Fullmetal Alchemist

Gendry si říká, že by zakázek na náhradní končetiny z automailu nemusel mít tolik. Jako mechanik by se uživil i jinak.
Vtom ho ale z úvah vytrhne zvuk těžkých kroků před domem a ten hlas…
Vrátili se.
Vyhlédne z okna.
„Tady jsi,“ řekne Arya. Zastíní si oči mechanickou rukou. Určitě by tvrdila, že slzí kvůli slunci. „Potřebuju servis.“
„Ahoj Gendry!“ spustí zvesela obří brnění vedle ní a zamává mohutnou rukavicí.
„Ahoj Brane! Aryo, vítejte zpátky!“ zavolá Gendry.
„hoj,“ zamumlá Arya.

Gendry jim pohrozí expresní sazbou za údržbu, ale bude na Aryině protéze pracovat celou noc.
Nakonec jim započítá sezónní slevu.

Technika pokročila mílovými kroky. Bylo neuvěřitelné, co všechno se dalo napodobit.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Edward natáhl prsty pravé ruky. Winry odvedla skvělou práci. Paže i ruka byly dokonale pohyblivé a byly silnější a odolnější než maso a kost.
Klep, klep, klep. Šest kroků se zdravou nohou a náhradou z automailu.
Kov nedokázal nahradit vjemy, ale z obou chladných končetin občas vystřelovala bolest tak ostrá, že by přísahal, že jsou pravé.
Když Edward zaťukal na Alfonsovo brnění, uslyšel dutou plechovou ozvěnu.
„Pojď, bráško, získáme zpátky tvoje tělo,“ slíbil.
Technika pokročila mílovými kroky a oni teď zjistí, co dokáže alchymie.

V sedmi letech Izumi pomocí alchymie rozmetala kůlnu.
Ve čtrnácti porazila učitele bojových umění.
V osmnácti ji učitel alchymie poslal do zasněžené pustiny, aby tam měsíc přežívala. Objevila tam životní filozofii a předsevzala si, že neumře, dokud nepozná milostnou vášeň.
Ve dvaadvaceti při návratu z lovu vrazila do muže, jenž jí dvorně podal medvěda, který jí upadl na chodník.
Ve třiadvaceti si onoho gentlemana vzala.
O pár let později porušila tabu. Draze za to zaplatila.
V devětadvaceti přijala za žáky Alphonse a Edwarda, protože dětem nedokázala odříct.
Nato kluky vysadila na pustém ostrově, ať se tam měsíc protloukají, jak chtějí.

Pýcha je děsivý, ale zlatíčko. Hrozně protestuje, kdykoliv mu vlepí pusu na čelo.
Hněv je příjemný společník pro klidné dýchánky po každodenních úkladech a vraždách.
Lenost je bezproblémový. Jen ho občas musí pošťouchnout, aby se nepoflakoval a neprospal celý den. A jindy mu jen přinese polštář.
Chamtivost je pryč. „Chci prachy, ženy, moc – všechno. Takže vyrážím do světa.“ Občas jí napíše.
Závist je tak čitelný. „Lidi jsou slaboši. Stačí si vzít podobu někoho, koho milují, a nejsou schopní mě zastřelit. Ubožáci.“ Nechá ho vymluvit.
Obžerství je její velký malý bratříček, který jí nikdy nenechá sušenky.
Chtíč je má všechny prokouknuté.

Když Izumi otevře dveře, Edward a Alfons se vyděšeně pokusí schovat jeden za druhého, což vzhledem k tomu, že Alfons je teď ohromné brnění, nedopadne dobře.
Izumi při jejich zoufalém přetahování neunikne, že Edwardova pravačka při střetu s krunýřem vydává kovový zvuk. Potom její zrak sklouzne k jeho levé noze.
„Rovnocenná výměna,“ pochopí Izumi. „Pokusili jste se o transmutaci člověka.“ A výměnou za lidský život jste obětovali vlastní těla. Porušili jste největší alchymistické tabu. Blázni.
„Chtěli jsme přivést mámu zpátky,“ odpoví brnění zničeně hlasem čtrnáctiletého kluka.
„Jaký učitel, takoví žáci,“ pomyslí si Izumi a ruka jí mimoděk sklouzne na břicho.

Uprostred pastviny stálo majestátne lesknúce sa brnenie. Resemboolské deti naň rozjarene ukazovali prstom.
Obyvateľ brnenia si obzeral vlastnú ruku. Po chvíli unavene zvesil hlavu a zahľadel sa do trávy.
Tráva. Možno si iba pamätám aké to je stáť v tráve.
Je zelená. Je vlhká. Uvedomujem si to. Budem cítiť až mi začnú hrdzavieť navlhnuté chodidlá? A hovorí sa tomu chodidlá?
Môžem sa ešte považovať za živého, keď si viem dať vlastnú hlavu pod pazuchu? Je to zábava, ľudí to vystraší.
Ja som ale neumrel.
Chcel by som sa vidieť v zrkadle. Tak, ako ma stále vidí Ed. Ešte aspoň raz.