be reborn. New life. Just as he promised.
Daniel turned off the camera and walked towards Satan, who was holding Phil's unconscious body in his muscular arms. Dan smiled a little, watching Phil's half-naked body covered in paint that looked like a fresh warm blood.
"It's time, love," he whispered while caressing Phil's hair. He planted a kiss on his husband's forehead. "It's time to go home."

Ne pokaždé kvůli svému původu trpěl jen Ježíš:
"Vždycky jsem chtěla mít dceru." zasnila se jednou jeho manželka, když mluvili o společné budoucnosti. A protože ji Ježíš opravdu miloval a v cuku letu jí plnil vše, co jí na očích viděl, hned ho něco napadlo. Jelikož jako malý musel číst bibli alespoň třicetkrát vpomněl si na Evu a Adama. Když šel spát, svěřil se s plánem svému otci a už se těšil, jakou jeho žena bude mít radost.
To ho ale nenapadlo, že nebude vůbec nadšená, když ráno najde svého muže s obvázanou hrudí a nahou cizí ženskou v bytě.

Necítil se vůbec dobře. Už od rána mu bylo špatně a ani za nic si nemohl vzpomenout, kdy a jak šel večer předtím spát. Měl horečku, ale kůži mu pokrývaly kapky ledového potu. Chrčivě se rozkašlal a s údivem spatřil, jak jeho ruku skropila sprška krve. Ještě se stačil vpotácet do koridoru ze skladiště, když klopýtl a skácel se k zemi. Do hrudi se mu zaťal trn bolesti, srdce mu vystoupilo do krku a celé tělo se mu křečovitě roztřáslo. Ucítil pohyb, uslyšel ošklivé křupnutí a hrudník mu explodoval ve změť kostí, masa a krve.
Koridorem se rozlehl nelidský skřek.

Na vrchol její nejoblíbenější věže směli jen při výuce.
Když ale bylo v nebelvírské společenské místnosti příliš rušno, sedávala tu a četla si.
O Velkém třesku, vzdálených galaxiích a astronomech nacházejících v temném vesmíru světlo hvězd i poznání.
Hvězdy na ni shlížely a viděly zrození vášně.

Na vrchol té nejvyšší věže vyběhla.
Ramena se jí třásla vztekem.
Jak mohli?!
Hleděla na souhvězdí Andromedy a něco v ní umíralo.

Na vrchol Astronomické věže přišla přemýšlet.
Pozorovala nejjasnější hvězdu na obloze, alfu Velkého psa, a pak se rozhodla.
Přidá se k nim.
A hvězdy viděly, že se v ní opět zrodila odvaha.

Když Valar dokončili Ardu a vypořádali se s Melkorem začali se mírně nudit. Proto se rozhodli stvořit další světy. Každý si vzal na starost nějaký. Ulmo stvořil modrou planetu plnou moří, Yavanna vzala želvu, čtyři slony a na ně postavila placku, atd. Ne všichni však měli stejné nadšení a talent pro věc, ne všechny světy byly povedené.

Nienna si dlouho nevěděla rady, ale nakonec sáhla po tom, co jí bylo nejblíž. Všechny rány a smutek Ardy. A tím stvořila planetu, na kterou se ani slunci nechtělo svítit a na jejíž obyvatele se vykašlaly i vývojové síly. Tak Nienna stvořila Vogony.

„Vítku! Kde jen ten kluk zas může být,“ bručí stará Máří a ztěžka se zvedá. Dnešní větrný den se studenými přeprškami jejím bolavým kloubům nesvědčí. Šourá se k téměř vyhaslému topeništi.
„Zas nenanosil dříví ani vodu. Určitě v čeledníku poslouchá Ctiborovy báchorky o rytířích,“ zlobí se chůva. Myšlenky jí přeruší nezvyklé zanaříkání. Stařena naslouchá a pak se vydává směrem, odkud slyší konejšivý chlapecký hlas. Na Vítkově kazajce leží pánova fena a v úžlabí jejího těla tmavší uzlíčky. Fena dychtivě pije vodu z chlapcových dlaní a dojatá chůva slyší jeho šepot: „Až je vycvičím, nebude v celém kraji lepší lovecké smečky.“

Znala jsem jednoho kluka, byl to takový ten fajn týpek, co si nepotrpí na klišé. Tenhle kluk míval strýčka, vždycky o něm mluvil jako o milovaném, on se ten strýček zabil na motorce, nedávno. Ale byl to uznávaný umělec, jeho nejslavnější obraz se jmenuje Dítě. Není tam nic. Jen bílé plátno a téměř neviditelná jizvička, na kraji, ten kamarád mi ji musel ukázat, sama bych si jí nevšimla. Přesto ten jeho strýček onu nepatrnost maloval dlouhé měsíce, nosil si plátno s sebou do nemocnice. Tam, jak se rodí děti. Poslouchal první křik právě narozených lidí.
A pak zachycoval tnutí zrození.

Tohle bude zábavné.
Máme 21. století, kde se homosexualita přijímá už v pohodě.
Zároveň je to století, kdy se náš svět spojil s tím druhým po tisíci letech oddělení. Velká věc. Hlavně proto, že teď existuje v našem světě i magie a přišlo hodně nových bytostí. Xenofobie a uprchlická krize nabývá nové podoby.
I u homosexuality je nový boom. Nebo aspoň nastane, až se přijde na to, že spolu můžou mít dítě dvě bytosti stejného pohlaví. Tedy pokud ovládají magii a dokáží podstoupit jistý magický rituál.
Některé děti prostě nejsou počaté sexem, ale magií.
To je zázrak zrození rasy Sylvaticů.

První dítě se narodilo, když shořel zámek s jejím otcem. Byl překvapený.
Druhé a třetí dítě nedonosila. Utěšoval ji.
Čtvrté dítě se narodilo mrtvé. Pojal podezření.
Páté dítě zemřelo po půl roce. Zavřel ji do věže.
Šesté a sedmé dítě se narodilo mrtvé. Nechal ji hlídat den a noc.
Osmé a deváté dítě se nedožilo jednoho roku. Začal vinit ostatní.
Desáté dítě…
Dětský, silný křik se nese místností.
„Je to zdravý chlapec!“
Paže ve stříbrné zbroji ho berou a odnášejí z místnosti. Nemůže s ním ani zůstat.
Alespoň něco svému synovi daruje, jeho jméno:
„Viserys!“ Křičí za mužem ve zbroji.

Mlha v jejích očích pomalu ustupovala polednímu slunci zářícímu skrz rozbité sklo. Místnost znovu získala původní tvar, na čtyřech zdech se nejistě formovaly nesčetněkrát přestříkané graffiti, deka pod ztěžklým tělem škrábala o nekonečnými vpichy poničenou kůži.
A mezi nohama se začínala probouzet tupá bolest.
Hlavou jí problesklo tisíce otázek, ona je však všechny vytěsnila. Nechtěla přemýšlet o budoucnosti, protože starost rodičů o její budoucnost ji nakonec vyhnala z domu.
Zavřela oči.
Mnohem později, když spěchala z první práce do druhé a dumala nad nejlepší školou pro svého dvouletého syna, vzpomínala na ten okamžik jako na chvíli, kdy život dostal smysl.