DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Dívá se k obzoru, kde v sluneční záři zapadá loďka, paprsky kreslí si po hladině, pohlcují moře.
Vlny odnesou všechny kožešiny, zbraně i šperky - odějí se do vzácné kůže, uchopí hladovými ústy těžké kladivo a ponoří ho až na samé dno, do vlasů a vousů rákosí vplete si kroucené šperky, i ty z Anglicka a Irska.
Loďka tiše skřípe, dívka s copy tiše pláče, chladný vzduch tiše šumí a tvář je v ohni nezřetelná.
Plameny pohlcují hrdinného válečníka, žal pohlcuje jeho milou, voda pohltí nakonec jejich duše.
Křik ptáků.
A ona se dívá, dívá se a nikdy již se nerozletí.

Vrátil se.
Nakoupil půdu. Usadil se a oženil.
Myslel, že dokáže zapomenout.
Na Isabellu Seymour, zbožnou manželku uznávaného lékaře. Na nemoc, která nebyla tím, co zlomilo jejího ducha.
Na Sheilu Greenwood, prostou číšnici ze Soho. Na odchod bez jediného slova
Na Ann Hammond, romantickou studentku orientálních kultur. Na plyn a na papírku napsanou kletbu.
Na Jean.
Na dýku ve vlastní ruce.
Nešlo to.
Vrátil se.
Získa dobré místo. Usadil se a oženil
Myslel, že nemá na co zapomínat.
Cizí paměť probouzí vlastní. Tíží jako závaží, táhne ke dnu.
Má se vydat cestou svého předchůdce?
Nebyl by první.
Zavolal o pomoc.

Kyoko se zhluboka nadechla, vyděšená sama sebou, přesto čelist rozhodně zatnutou. Bylo jí jasné, co musí udělat, i když věděla, že ji bude za to nenávidět. Pro Móko-san by ale udělala cokoliv.
***
Sho se udiveně zarazil, protože na rozdíl od minulých záběrů, něco teď bylo jinak. Kyoko cestou k němu prostě... zmizela. Místo toho se k němu blížil anděl, odhodlaný pohled zalitý slzami a upřený přímo do jeho očí. Nedokázal se odtrhnout, ani když se její štíhlé ruce ovinuly kolem jeho krku, ani když padal dolů do prázdnoty.
A pak se anděl schoulil v hořkém pláči, zatímco jeho křídla zčernala.

Vždycky jsem považoval za úžasné, kolik detailů odhalíte, když se přežene post-orgasmický rauš. Jako by vám hormonální tsunami propláchla mozkové závity a zároveň zostřila zrak. I sluch. Pořád ještě pršelo.
Plíživé šourání, provázené občasným zacinkáním skla prozrazovalo, že se v knihovně pod námi diskrétně pohybuje Morty - nejkanoničtější sluha na světě.
Algie potichu oddechoval. Měl vlhké vlasy. A nový parfém – voněl čímsi, co vzdáleně, ale nikoli nepříjemně připomínalo ořezané tužky.
„Dobrá, ty škarohlíde,“ zabručel jsem. „TEĎ už to řekneš?“
Otevřel jedno oko.
„Pořád mě jen rušíš. Zrovna jsem měl rozečtenou Smrt v hlubinách!“
„Pche.“
„Tak jo,“ zamračil se. „Mám tě rád.“

Nemluv s cizími.
Když u vás někdo žije několik měsíců, není cizí. Kromě toho ji jeho zvláštní oči pozorovaly se zájmem. A usmíval se na ni, jenom na ni.
Nechoď do jeskyní.
Nepůjčuj si svítilnu. (Baterie byly slabé.)
Takže si půjčila svítilnu a zmizela v jeskyni. S ním. Když je vám šestnáct, uděláte pro hezký úsměv cokoliv.
Světlo vykusovalo obrazy ze tmy.
Třpytící se krápníky.
Oči plné něhy.
Tma.
Baterie definitivně umřely.
Panika.
Tichý hlas.
„Neboj, já ve tmě vidím.“
Letmý polibek.
Objetí.
Z jeskyní se vynořili až k večeru.
Od toho dne se vodili za ruce i na veřejnosti.

Temnota se plíží a už už po něm natahuje své slizké pařáty.
Jack nemůže dýchat, a i kdyby mohl, nenašel by v sobě dostatek odhodlání. Snáší se dolů, do nikdy nekončících hlubin plných utrpení a smrti.
A pak najednou poblíž stojí Ianto a Tosh a Owen a Steven, tolik lidí, s prázdnýma očima a jako kdyby křičeli: Je to tvá vina!
Avšak je to Jack, kdo se probudí s výkřikem.
Než stačí rozpoznat interiéry TARDIS, připadá si nevýslovně ztracený.
Pak ho ale Doktor obejme a vtiskne mu polibek na čelo.
Nikdo z nich stále neřekne ani slovo.
Žádná nejsou třeba.

http://a-totalita.livejournal.com/23193.html

Vodák zpívá nejčastěji u táboráku. Text jeho písní je plný nebezpečných situací nebo vášnivé lásky, většinou však obojího současně. Kromě toho jsou vodácké popěvky typické svým smyslem pro absurditu.
Po několika hodinách strávených na voleji popadne vodák kytaru a chlubí se, jak právě hrdinně zdolal divoké peřeje. Zpívá o tom, že se obává náhlé smrti v temných hlubinách, aniž by mu vadilo, že v řece je vody sotva po kolena. Dokonce v mihotavé záři ohně vyznává nehynoucí lásku horkokrevné míšence Mabel; jeho plavovlasá dívka Máňa sedí přitom vedle něj a nejen, že mu jednu nevrazí, ale ještě zpívá druhý hlas.

Na trhu nad vejci zaslech jsem známé mi jméno,
té noci vzpomínky dávné mi bránily spát.
Před ránem věděl jsem pevně, že musím to zvědět,
v Herculaneu zda sídlí můj někdejší druh.
Tak jsem ho vyhledal; dveře mi otevřel v tóze –
on si svou dvacítku odkroutil, ne jako já!
Objal mne, políbil. Chvěla se pod námi země...
to v těchto končinách běžné je už řadu let.
Vedl mne k pohovce, se smíchem nalil mi vína,
o dnešcích, včerejšcích, zítřcích hned zapředl řeč.
Co sejde na zítřcích. Jsem s ním a země se chvěje.
Do zítřka Vesuvu láva snad pohltí nás.

"Mami, jaký byl vlastně táta?" zeptal se Sobislav u večeře. Podávala se námořnická omáčka s kousky vařených lýtek, s přílohou z mořských chaluh.
"Tvůj táta?" zamyslela se Lantheila. "No, určitě to byl fešák - daleko větší než ti opilci, co tudy normálně plují. Taky bych řekla, že byl na člověka dost statečný; dokonce se vrhl za svým kamarádem, aby ho zachránil před tetou Gallandëií, jen si to představ."
"To mi připadá dost hloupé."
"Takhle bys o tátovi mluvit neměl; i když ano, bylo to hloupé. Jenže mně tenkrát připadal jako hrdina."
A taky chutnal po zralých malinách, povzdechla si siréna zasněně.