DMD č. 9. pro 9. 4. 2013. Téma: Vrzavé panty

Vrzy vrz, vrzy, vrz.
„Miláčku, tenhle zvuk už mě vášně štve, mohl bys s tím něco udělat. Ty dveře potřebují promazat.“
„Není problém, promažu je. Jen musím něco koupit. Zítra zajdu do obchodu. Teď si promažu tělo touto chlazenou dvanáctkou.“
… za týden
Vrzy vrz, vrzy, vrz.
„Už jsi koupil ten olej na namazání pantů?“
„Jaký olej, jaké panty?“
„Jak vidím, zvládnul ses namazat jen ty. Proč jsem si vzala tak neschopného debila.“
…za měsíc
Vešel domů, nikde nic nevrzalo. Vzal za kliku a potichu otevřel dveře. Manželka ležela nahá v posteli… a nebyla sama. Asi potřebovala pořádně promazat (nejen) dveře.

The door creaks open and there's nothing but blackness pouring in from the hallway; she expected light and her mom with a good-night kiss. Anna hates the dark, so she pulls her covers up to her nose, clutching her purple comfort light, too scared to move, too scared to look towards the creaking door.
But look she does, because Anna is eight and little girls like her are as curious as monkeys. And there they are, glowing in the almost-dark of Anna's room - two eyes!
Anna shrieks, but then a black kitten peels out of the darkness and starts purring.

V bílé místnosti se vyjímala lesklá postava ležící uprostřed na stole a identická postava stojící jen pár kroků od ní.
Nad ležící postavou se skláněli dva muži se širokými úsměvy a její otec.
Ten se však mračil. „O tento projekt nemám zájem.“
„Druhá strana ho mít bude.“
„Potom druhá strana postrádá morálku.“
Holčička se přiblížila se ke stojící postavě. Dotkla se čtvercové rýhy kolem kovového břicha. Ozvalo se tiché zaskřípění a v břiše se otevřela dvířka.
„Myslel jsem, že to oceníte. Právě vy,“ řekl jeden z mužů jejímu otci.
Když ten večer ležela v posteli, nahmátla uprostřed hrudi zvláštní prohlubeň.

„Otázka číslo šestnáct, kolegyně, Iurisprudentia za principátu. Tak spusťte.“
Přesně tuhle otázku Táňa nechtěla. Obsahovala spoustu těžko zapamatovatelných děl právníků a jejich ještě méně zapamatovatelná díla.
Po úvodu do otázky ze sebe ještě jakštakš dostala nějaké raně klasické právníky. U vrcholného klasicismu už to bylo horší, ale pozdní?
V duchu si vybavovala, jak vypadal text na stránce. Vpravo dole, označila si ho modře. No, jasně! Když se to učila, pes stále probíhal otevřenýma dveřmi sem a tam a vydávaly ošklivý zvuk, stejně jako ta ošklivá jména!
„Herrenius Modestinus a Hermogenianus!“ vyhrkla, až se zkoušející lekl. Otevřel index a zapsal dvojku.

„Kde to jsme, Holly?“
„Plechland,“ odvětila hlava na monitoru. „Sídlí zde největší společnost, vyrábějící roboty.“
„Na co čekáme? Jdeme prozkoumat další Kryťáky,“ rozveselil se Lister, jakmile Červený trpaslík přistál za lesem.
* * *
„To bude ono.“
Stáli před obřím areálem s nápisem Robodrom. Prolezli otvorem ve zdi a jali se prozkoumat terén.
Asi po hodině bloudění nakonec skončili na balkóně rozlehlé haly. Když se rozsvítilo světlo, spatřili a hlavně zaslechli něco nevídaného.
„Koukněte, Kryton tisíce a jedné tváře,“ zavtipkoval Rimmer. „Jak svorně všichni melou panty.“
„Spíš vržou,“ opravil ho Lister a zacpával si uši. „Ještěže Kryťák pochází z edice, kterou naučili mluvit.“

“... vzpomeňte, i za nejtemnějšími mraky noci září měsíc rozbřesku,” dokončil svou repliku, uklonil se a odešel. Všechno dopadlo správně. Vrah byl odhalen a potrestán. Publikum žaslo.
Nevšímal si blesků fotoaparátů ani tlumeného žvanění. Jemu vyměřený čas právě končil. Mířil přímo ke své kóji.
Dovnitř se sotva vešel on a olejnička. Ale vrzání nebylo autentické, vrzání nemohl dovolit.
A tak se vší svou strojovou pečlivostí promazával klouby tak usilovně, že si od oleje ušpinil své honosné čínské roucho.
Zaklel. Zhodnotil škody. A pak s neochvějnou logikou usoudil, že návštěvníci Velkého Literárně Zábavného Parku jsou natolik otupělí efekty, že olejovou skvrnu přehlédnou.

U nás se taky dějou strašidelný věci. Přespávala u mě kámojda a že budem vyvolávat. Tak jsme vyvolávaly. Nejdřív zhaslo světlo. Pak začaly vrzat dveře! To sme se už lekly a vlezly pod peřinu! Venku něco rachtalo a zezdola se ozýval křik! Skoro jsem se počůrala! Ráno jsme démona odvolaly. Lucík, 12 let
Martin, Lucčin sedmnáctiletý bratr, se toho večera plížil domů. V domnění, že v opilosti rozsvítil, zhasl. Rodiče však vzbudilo vrzání dveří a kočka, která proklouzla ven, a nemohla se vrátit. Původ křiku si laskavý čtenář domyslí sám.
Vyvolaný démon si pomyslel, že se na to může vykašlat.

Den. Chládek.
Místnost uprostřed chrámu, kam nikdy neproniklo všudypřítomné vedro. Ráif klečel na kolenou. Před ním známá tvář s cizíma očima.
„Znám tě!“
Ráif se schoulil pod náporem božího hlasu.
„A to co vím, mě netěší.“
Ticho. Bylo slyšet zurčení vody ve fontáně.
„Proto jsem rozhodl, že mně přineseš dar.“
Ráif vzhlédl.
„Jaký?“
Bůh se krutě usmál. Na Saliho tváři to vypadalo nepatřičně.
„Takový, který mně nikdo nepřinesl.“
Nic neříkal, srdce mu tlouklo.
„Jdi už!“ rozkázal bůh a mezi zuby rozdrtil zlatou kuličku. Ztratil o něj zájem.
Ráif vycouval z místnosti a dveře za ním zavrzaly jedno tiché omluvné sbohem.

,,Tak kam? Raxacoricofallapatorius? Anebo třeba Barcelona? Myslím tu planetu, ne město," ptal se Doktor.
,,To je mi ale výběr," řekla Donna. ,,Asi se spíš nechám překvapit, vesmírňane!"
,,Dobře, Allons-y!" zakřičel.
Tardis se rozletěla. Oba se pevně něčeho chytili. Po chvíli se svým obvyklým skučením přistála. Doktor běžel ke dveřím a chytil za kliku.
,,Připrav se," řekl, ,,na útěk do Země Nezemě, jak této planetě rád říkám."
Otevřel dveře, ale oba čekalo velké zklamání, protože se nacházeli v nějakém kráteru na Měsíci.
,,Nezačíná Ti trochu vrzat v pantech?" zeptala se Donna.
,,Asi jsem se spletl o pár číslic v souřadnicích," řekl.

Bilbo si sadol do starého kresla a s fajkou v zuboch sa začal prehrabávať starými listami. Á, tu bol jeden od Oriho. S úsmevom si spomenul na mladého trpaslíka, ale obálku odložil.
Chcel tomu zabrániť, ale nedokázal. Myšlienky sa mu rozbehli k tomu dňu, keď jeho noru zaplavili trpaslíci a Gandalf a on sa bláznivo vydal na ich výpravu. Vtedy ešte netušil...
Zvonec pri dverách sa hlasno rozcengal. Vyskočil a bežal ku dverám. Otvoril ich. Vonku nestál nikto. Pomaly dvere zase zavrel a vrátil sa ku starému kreslu.
Všimol si, že pánty vŕzgajú, ale nechcel ich opraviť. V skutočnosti nie.