DMD č. 9. pro 9. 4. 2013. Téma: Vrzavé panty

Tanik pohnul mříží; ozvalo se zaječení, jakého by se i banshee polekala. Kočičí mučírna hadr.
"Co? Co je? Co se děje?" probral se strážný.
"Pravidelná servisní kontrola, pane. Tyhle panty si přímo naříkají o promazání, doslova. Jestli mohu-"
"Ne! Rozhodně ne. Nechte tu mříž na pokoji a jděte kontrolovat jinam."
"Jak myslíte, pane," pokrčil Tanik rameny.
O dvě noci později se do chodeb vloupal zloděj. Lákala ho vidina kořisti - korunovačních klenotů. Jedinou překážkou byl ten chrápající starý strážný a pootevřená mříž bez zámku, z níž se loupalo zlaté pozlacení.
Zloděj se neslyšně přikradl k mříži a lehce s ní pohnul.

Krade se všude. Města, vesnice i samoty... když si nezabezpečíš majetek, tvůj problém.
Být úspěšným zlodějem není tak úplně jednoduché. Nesmí se zanedbat příprava. Ale to muž schovaný v prohlubni věděl.
Dalekohledem si prohlížel svůj cíl – farmu v blízkém údolí. Tady se sice dveře nikdy nezamykaly, ale bylo zapotřebí věnovat pozornost i detailům. Sklonil dalekohled a spokojeně se usmál.
V noci se vrátil.
Potichu.
Kožené závěsy, na kterých byly upevněné dveře, nezaskřípaly. Samozřejmě.
Ani ty na dvířkách pro psy.
Mousy byl ze čtvrtiny pudl, ze čtvrtiny boxer, z poloviny pitbul... a zcela vystihoval své jméno.
Tichý jako myška.
Tichá smrt.

Hektor sat on his bunk in HMS Destiny, listening to the heavy breathing of his mates. He couldn't help but think about his fiancée, Princess Irys, sleeping just a few cabins away. He was on duty whole afternoon, and when he finally got off, she's already retired into her cabin under the sharp eyes of Lady Mairah Breygart, her chaperone.
It didn't take long for him to decide to sneak into Irys's cabin for a goodnight kiss. The whole ship was creaking and heaving against the waves. But even those sounds couldn't hide the treacherous screech of Irys's cabin door...

Pověz mi, má milá, cos v kostele viděla?
Viděla jsem prve
potok horké krve.
Pověz mi, má milá, co jsi ještě viděla?
Viděla jsem mnicha
odejít do ticha.
Viděla jsem muže
staženého z kůže.
Pověz mi, má milá, zda jsi něco slyšela?
Slyšela jsem dveře
skřípnout v nedůvěře.
Slyšela jsem Osud,
brousil svoji kosu.
Pověz mi, má milá, proč jsi nemlčela?
Proč tvá hezká ústa
nezůstala pustá?
Kdyby jak ta vrata
nešla otevříti,
mohla sis, ty svatá,
spokojeně žíti.
Že však zaskřípala,
smrt se pousmála.
Aby vražedkyni
nikdy nepoznala,
aby ústa v pantech
dívce nevrzala,
vroucí olej dovnitř
matka nakapala.

„Víš, Doktore, já oceňuju, že se o nás tady tak pěkně staráš,“ začala Amelia Pond opatrně.
„Jsem skvělý společník, že?“ skočil jí ihned Doktor do řeči. „A taky kuchař. Co bys řekla na rybí prsty s pudingem?“
„Popravdě jsem jich docela přejedená, promiň,“ dodala provinile, když se na ni Doktor podíval jako ztracené štěně. „Ale umíš je vážně skvěle! Jen je nemusím mít každý den.“
Doktor pokrčil rameny a zatvářil se uraženě.
„Ale je tu jedna maličkost. Od té velrybí pohromy strašně vržou panty v mém pokoji.“
„Tak řekni Rorrymu,“ štěkl. „Jako poslední centurion si s tím musí umět poradit.“

"A můj poslední dotaz. Jak často promazáváte panty u dveří do pokojů hostů?" Zeptá se Erwin majitele už sedmého hostince, který jsme v tomhle městě navštívili.
"Zrovna včera jsme je naolejovali, mlad-"
"Děkuji vám, na shledanou. Miku jdeme!" Přikáže mi a já zvednu naše těžká zavazadla, která musím nosit kdykoliv, když dojdeme do civilizace, aby se nezjistilo, že Erwin je kouzelnice. A dáma přece kufry nenosí, jak pokaždé zdůrazní...
"Jen mi, prosím tě, řekni, proč se ti žádnej z hostinců, kde jsme už byli nelíbil."
"Pamatuj si, Miku," přistoupí ke mě, "že nejlépe nezvané hosty odhalí vrzavé panty u dveří!"

„To mi chcete vážně říct,“ hlesla Anežka trochu zklamaně, „že tím důvodem, proč bylo pro Jodine tak těžké Peccadilla opustit, bylo, že se zasekly dveře?“
„Ano,“ přikývl pan Musikfutteral, „krom toho jim vrzaly panty.“
„Och?“
„Přímo strašlivě. Navíc zcela mimo tóninu. Madam Gigliová kvůli tomu ztropila děsivou scénu v b-moll. Kulisáci je museli naladit a nakonec i všechny ostatní dveře v celé operní budově, dokud se konečně neuklidnila.“
Musikfuterral si zasněně povzdychl. „Ach, veká Gigliová. Operní divy dříve byly takové... plnokrevné," naznačil rukama tvary. „Dneska už je to všechno jinak,“ zamračil se znechuceně, „ani ty dveře už nejsou, co bývaly.“

Hm, lednice. Že bych? Je tam ten zbytek koláče…
Ale ne, přece hubnu. Teda ještě nehubnu, ale už jsem se rozhodla, že jo. A včera jsem kvůli tomu nevečeřela – aha, takže mě vzbudil hlad, ne?
Aspoň se napiju.
Třeba je tam i něco dietního.
Vrz. Fuj, co ta lednice – ty dvířka nikdy nevrzaly. Kousek čokolády!
Vrz. Hele, ten koláč. Člověk se s tím peče a oni tu to nechají.
Vrz. Povidla – namažeme kousek chleba máslem a povidla navrch, to je lahoda!
Vrz. Kousek sejra, abych neměla tak sladko v puse.
Vrz.
Vrz.
K týhle váze bych měla měřit tři metry…

Vrata do stodoly zaskřípěla a vešla Crina.
„Už jsem tě dlouho neviděla,“ řekla a usmála se na něj. Posadila se k němu na seno a uhladila si sukni šatů. „Děkuji ti za všechny ty květiny, co jsi mi poslal.“
„Líbily se ti?“ zvedl k ní pátravý pohled.
„Jsou moc krásné. Ale maminka se mračila, když zjistila, že jsou od tebe,“ odpověděla.
„Neměla bys tu se mnou být. Víš, co se povídá. Matka nebude mít radost,“ řekl vážně.
„Nevěřím ničemu z toho. Ilinca mi řekla, že jsi mě zachránil,“ zavrtěla hlavou.
A pak se naklonila a váhavě ho políbila na tvář.

Foukal vítr, ale Miu stejně nechala otevřená okna, i když tabulky drnčely a rozvrzané panty kvílely ostošest, jak se do nich opíral vítr. Co kdyby dneska konečně…
Miu už zde, v babiččině starém domě, žila léta. Žila a čekala a čekala, až občas zapomínala žít - to pak v lednici zkyslo mléko a pošta se hromadila ve schránce.
Když bylo Miu deset let, babička jí před smrtí prozradila tajemství. Tajemství, kterému by nikdo nevěřil. Ale Miu věděla své - věděla, že i pro ni přijdou víly z Nerealu, jako pro babičku, že je jejich ztracenou královnou…
Nejtěžší bylo to vysvětlit sociálním pracovníkům.