DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Smrť se posadil na kámen ve strži. Zatímco přejížděl brouskem po kose, čekal, až se věci dají do pohybu.
"V tomto souboji jsem ruku své lásky vyhrál čestně a odvážně. Přiznejte svou porážku a ušetřím váš život."
Muž se na skalním převisu vší silou držel.
"Nikdy," pronesl s odporem.
Výkřik. Tupý zvuk dopadajícího těla na dno strže.
DNES TY, zaznělo hlavou mrtvému.
"Drahá, jak jste to mohla učinit?"
Muž se pomalu vysápal nahoru, zatímco jeho společnice pozorovala tělo dole.
"Takhle," naznačila.
Duch zabité lišky se odevzdaně vydal vstříct Bledému jezdci. Svržený muž se pošramocen s námahou odvalil z jejího těla.

„Nechoď dcero, nechoď na jezero,“ matka dceru zapřísahá.
Však vodník pohledný sladce líbá. Dívka vlasy splétá, prádlo v uzlík váže.
Šatečky z vodních pěn v den svatby obléká. Samodruhá.
Syn oči matčiny má. Kůži jemně zelenou.
Otec přešťastný rodičce lekníny dává, náhrdelník třpytivý.
***
V kraji nemoc děti kosí. Matka marně o pomoc prosí.
„S vodníkem, dcero, dítě máš. U něho pomoc hledej!“ stará ulevit odmítá.
Dítě umírá. Pohřební zvyk rodový zničí málem vodníkovo manželství.
„Ženo má, odpusť, žádám tebe. Krutý jest rod můj. Lepším ty děláš mne. Lásko má,“ vodník na kolenou žádá. Pláče.
Žena tváře uslzené hladí. Slunce zapadá.

Udělal toho tolik, ale stejně  to nestačilo. Všemi chapadly pohladil svou umírající milovanou. Povzdechl si a pohlédl naposledy na svou planetu. Pak znovu na svou milovanou, usmál a zmáčkl několik tlačítek. Jejich loď se otřásla, zatímco veškerá energie vybuchující planety se přenesla do přístroje, kterým ji doufal zachránit.
Ale ani to nestačilo. Tak zmáčkl další tlačítka...
Spálil svou planetu, celou sluneční soustavu, pak několik galaxií. Ale nakonec jí zachránil. Jeho láska žije. Jen celý zbytek jejich rasy už neexistuje.
“Zemřeme samy v hlubokém vesmíru...” řekl své milované, když se probrala.
“Ale předtím prožijeme krásný život,” odpověděla.
“Spolu, navždy,” usmála se.

Smrt má pro lidi slabost. Připadají jí fascinující. Přichází k nim a pomáhá od bolestí a strachu. Každému bez rozdílu.
Ale nese v sobě i hlubinu, kde ukrývá žal pro toho, komu pomoci nemůže.
Smrt je romantička. Když k ní Orfeus přišel a žádal ve jménu své lásky k Erydice pomoc, podívala se mu do očí. A nedokázala odmítnout, i když tušila, že na něj nečeká dobrý konec. Se slzami v očích souhlasila, že se ho nikdy nedotkne. Vydal se do podsvětí. Promarnil svou příležitost. A staletí plynou. Bez Eurydiky.
Jak ráda by mu Smrt poskytla dobrodiní svého doteku. Nesmí.

Přál si umřít v poušti. Duny by ho zakryly, propadal by se níže a níže do písečných hlubin. Slunce by pálilo - propalovalo by ho až na kost.
Tak jako jeho oči.
Bylo by krásné před smrtí vidět ještě jednou jeho oči, zcela se utopit v pronikavém temnu. A kdyby mohl žádat až příliš - přál by se ho dotknout. Alespoň letmý dotek. Polibek na čelo. Polibek na rty upřímného přítele, toho jediného, který za ním po celou dobu stál.
Ali. Kde teď jsi, příteli?
Přál by si vrátit se. Být s Alim v poušti a třebas tam i zemřít.
Ali?

„Haló! Richarde!“
Richard seběhl k cele.
„Co chceš, ufňukánku?“
„Pusť mě ven, moc tě o to prosím. Budeme zase spolu, jako dřív. Pochop, já bez tebe nemůžu být. A ty beze mě taky ne. Tak mě, ve jménu naší lásky, pusť!
Richard mlčel.
„Copak ty už mě nemáš rád?“
„Nic jsi nepochopil. Já mám rád jen sebe a ty už ke mně nepatříš. Nepotřebuji tě. Ani tady ne. Sbohem, Rišánku.“
Naklonil se skrz mříž, jako by chtěl svého vězně naposled políbit, a vrazil do něj dýku. Pak vyšel zase vzhůru, ze dna své duše, kde právě zabil svou lepší stránku.

Ó jak tě zbožňuji! Tvé nekonečně dlouhé nohy, které se zelenají jako něžná květinka po letním deštíku. Tvůj pevný stisk, který nasvědčuje, tomu, že i ty opětuješ mé city a vášeň, kterou přímo planu. Tvé tělo! Za celý život jsem neokusil nic tak skvostného a nikdy již takovou nádheru nepocítím. Vím, co mě čeká, ale naše láska je silnější než obavy o moji budoucnost. Vrchol našeho spojení se blíží. Zalykám se slastí a naposledy pohlédnu do tvých očí. Když se do nich dívám, mám pocit, že se utápím v nekonečných hlubinách. Pak mi jediným pohybem utrhneš hlavu a já umírám.

Farku, mladý nadějný bojovník, se právě vrátil ze své první samostatné výpravy na Šaj-Hulůdovi. Protáhl se přes filtrovací uzávěr do síče, a ještě nabytý sebedůvěrou z předešlých hodin přistoupil k Eafim a požádal ji, zda by mu hlídala vodní kroužky. Přijala je.
Půl roku nato se vody jejich kmenů k všeobecné radosti slily a za další čtyři roky už byla Eafim trojnásobná matka.
Farku dál vyrážel do hloubi pouště pro koření či s Muad'Dibem na útoky na Harkonnenská léna.
Jednoho dne se z pouště nevrátil Farku, jen šest litrožónů vody.
Eafim si lehce nařízla krispelem oční koutky. Fremeni jinak nepláčou.

Odpočívala na mezi s krajícem chleba, když přišel Sancho.
"Krásná paní, nesu vám psaní od mého pána!"
"Pro mne? Od pana Quijana? Co mi může chtít? Přečti mi to, neumím číst."
"Má zbožňovaná Dulcineo (to jsi ty, on ti tak říká) vydám se na moře, zkrotím pro Vás piráty a najdu smrt v hlubinách; budu bojovat s proradným čarodějem ... "
Po čtvrt hodině jej zastavila. "Vyřiď pánovi," usmála se, "že po něm nechci nic z tohoto dlouhého seznamu. Mám pro něj však jeden velký, takřka nesplnitelný úkol, v němž se může osvědčit jako ten nejlepší a nejchrabřejší. Ať si mne vezme."

Je to nemorální! Je to ohavné! Je to... zakázané!
Ale já ho přesto miluju.
Já, největší sukničkář celého tábora a zamiluju se do muže. A jako by to nestačilo, jedná se navíc o našeho kaplana.
Vždy téměř roztaju, kdykoli mě oslovuje: "Hawkeye", tím svým jemným, něžným hlasem.
V ten moment je to pro mě celý svět.
Někdy si dokonce přeju, abych byl žena a Francis nebyl kněz. Jen si to představte, mě jako ženu. Kdybych už nebyl zamilovaný, asi bych se zamiloval právě teď.
Jenže tohle soužení je pomalá smrt v hlubinách mojí duše.
Ach, Francisi, kdyby bylo všechno jinak...