DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

Jack už si zvykl, že lodě pod jeho velením se díky Stephenovi často mění v úplné Archy Noemovy. Na stařičkém Leopardovi skousl vombaty, kteří mu okousali zánovní kapitánský klobouk. Na Lively přetrpěl včely, které drze kradly kakao... S lenochodem se mu dokonce podařilo navázat vztah téměř přátelský. Ovšem Stephenovy nápady byly nevyzpytatelné...
„Jáááuuuu!“
Jack vyskočil z hamaky a nasupeně si škrábal zadnici.
„Stephene!“ zařval, až se Surpise otřásla u samého kýlu.
„Jacku?“ Stephen opatrně nakoukl do Jackovy kajuty.
„Co má tohle, u všech čertů, znamenat!?“
„To jsou Mravenci“ utrousil Stephen.
„MRAVENCI!?“ zaburácel Jack. „Doufám, že příště tě nenapadne přinést termity!“

"Pane komisaři, musíme objednat novou čočku pro maják v Cordouan! Strážce chtěl zapálit lampu, máchl rukou a vyrazil ji z úchytů. Čočka je na kusy."
Komisař rezignovaně vzdychl. To znamená spočítat tvar, vytočit voskovou formu, odlít žáruvzdornou formu, zakopat ji metr pod zem, roztavit sklovinu, nalít do formy, a co nejhoršího - celý rok čekat, až čočka vychladne natolik, aby se v ní po vyjmutí nevytvořily optické nehomogenity. A protože je tlustá, tentokrát možná vypadne z úchytů sama. Ale co zkusit, když zrcadla nestačí?
Napadlo ho to doma, když dlabal z chleba plesnivou střídku. Bochník vypadal jako bochník i bez ní.

Seděla jsem nad počítačem a uvědomovala si, že letošní DMD jsem totálně nezvládla. Zatímco loni jsem dokázala psát v jednom jediném fandomu a téměř každé téma, letos mám za sebou drabblů jen kolik spočítáte na prstech jedné ruky. Zaobírám se tím, jak můj život poběží za x let, ale nejsem schopná vyšetřit si v tom plánování deset minut na naplánování sta slov? Někde jsem udělala chybu. A pak mne to napadlo. Přímo milionový nápad! Když ode dneška i s bonusy dokážu napsat všechna další témata, má budoucnost bude v pořádku. A když ne...? No, tak daleko jsem, přiznávám, ještě nedošla...

Tábor byl vzhůru nohama… jako vždycky, když se vyměňovaly jedny barevné papírky za nové – bezcenné dolary za trochu cennější…
„Hawkey, vydrž chvíli.“
„Proč?“
„Můžeš tam vzít i tohle?“ zeptal se B.J. nevinně a vysypal na stůl slušnou hromádku.
„Kdes to našel?“ vykulil oči.
„Od Charlese,“ ušklíbnul se. „Ten to nasbíral u vesničanů, ale nestihl se vrátit včas do tábora, stepuje teď před závorou a kleje… Dal jsem mu kurz dvacet starých za jednu novou. Lidumilné, ne? Vyměněné odevzdáme otci Mulcahymu, co říkáš?“
„To je nápad!“ zajásal Hawkey a pochvalně B.J.e poplácal. „Získat nějaké peníze pro sirotky a ještě napálit Charlese…“

Hleděla na poslední Mathiasův dárek. Kytka pro ni? K čemu? Tuhle květinu tady ještě nikdo neznal. Nikdo nevěděl, k čemu by mohla být dobrá.
Vztek nad Mathiasovou zbytečnou smrtí ji pozvolna opouštěl. Něco ji napadlo.
Stáhla se do ústraní. Stejně neměla náladu nikoho vidět. Nechávala myšlenky volně plynout, kvasit a dozrávat, než se rozhodla. Květinu měla jen jednu, musela si tedy všechno dobře promyslet. Moc pokusů dělat nemůže.
První pokus se nevydařil, druhý dopadl lépe. Teprve třetí lektvar vypadal, že splní svůj účel.
Když ještě za sto let vypadala na dvacet, došlo jí, že Mathias měl tehdy vážně miliónový nápad.

"Ty's to nikdy nezkoušel?" Dušan sa bavil na Honzov účet. "Ale ty víš jak to udělat, že?" otočil sa na mňa spýtavo.
"Premýšľam či som niekedy niekomu rozopínala podprsenku jednou rukou, ale myslím, že nie." Prevrátila som očami. Za pár minút malo začať cviko a pred dverami sa už zhromaždil celý zástup študentov.
"Hele, Honzo, koukej! Musíš si to takhle chytit mezi palec a ukazováček." Načiahol sa k môjmu svetru a profesionálnym grifom mi rozopol podprsenku.
"Ja ti ublížim."
"Můžu to zkusit?" pristúpil mi k chrbtu Honza.
Unikla som do bezpečia učebne.
Vraj ísť na FEL je skvelý nápad. Blbosť.

Pečlivě ukrytý sešit objevila Lada.
Břetislav s námahou luštil hrubě vyrytá a podivně pokroucená písmena:
„Drahý mužíček uhořel při lesním požáru. Já jsem zchromla. Mohl to být můj konec, ale naštěstí jsem dostala úžasně odvážný nápad. První Lešačikča ve městě!“
Evžen měl pravdu.
„Hezký domeček, sousedé zdvořilí ke staré dámě a vzadu zahrádky, sady, lesíčky, ráj. Moji miláčkové jsou spokojení. Budou se o mě dobře starat.“
Stránky praskaly v bezdechém tichu.
„Málo kořisti, málo masa. Lidi se venku potmě bojí. Spokojím se s drobty.“
„Opustili mě, co si počnu. Domácí pavoučci stěží uloví kočku. Hladovím. Slábnu.“
Pochopili a ztuhli hrůzou.

„Philip byl skvělej chlap, dobrej kamarád a ještě lepší motorkář. Vždycky si stál za svým a měl na některý věci vyhraněný názory. Zvlášť na tu kravinu s povinným nošením helmy. Vždycky říkal, že je bez ní fakticky svobodnej, jak cejtí rychlost a vítr ve vlasech.
Jsem rád, že se nás tu sešlo tolik. Všichni, který jsme Philla znali. Jsou tu jeho kámoši, rodina i žena s dětmi. Ty naštěstí dostanou celou jeho životní pojistku, aby mohly na pořádnou školu.
Phille, myslíme na tebe i tam nahoře. Tu nepovedenou protestní jízdu proti přilbám zopakujem! Je to věc, za kterou jsi umřel.“

Jack se přiřítil na základnu jako uragán, plášť ještě v běhu hodil po Iantovi a doprostřed místnosti postavil bednu. Zaklekl a začal z ní vyndávat podivné součástky.
„Mám milionový nápad! Vynález!“ zazubil se na přihlížející členy týmu, „Tosh, budu potřebovat tu xeronskou parní turbínu!“
Japonka zmateně přikývla.
Vytáhl z bedny jakousi hadičku a pokračoval: „Owene, přines mi sonickou páječku. Gwen? Pamatuješ na ta dulcianská relé? Budou u mě na stole.“
Všichni se rozběhli za prací, jen Ianto skepticky vyklepal kabát.
„Jacku, existuje nějaký způsob, jak se obejít bez toho vynálezu?“
„Jo,“ přikývl kapitán, „Zajedeš do Tesca pro filtry do kávovaru.“

Architekt četl knihu a občas si udělal poznámku. Podle nich pak načrtl budovu. Asi by šla popsat snáze než její předobraz, ale ne o moc. Samotný půdorys ze všeho nejvíce připomínal andělíčka, kterého ve sněhu udělalo nedůsledné dítě.
Když se pustil do podrobných plánů, zjistil, že naskládat do takového půdorysu nějaké rozumné chodby či schody zkrátka nejde.
Budovu pak skutečně postavili a bydlela v ní spousta lidí. Takže si málokdo všiml, že třeba celá rodina záhadně zmizela. Přesto každý cítil, že po trojúhelníkových schodištích stoupá paranoia a chodbami se plíží strach.
To je taky nápad, stavět budovu podle Jména růže...