DMD č. 9. pro 9. 4. 2013. Téma: Vrzavé panty

Vrzající dveře do ložnice je už několik dní doháněly k šílenství. To, co začínalo jako lehké vrznutí, se zvrhlo v odporný skřek, který zaručeně probudil druhého spáče.
„Dneska je jediný den, kdy jsem se mohl vyspat, udělej s tím už něco,“ zamumlal Ondra a přetáhl si přes hlavu peřinu, zatímco Daniel provinile zavíral mučící nástroj.
Když se Ondra vrátil domů, vstoupil do pokoje s úsměvem, přáním dobrého večera a s očekáváním nervydrásajícího zvuku. Úsměv mu na rtech zamrzl. Dveře sice ani nemukly, ale do nosu ho udeřila melounová vůně.
„Řekni mi, že to není, co myslím!“
„Když já nenašel olej...“

Už mě to štve. Sakra. Co je moc, je moc. Sice, pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí, ale na druhou stranu, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Ano, trpělivost přináší růže a všechno chce svůj čas. Jenže já mám nervy v kýblu a ne ze železa. Už jsem skoro ztratil hlavu a stále dokola zpívám tu starou obehranou písničku. Já vím, že ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká. No, nakonec, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale naolejuje-li Julie koleje, či nenaolejuje-li Julie koleje. A jdu je zavřít.

Svýho času jsme se s bráchou na chalupě střídali. V tý době jsem o něj mívala opravdu strach. Nijak zvlášť se nesnažil zakrejvat stopy divokejch mejdanů. V očích měl podivnej výraz, napůl zoufalej a napůl lačnej.
„Mohl bys tam občas něco udělat,“ soptila jsem.
„Například?“
„Uklidit! A namazat dveře, například! Vržou!“
Ukliď si v životě, chtěla jsem mu říct.
Ale netroufala jsem si.
Příště to bylo zase stejný.
Pak jsem jednou přijela a dveře do vypulírovanejch místností byly tichý jak kočičí krok.
„Něco novýho?“ zeptala jsem se po návratu.
„Coby,“ usmál se. „Uklidil jsem.“
O týden pozdějc mi představil Šimona.

Seděla u kormidla a napjatě upírala oči do noci. Za zády tušila obrysy Skřivánka, před přídí člunu se prostírala neproniknutelná tma. Muži mlčeli. Ticho noci rušilo jen šplíchání vln a pravidelné skřípění vesel. A s každým zaskřípěním jí na zádech naskočila husí kůže. Mimoděk se jí vybavila dávno ztracená vzpomínka...
Byla neděle. Zvon odbíjel devátou. Foukalo od moře a padal drobný déšť. Šly s maminkou do kostela. Procházely kolem hostince. Jeho vývěsní štít se kýval ve větru a strašidelně vrzal. Byla na něm postava v černé kápi.
Otřásla se. S každým zaskřípěním byli cíli blíž... A s ním i Jí.

...řekl mi že jeho žena chytá povídavou,
a on z toho mívá potíž s přeplněnou hlavou.
Tak když už chce chvíli klidu
vrže těmi dveřmi,
povídal mi, "zabírá to, zkus to, Pepo, věř mi."
Tak jsem přišel domů a hned sejmul dveře z pantu,
vazelínu řádně setřel, kopírujíc Frantu.
Jenže žena na to přišla a takticky mlčela
tak po týdnu zkroušen jsem se začal mlátit do čela.
Všude v domě válely se jen napsané vzkazy,
jednoho až z toho ticha náhle všechno mrazí.
Když jsme se zas s Frantou sešli, debatu jsem zapřed,
jakápak je "spravedlnost", že jsou ženský napřed.

„Mami, tati, tohle je Ondra…“
Po celou večeři se snažil zahnat svou nejistotu. Stále si nebyl jist, jestli do této společnosti, alespoň první večer, patří. Usmíval se, zdvořile odpovídal na otázky a střídavě pozoroval Daniela a jeho rodiče. Konverzaci vedli poněkud strojenou, ale mnohem nepříjemnějšímu tichu se vyhýbali.
Když zaskřípěly židle a paní K. sklízela ze stolu, po tvářích jí stekly dvě slzy. Položila talíř zpět na stůl a pevně objala svého syna. Danielův otec se zadíval Ondrovi hluboko do očí, načež s Danielem odešli do vedlejší místnosti. Paní K. uvařila Ondrovi další kafe, přisedla si blíž a usmála se.

Choulím se v křesle u krbu.
Celé tělo mě bolí, ale nemohu dopustit, aby mě opět viděl tak bezmocnou.
Slíbil, že přijde.
Čekám.
Vzpomínám.
„Vy jste….“
„Vzpomínáte si na mě?“
„…vrzající panty,“ hlesnu dřív, než se stačím zastavit.
„Prosím?“ zašeptá zmateně.
„Před pěti lety… otcovo výročí… v salonku byly dveře, které ustavičně vrzaly, ale když jste vešel vy, tak nevydaly ani hlásku,“ vysvětlím rozpačitě.
Jeho smích zní jako rajská hudba.
„Hezké jméno, opravdu, ale raději bych zůstal u toho, které mi dala matka.“
„A to je?“
„Francis vévoda z Belfortu.“
„Jako ty dveře.“
Místností se rozezní náš společný tichý smích.

Když se tehdy ve dvacátém roce vrátil bratr z Prahy, měl Havel jako jediný dostatek rozumu, aby se neptal po důvodu jeho časného návratu. Klevetivé vrzání pomlouvačných bab přezíravě neslyšel. Bylo mu jedno, jestli se bratr vrátil s ostudou kvůli zlomenému srdci od vdané cizinky, nebo kvůli sílícímu nebezpečí války.
Ve dvacátém roce ještě Havlův statek disponoval prostředky, ze kterých mohl bratrovi zařídit chalupu. A k chalupě krásnou, šikovnou košíkářku.
Když pominula přímá hrozba vojny, pozdě si Havel uvědomil, že ne všichni dokážou přecházet slova krákavých stařen. Zbývalo než čekat, kdy si bratr uvědomí, kdo sdílí lože s jeho ženou.