DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

"...abyste si to sami vyzkoušeli, za domácí úkol napište krátkou úvahu na téma 'Proč jsem na světě'. A nezapomeňte na zítřejší diktát!"

Po sobotním obědě si Pavla sedla se slohy na terasu, aby je opravila. Bylo tiché slunečné odpoledne, a tak se jí trochu klížila víčka a musela číst některé texty dvakrát. Ale pak se dostala k Martinově úvaze a ospalost byl ta tam. Jeho úvaha byla jiná než ostatní, taková více technická a fyzikální a nebezpečně směřovala k biologii. Na chvíli jí bylo líto rodičů, kteří asi museli s Martinem absolvovat neobvyklou debatu. Text končil dvěma slovy "únava materiálu".

Hrneček samozřejmě nevytvářel jídlo jen tak, z ničeho. Byl napojen na jedno malé prosperující království. Zprvu při zadání povelu kradl z královské tabule. Když lidé v důsledku kletby mizejících potravin království opustili, přešel na samostatné zpracování volně ložených primárních surovin. Brzy semlel na kaši veškerou zemědělskou produkci a pustil se do divoce se vyskytujících druhů.
V době, kdy se odehrává jeho nejznámější příběh, už mlel takřka z posledního. Z bývalého kvetoucího království zbývala téměř holá pustina. Nakonec se hrnečku stala osudná snaha zpracovat zkamenělý lišejník. Roky těžce namáhaný porcelán nevydržel a praskl. Do zplundrovaného království se už ale život nevrátil.

„Tohle je váš konec, Jedijská chátro,“ zavrčel a zažehl dva světelné meče ze své sbírky. Odrazil mistra i padawana a druhým párem končetin aktivoval další dvě zbraně. Jeho zlověstný smích přešel v sípavý kašel a Jediové znovu zaútočili.
Na mistrův výpad potřeboval dvě zářící čepele, na padawanův stačila jedna. Zbývala ale ještě čtvrtá, která vzápětí prošla naskrz trupem jedijského mistra. Znovu se zachechtal a triumfálně roztočil dva ze svých mečů. Padawan se dal na útěk.
Vyrazil za ním. Už po pár metrech však jeho kyčelní kloub začal skřípat a po několika dalších se zcela zadřel. Ani superodolná ultravazelína nevydrží věčně…

Vyčerpání.
Přesně to cítil Petr po příchodu domů z práce.
Po převlečení do pohodlného domácího oblečení se posadil na gauč.

Měl chuť si zarelaxovat.
Otevřel si svoji oblíbenou knihu o horách v Kazachstánu.
Jenže i když mu toto téma bylo obzvláště milé, nedokázal se na něj soustředit.

Rozhodl se dát si sprchu na očištění těla a snad i mysli.
Pod proudem vody mu prošla hlavou myšlenka - "Takhle to dál nejde a nedělá to dobře ani Tobě, ani ostatním".

Po sprše zavolal do práce a domluvil se s nimi - tento ročník odučí, ale od června jede na neurčito pryč.
Odpočinout si.

Když je materiál velmi unavený, dostává obvykle nekontrolovatelný záchvat smíchu, vyráží ze sebe neidentifikovatelné zvuky, prokládané nadávkami, válí se po podlaze a všeobecně se chová společensky nevhodně.
Způsoby uvedení materiálu do unaveného stavu jsou mnohé a rozmanité:

Například můžete říct svému králi, že neexistujete jdete hledat trpaslíka, kterého znáte dva dny.

Nebo můžete sdělit tatínkovi, že si berete němého zahradníka a on si může trhnout nohou.

Anebo můžete nastoupit jako Vy-víte-kdo Obrany proti Vy-víte-čemu.

Atakdále. (Ten taky.)

Výsledky pokusu uvedení materiálu do stavu unaveného hlaste v Bezpečnostním Létajícím A Zdaleka Intelektuálně Nejnenahraditelnějším Elementárním Cirkusu.

Hezký den přejí vaše nejčernější představy!

„Ven!“ zařval Armid.
Popadl Yvana a uháněl k východu. Venku je dohonil Rokar.
„Co to má znamenat?“ obořil se na dračího prince, který začal vysvětlovat.
„Ten smaragd pochází z dračího chrámu Rozloučení. A je moc nebezpečný, protože po staletí absorboval smutek truchlících. Vlastně to ani není kámen, nevím, co to je. Každopádně před několika lety přišel za otcem velekněz, že ho musíme odstranit, jinak exploduje a žalem zamoří celou zem. Proto rozhlásili báchorku, že kámen unavily smuteční rituály a tak sublimoval.
Netuším, jak se dostal do té jeskyně, ale všechny ohrožuje.“

Čaroděj kouzlem zabezpečil sluji. O smutnou zemi nikdo nestojí.

She flashed me a wicked grin from below her sweaty bangs. "I gotta admit, you're pretty good for someone who's never done this before. Been a long time since I got so winded."
I threw an equally naughty grin back at her. "Well, what can I say? I guess I've got a natural knack for it. Now imagine me when I actually get some real practice." I waggled my eyebrows.
"You up for another?"
I laid back on the grass. "The spirit is willing, but the flesh is spongy and bruised."
She sheathed her sword. "We'll fence again tomorrow, then."

Stránky během let zažloutly. Některé jsou popsané latinkou, jiné azbukou. Těch druhých je víc. Na dalších listech byly kdysi samolepky, něžné obrázky růží, srdcí a ptáčků. Lepidlo na jejich rubové straně už dávno vyschlo, vazba deníku se rozpadá, stránky voní čajem a plísní.
Někdy v minulém století patřil ten sešit jisté slečně Melitiji. Na jedné z jeho stránek je vybledlá kresba a tužkou psané zamilované řádky. Legionář, který je psal, podlehl svému zranění krátce poté, co dorazil do Československa. Melitija Čirkina se vdala, měla děti a žila šťastně až do druhé světové války.

Slečně... v upomínku... President Grant... Jaroslav Stýblo...

Nemocničním pokojem se nese smích, tichý zpěv i tóny akustické kytary. Zdi jsou vyzdobené fotkami, obrázky i vánočními světýlky.

Unavené byly hned od začátku. Doktoři ihned věděli, že nepracují správně. Dech za dechem, minutu za minutou. Naplní se hlenem, který bude muset vykašlávat. Bude se jí těžce dýchat a její plíce budou čím dál unavenější. Stejně jako zbytek jejích orgánů a svalstva.

Tři roky? Možná pět let. Osm? Deset? Bylo jí čtvrnáct, když upadla do kómatu. Prý už se neprobudí. A přece. Dospělosti se ale nejspíš nedožije.

Dvacet jedna.

Transplantace proběhla úspěšně. O týden později pacientka zemřela na mozkovou mrtvici.

Ještě dlouho nebylo přesně vidět, co že to tam v dálce hoří, ale naděje, že je to fakt jenom výjimečně svítivá hvězda, vzaly rychle za své.
Geralt pochopil, že jde o objekt k navigaci nepoužitelný, a přestal se o něj zajímat, Johanka nebyla hrůzou schopna slova. Nejen že budovu poznala, v jednu chvíli dokonce viděla, jak plameny pohlcují její vlastní sochu, takže měla co dělat, aby se s křikem nevrhla přes palubu.
Edvin je ležérně ujistil, že to léta namáhané, viditelně opotřebené dimenzionální štítování kapesní sféry co nejdřív vymění, a v přetrvávajícím tichu přemýšlel, jak se má jeho kamarád Varg.

Dipper vložil všechnu svou momentálně zbývající sílu do snahy udržet víčka od sebe. Naťukal do laptopu další heslo. Odpovědí mu bylo jen známé červené světlo a otravný zvuk, který se stal hymnou jeho neúspěchu.
Na okamžik se mu písmenka z klávesnice roztančila před očima a proměnila se v jasné světlo, které rychle pohaslo a zanechalo jen neurčitou bolest hlavy.
Dipper si promnul oči. Netušil, jak dlouho tohle ještě zvládne. Naposledy se pořádně vyspal… ani si nevzpomínal.
Toužil po chvilce odpočinku, ale touha přijít na kloub záhadě laptopu převážila.
Odhodlaně zadal další kombinaci, i když tak trochu tušil, jaký bude výsledek.

Hvězda moskevských šantánů, planula mi hořce v duši, tenkrát v létech mého dospívání, vzdálená, chladná, cizí a nedostupná. Být básníkem, opěvoval bych ji ve verších, ladnost pohybů, svěžest mládí, nevinnost dovedně skloubenou s tušením prostopášnosti. Být malířem, zachytil bych rusé vlasy, něžné rty, luk obočí. Být bohatý, složil bych k jejím nohám celý svět.

Pak jsem ji potkal, po letech, sešlou stařenu v zapadlé hospodě kdesi u Arbatu, bědnou a unavenou. Přišourala se ke mně, setřela poplivaný stůl: „Dá si pán ještě vodku?“

Vypotácel jsem se do temné noci, neschopen slova.
Nad Moskvou zářily hvězdy, vzdálené, chladné, cizí a nedostupné.

Ráno mne Jeeves vzbudil svým famózním šálkem čaje. Ach, dokázal bych se nad perfektností jeho čaje rozplývat den co den! Zatímco pouštěl do ložnice světlo, poreferoval mi o dnešním počasí. Pak mi vybral vhodný oděv pro dnešní den. Při oblékání jsem se rozhodl, že šedý oblek s jemným proužkem ozvláštním purpurovou kravatou, kterou jsem si potají koupil.

Když mě Jeeves znova spatřil, prohlédl si mě od hlavy k patě, ale nic neřekl.
Byl jsem zaskočen. Měl jsem už dobrý odhad na to, které kousky se Jeevesovi zamlouvat nebudou.
"Jeevesi, stárnete," prohodil jsem žertovně.
Jeeves se jen jeevesovsky pousmál. "Vskutku, pane."

Majitel aeroklubu Kroměříž si právě ve svém oblíbeném ultralightu dělal otočku nad Záhlinickými rybníky. V tom se ozvala rána a otáčky motoru vystřelily za roh ukazatele. Instinktivně vypnul motor a pokoušel se přistát. Ve volné chvíli se ohlédl za sebe zjistil, že jeho tlačná vrtule úplně chybí!

„Jak se to sakra mohlo stát, všechny šrouby se měnily při pravidelné údržbě docela nedávno,“ pomyslel si.

Po přistání však zjistil, že šrouby za upadnutí vrtule vůbec nemohly. Ulomil se kus hřídele, která byla kvůli odfláknuté konstrukci namáhaná velkou radiální silou a vytvořily se malé únavové praskliny, které ukázaly, jak dokážou být nebezpečné.

Žila byla na hradě Svojanově komunita strašidel. Bílá paní, nespočet skřítků, asi tři duchové, bezhlavý rytíř na ohnivém oři a také jeden zbloudilý troll, který se přistěhoval do Brna se Švédy, když ho obléhali, a nakonec omylem zakotvil na Svojanově. Všichni svorně strašili místní i pocestné, když si začátkem 21. století bílá paní uvědomila, že už ji její práce netěší. Místní a chalupáři si dávno zvykli a turisté ji přímo vyhledávali, aby měli cool selfíčko.
"I strašidlo se může psychicky zhroutit. Musím si najít nějakého terapeuta se specializací na syndrom vyhoření." A s tím se bílá paní vydala do Brna.