Imaginárium

Jmenuji se Sobi. Vlastně Sobislaaw, ale Sobi zní líp. Každý mi tak říká.

Moje matka byla lirynuská siréna a můj otec námořník. Sirény námořníky žerou. Moje matka s mým otcem nejdřív měla mě - a pak ho sežrala.

Víc toho ze své minulosti nevím.

Neznám ani svou budoucnost - ne přesně, žádné detaily. Vím, že má cesta povede k lásce a ke smrti. To je vše. Vím, kdo byli mí rodiče, že budu milovat a že zemřu. Bojím se toho, co přijde kolem, ale má vůbec smysl se bát? Zemřu.

Jmenuji se Sobi a jsem postavou v příběhu, který ještě nebyl napsán.

"Hele, co se dneska děje s Wendy?"
Ačkoli by mnozí řekli, že lekce kouzlotkalectví v sobě zahrnují dostatečnou dávku zajímavosti, aby zaujaly učně školní problematikou zcela nedotčené, opak byl pravdou. Kouzlotkalectví je sice super, ale sebelepší škola je pořád jen škola.
"Prý se včera chytla s Paetrickem," naklonil se Erik ke spolužákovi.
Probíraná osoba vrhla přes třídu po Paetrickovi výmluvný pohled plný jistě zcela oprávněné zloby, jejíž příčina zůstávala utajena.
"Jo, vypadá to, že mezi hlavními elementy této záležitosti došlo k nějakému tření."
"Já ti nevím; podle toho, jak se tváří Paetrick, spíš k žádnému tření nedošlo," uchechtl se Erik.

Císařská večeře se neodehrávala potichu; takové večeře se nikdy neodehrávaly potichu. A koneckonců, ani nepatřily jen císařské rodině, protože všechna šlechta, která se dnes večer u stolů sešla, rozhodně nebyla s císařem spřízněná.
Hlavním chodem byla nadívaná klepeta korýšů. Jediný, kdo se na ně s chutí vrhl, byl nejstarší syn pána Gallena z Djersku. Poněkud obtloustlý chlapec stačil spolknout přesně čtyři sousta, když se s pátým v puse skácel k zemi; u úst měl pěnu.
"Řekl bych, že nyní se nástupcem rodu stává Gallenův bratranec Setchal, nemám pravdu?" oslovil císař nevzrušeně svou ženu a odsunul od sebe talíř s klepety.

"Přátelé, kolegové. Sešli jsme se dnes kvůli problému, který sužuje naši Univerzitu několik posledních týdnů a stal se již nezvladatelným."
Arcimistr se rozhlédl po shromážděných kouzlotkalcích. Všichni věděli, o čem je řeč - o zdivočelých knihách, které ožily nepovedeným kouzlem jednoho z učňů. Zprvu krotké knihy ale byly čím dál agresivnější, až se dveře do knihovny nedaly otevřít bez rizika úrazu.
"Arcimistře," ozval se jeden z kouzlotkalců, "kolik knih je vlastně v knihovně?"
Arcimistr se odmlčel. Odpověď - stovky a stovky svazků - stejně znali všichni.
"Je třeba nehledět na množství a postavit se k nebezpečenství čelem. Takže, přátelé a kolegové - na ně!"

Tanik pohnul mříží; ozvalo se zaječení, jakého by se i banshee polekala. Kočičí mučírna hadr.
"Co? Co je? Co se děje?" probral se strážný.
"Pravidelná servisní kontrola, pane. Tyhle panty si přímo naříkají o promazání, doslova. Jestli mohu-"
"Ne! Rozhodně ne. Nechte tu mříž na pokoji a jděte kontrolovat jinam."
"Jak myslíte, pane," pokrčil Tanik rameny.

O dvě noci později se do chodeb vloupal zloděj. Lákala ho vidina kořisti - korunovačních klenotů. Jedinou překážkou byl ten chrápající starý strážný a pootevřená mříž bez zámku, z níž se loupalo zlaté pozlacení.
Zloděj se neslyšně přikradl k mříži a lehce s ní pohnul.

"Myslím, myslím, nevím dál, co bych ještě udělal..."
Bůh Kwakalosiwae procházel lesem a hlava mu těžkla myšlenkami. Svět kolem teprve vznikal, ostatní bohové se činili a on byl v půlce tvoření u konce s nápady. Chtělo to nějaký impuls, nějaké pořádné nakopnutí, něco -
Bůh se zastavil a zahleděl se na ještěrku, která se sebevražedným skokem vrhla z větve. Přitom napnula kůži mezi nohama a snesla se plachtěním k zemi..
To bylo ono! Kdyby ta ještěrka mohla opravdu létat, byla větší..., ach, tohle budou lidé milovat!

O několik tisíc let později se k nebi snesl stín. Lidé v panice utíkali.
"Dráááák!!!"

Ta zima byla nekonečná. Už před více než měsícem mělo přijít jaro a nic; pokaždé, když už to vypadalo na oteplení, udeřily znovu o to větší mrazy. Už to vypadalo beznadějně, když konečně přišla, vítaná a očekávaná.
Obleva.
Lidé Ietherie ji uvítali s otevřenými náručemi, tančili a oslavovali. Dokonce ani tání sněhu a rozbahněná země kam jen oko dohlédlo nedokázaly překazit všeobecné veselí.
"Ech, to jsem se prospal," zívl spokojeně Obrhad, když led, v němž byl celou zimu zamrzlý, konečně roztál. Protáhl smyčky svého obřího těla a vydal se do Kersku hledat něco na zub.
Ovšem, ke značné nelibosti místních.

Sloužící letkyně Darja se chystala na schůzku.
Nepodcenila žádnou část přípravy; ten chlapík z Kersku se jí líbil, proč by se na něj tedy řádně nepřichystala? Uniformu vyměnila za slušivé šaty, oči si podbarvila černí, zvýraznila rty červenou barvou z drobné krabičky. I na vlasy se dostalo; půvabně zvlněné kadeře jí spadaly na záda v plavém vodopádu.
A přece na jeden aspekt zapomněla.
Z kouta místnosti se ozvalo zašramocení. Darja se otočila a -
"Tarlyne!"
Pozdě. Křídlatčí mládě nešťastně schlíplo uši a vrhlo po své letkyni nechápavý pohled. Jenže upřímně - sebenešťastnější pohled mohl těžko odmazat ze šatů mnohočetné stopy šedivého bláta.